ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1443.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1443/2021-584
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně T. p. L., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 13, Márova 2806/10, proti žalované Trigema Building, a. s. , se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 27653579, zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 381 711,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 105/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, č. j. 55 Co 285/2020-553, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, č. j. 55 Co 285/2020-553, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2020, č. j. 17 C 105/2014-526, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 2 001 563 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v důsledku prodlení žalované s dokončením a předáním díla podle smlouvy o dílo ze dne 31. 8. 2012 jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 950 000 Kč a nárok na náhradu škody ve výši 51 563 Kč odpovídající odměně technického dozoru investora. Dále tvrdila, že dne 3. 7. 2013 výše uvedené pohledávky na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody spolu s dalšími pohledávkami (ve výši 195 823,35 Kč, 67 155 Kč a 118 733 Kč, tj. celkem ve výši 381 711,35 Kč) započetla proti pohledávce žalované na zaplacení nedoplatku ceny díla ve výši 3 371 600 Kč (účtovaného fakturou č. 9000025428). V souhrnu tak započetla pohledávky ve výši 2 383 274,30 Kč a zbylou část nedoplatku ceny díla žalované zaplatila. Následně však zaplatila žalované (znovu) částku 2 383 274,30 Kč, aby zabránila problémům s uznáním úhrady započtením. Vzhledem k předchozímu započtení považovala toto plnění za bezdůvodné obohacení žalované, avšak v řízení se domáhala jeho vydání pouze ve výši 2 001 563 Kč s příslušenstvím (tj. pouze v rozsahu předchozího započtení pohledávek na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody), neboť ohledně dalších pohledávek uplatněných k zápočtu (ve výši 381 711,35 Kč) existovaly rozpory, resp. jedna z nich byla následně žalovanou zaplacena. Žalovaná proti žalobou uplatněnému nároku v průběhu řízení vznesla kompenzační námitky v celkové výši 1 369 917,74 Kč, kterými uplatňovala své pohledávky (s příslušenstvím) na zaplacení a) „víceprací“ ve výši 1 025 729 Kč účtovaných fakturou č. 9000029557 (splatnou dne 13. 6. 2014), b) smluvní pokuty ve výši 155 910,74 Kč za prodlení žalobkyně s úhradou faktury č. 9000029557 (za dobu od 14. 6. 2014 do 13. 4. 2015) a c) smluvní pokuty ve výši 188 278 Kč za prodlení žalobkyně s úhradou části nedoplatku ceny díla ve výši 2 383 274,35 Kč (z faktury č. 9000025428 splatné dne 5. 7. 2013 za dobu od 8. 7. 2013 do dne zaplacení, tj. do 12. 12. 2013).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve rozsudkem ze dne 21. 3. 2015, č. j. 17 C 105/2014-253, žalobě vyhověl co do částky 631 645,26 Kč s příslušenstvím a co do částky 1 369 917,74 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 55 Co 231/2016-276, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil a v zamítavém výroku jej společně s výrokem o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 C 105/2014-382 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 181 639,74 Kč s příslušenstvím. Co do částky 188 278 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 55 Co 280/2018-416 (druhým v pořadí), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 381 711,35 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části vyhovujícího výroku (tj. co do částky 799 928,39 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalované podané proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 32 Cdo 2290/2019-469.
3. Předmětem řízení tedy zůstala část požadovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (odpovídajícího částkám smluvní pokuty a náhrady škody) ve výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím. O zbylé části předmětu řízení již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť z požadované částky 2 001 563 Kč s příslušenstvím bylo žalobkyni přiznáno celkem 1 431 573,65 Kč s příslušenstvím (631 645,26 Kč + 799 928,39 Kč) a co do částky 188 278 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. V dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesla žalovaná vůči nárokům žalobkyně ve výši 381 711,35 Kč (specifikovaným žalovanou jako nároky za spotřebu médií na stavbě ve výši 195 823,35 Kč, za vícepráce autorského dozoru ve výši 67 155 Kč a za neuznané vícepráce ve výši 118 733 Kč) kompenzační námitky, a to a) nárok na vrácení platby ve výši 195 823,35 Kč dle faktury č. 130436 již žalovanou uhrazené a b) nárok na zaplacení provedených víceprací dle změnových listů č. 21, 22a a 26, z jehož celkové výše 461 473,37 Kč uplatňovala žalovaná kompenzační námitku pouze do výše 381 711,70 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 17 C 105/2014-526 (třetím v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 381 711,35 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 604 533,60 Kč (výrok II).
5. Soud prvního stupně shrnul dosavadní průběh řízení (jak byl výše popsán) a konstatoval, že „v této fázi zůstala předmětem řízení částka 381 711,70 Kč (sestávající z částky 195 823,35 Kč – média navíc, částky 67 155 Kč – vícepráce autorského dozoru, a částky 118 733 Kč – neuznané vícepráce) představující zápočet vůči pohledávce 3 371 600 Kč“. Vycházel ze skutkových (i právních) závěrů, jak byly učiněny v předchozích rozhodnutích, a též ze skutkových zjištění vzešlých z doplněného dokazování, podle kterých žalobkyně se žalovanou uzavřely dne 31. 8. 2012 smlouvu o dílo (v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák“), na základě které žalovaná jako zhotovitelka provedla pro žalobkyni jako objednatelku rekonstrukci výrobního prostoru ve výrobním areálu v Lochovicích. Žalovaná se ocitla v prodlení s dokončením a předáním díla o 39 dní a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za opožděné předání díla ve výši 1 950 000 Kč a nárok na úhradu částky 51 563 Kč za náklady vynaložené na prodlouženou činnost technického dozoru (celkem 2 001 563 Kč). Žalovaná vystavila dne 31. 5. 2013 žalobkyni fakturu č. 9000025428 se splatností dne 5. 7. 2013 na částku 3 371 600 Kč odpovídající ceně za provedené stavební práce podle smlouvy o dílo za měsíc květen (nedoplatek ceny díla). Dopisem ze dne 3. 7. 2013 doručeným žalované dne 8. 7. 2013 žalobkyně započetla proti nedoplatku ceny díla ve výši 3 371 600 Kč kromě svých výše uvedených pohledávek na zaplacení smluvní pokuty a nákladů za prodlouženou činnost technického dozoru ve výši 2 001 563 Kč také pohledávky ve výši 381 711,70 Kč (195 823,35 Kč – vyšší spotřeba média na stavbě dle faktury č. 130436, 67 155 Kč – vícepráce autorského dozoru, 118 733 Kč – neuznané vícepráce), celkem tedy započetla částku 2 383 274,70 Kč (dle součtu jednotlivých položek šlo o částku 2 383 274,35 Kč – poznámka Nejvyššího soudu). Zbývající část nedoplatku ceny díla ve výši 988 325,70 Kč žalobkyně žalované zaplatila. Dopisem ze dne 18. 7. 2013 vyjádřila žalovaná nesouhlas s jednostranným zápočtem. Dne 12. 12. 2013 žalobkyně uhradila žalované na nedoplatek ceny díla částku 2 383 274,30 Kč (částku, ohledně které dříve provedla zápočet). Dopisem ze dne 7. 2. 2014 žalovaná zaslala žalobkyni přehled (kompletně) odsouhlasených změnových listů, jejichž souhrnná hodnota činila 1 025 729 Kč („vícepráce“ po odečtení „méněprací“). Žalobkyně dopisem ze dne 11. 4. 2014 žalované potvrdila dohodu na změnových listech s tím, že souhrnná hodnota „víceprací“ podle nich činí 1 779 456,31 Kč a souhrnná hodnota „méněprací“ podle nich a podle části dalších odsouhlasených změnových listů činí 1 824 345,61 Kč. Současně započetla svůj nárok na odpočet „méněprací“ proti částce 1 779 456,31 Kč. Žalovaná poté fakturovala podle svého přehledu změnových listů žalobkyni částku 1 025 728,57 Kč. Na díle probíhalo mnoho změn oproti původnímu projektu, veškeré byly uvedeny ve změnových listech, které se dávaly k odsouhlasení stavebnímu dozoru, část odsouhlasena byla, část nikoliv, fakturovaly se odsouhlasené práce. Změnové listy č. 21, 22a a 26 nebyly podepsány ani jednou ze smluvních stran (nebyly též uvedeny ve výše uvedených přehledech odsouhlasených změnových listů). Žalovaná sestavila rekapitulaci všech změnových listů pro účely uzavření dodatku ke smlouvě, který však nebyl žalobkyní podepsán. Dopisem ze dne 30. 4. 2020 vyzvala žalovaná žalobkyni k vrácení částky 195 823,35 Kč, kterou žalobkyni zaplatila dne 22. 7. 2013 (za vyšší spotřebu médií), ačkoliv dne 8. 7. 2013 žalobkyně (též) tuto pohledávku započetla vůči pohledávce žalované.
6. Při právním posouzení soud prvního stupně nejprve uvedl, že v řízení se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 001 563 Kč, tedy bez částky 381 711,70 Kč, která byla také plněna žalované na částku 3 371 600 Kč (byť v předchozí části odůvodnění uvedl, že právě částka 381 711,70 Kč představující zápočet vůči pohledávce 3 371 600 Kč zůstala předmětem řízení – poznámka Nejvyššího soudu). Jelikož pohledávka žalované ve výši 381 711,70 Kč (jako maximální možný nedoplatek ceny díla) podle něj zanikla splněním dne 12. 12. 2013, měl za nerozhodné, zda ke dni zápočtu (5. 7. 2013) existovala pohledávka žalobkyně vůči žalované v této výši. Neshledal důvodnou kompenzační námitku uplatněnou žalovanou po druhém zrušujícím rozhodnutí do výše 195 823,35 Kč, neboť tuto částku následnou platbou ze dne 22. 7. 2013 žalovaná uhradila, z čehož podle soudu prvního stupně nelze než dovodit, že „tuto pohledávku splněním uznala co do důvodu i výše“. Zpochybňování existence této pohledávky žalobkyně s odstupem 7 let považoval za účelové a rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Jako nedůvodnou posoudil též nově uplatněnou kompenzační námitku žalované do výše 381 711,70 Kč představující nárok na „vícepráce“ ze změnových listů 21, 22a a 26, neboť bylo prokázáno, že tyto změnové listy nebyly podepsány ani jednou z účastnic a nedošlo k odsouhlasení změny rozsahu předmětu díla postupem sjednaným ve smlouvě o dílo. Pokud žalovaná takové neodsouhlasené změny provedla, šlo o její pochybení a nemůže požadovat jejich uhrazení. Neshledal relevantním argument, že tyto změny byly platně odsouhlaseny technickým dozorem žalobkyně. Oprávnění stavebního dozoru předat staveniště bez dalšího neznamenalo, že byl oprávněn jednat za žalobkyni v otázce změny rozsahu díla. Současně dodal, že i kdyby byla pohledávka žalované byť jen zčásti důvodná, nelze přiznat kompenzačnímu projevu žalované účinky pro důvodně vznesenou námitku promlčení, pokud byly práce provedeny v roce 2013 a k zápočtu žalovaná přistoupila až v roce 2020.
7. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem (třetím v pořadí) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 587,20 Kč (druhý výrok).
8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dal za pravdu žalované, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s předchozím zrušujícím rozhodnutím, pokud neposuzoval, zda pohledávky žalobkyně v souhrnné výši 381 711,35 Kč skutečně vznikly. Za stěžejní však měl zjištění soudu prvního stupně učiněná ve třetím rozhodnutí, tj. že žalovaná pohledávku ve výši 195 823,35 Kč žalobkyni uhradila – tedy ji uznala co do důvodu i výše – a že namítla zánik celé pohledávky (381 711,35 Kč s příslušenstvím) započtením ze dne 23. 5. 2020, v němž uplatnila své tvrzené pohledávky za provedené vícepráce podle změnových listů 21, 22a a 26. Vyslovil názor, že plnění zakládá podle §407 odst. 3 obch. zák. domněnku existence pohledávky. Proto měl za správný závěr soudu prvního stupně, že již nebylo třeba se zabývat tím, zda vznikla pohledávka žalobkyně ve výši 195 823,35 Kč (která je částí předmětné pohledávky). Stejné účinky jako plnění pak odvolací soud s odkazem na §323 odst. 2 ve spojení s §407 odst. 3 obch. zák. přisoudil započtení proti sporovanému závazku. Námitkou započtení vznesenou žalovanou proti pohledávce 381 711,35 Kč s příslušenstvím podle odvolacího soudu vznikla domněnka existence pohledávky a soud prvního stupně nepochybil, pokud dále (jinak) vznik pohledávky nezkoumal. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně i částku 381 711,35 Kč důvodně započetla dne 3. 7. 2013 vůči nároku žalované na doplatek ceny díla a následně tuto částku znovu žalované uhradila dne 12. 12. 2013, plnila bez právního důvodu a vznikl jí vůči žalované nárok na její vrácení jako bezdůvodného obohacení, včetně úroku z prodlení. V tomto směru odkázal též na závěry svého dřívějšího rozsudku ohledně (převažující) části bezdůvodného obohacení.
9. Při posouzení, zda výše uvedený nárok žalobkyně na zaplacení částky 381 711,35 Kč s příslušenstvím nezanikl kompenzačními námitkami žalované, odvolací soud konstatoval, že žalobkyně měla nárok na zaplacení částky 195 823,35 Kč a tuto jí žalovaná uhradila, byť byl tento nárok již dříve uspokojen zápočtem žalobkyně na doplatek ceny díla. Žalované proto vzniklo právo na vrácení zaplaceného plnění jako bezdůvodného obohacení. Žalobkyně však vzhledem k nejasnostem ohledně započtení posléze znovu plnila žalované (včetně předmětné částky) a tímto plněním pohledávka žalované na vydání bezdůvodného obohacení zanikla a nelze ji následně započítávat. Ohledně kompenzační námitky do výše 381 711,70 Kč se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci dohody o změně díla, pokud zmíněné změnové listy nebyly nikým odsouhlaseny, a tedy o neexistenci tvrzené pohledávky žalované na úhradu víceprací. Za správný považoval též závěr soudu prvního stupně, že (tvrzené) neformální odsouhlasení změnových listů technickým dozorem žalobkyni nezavazovalo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho potvrzujícímu prvnímu výroku (podle obsahu dovolání jen proti té jeho části, jíž bylo rozhodováno o věci samé), podala žalovaná včasné dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje jeho zrušení společně s rozhodnutím soudu prvního stupně (včetně nákladových výroků) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci své dovolací argumentace žalovaná brojí proti závěrům odvolacího soudu, kterými byly posouzeny jako nedůvodné její nově uplatněné kompenzační námitky vůči nárokům žalobkyně v součtu ve výši 381 711,35 Kč (tvořeným výše specifikovanými pohledávkami ve výši 195 823,35 Kč, 67 155 Kč a 118 733 Kč).
11. Odvolacímu soudu předně vytýká pochybení při závěru, že pro odsouhlasení změnových prací je vždy nezbytné podepsání změnového listu. Má za to, že při řešení otázky „způsobu rozhodování o změně rozsahu díla“ (otázka první) se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3681/2011, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ), která připouští méně formální způsob odsouhlasení včetně ústní dohody.
12. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, žalovaná překládá „otázku vzniku bezdůvodného obohacení v případě víceprací“ (otázka druhá) s tím, že odvolací soud svým stanoviskem o neexistenci nároku na úhradu „víceprací“ při absenci podpisu příslušných změnových listů nutně odkázal i na neexistenci pohledávky žalované z titulu bezdůvodného obohacení, kterou in eventum namítala. Domnívá se, že stávající názor Nejvyššího soudu, podle kterého je pojmově možné bezdůvodné obohacení objednatele díla ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), vzniklé v důsledku realizace „víceprací“ zhotovitelem, pouze v případě, že by poskytnutí plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění), by měl být dovolacím soudem přehodnocen. Je přesvědčena, že stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu nepřípustně a nad rámec dikce a smyslu §451 a násl. obč. zák. vylučuje nárok zhotovitele požadovat po objednateli vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy sice prokazatelně dochází k majetkovému prospěchu objednatele díla v souvislosti s plněním smlouvy o dílo a rozšířením rozsahu díla iniciovaným objednatelem, ale nejsou splněny formální podmínky pro zvýšení smluvní ceny díla. V této souvislosti odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1283/16, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ).
13. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2735/99, při řešení otázky „zastoupení objednatele“ (otázka třetí), pokud bez dalšího vyloučil možnost zastoupení objednatelky (žalobkyně) při dohodě stran o provedení „víceprací“ (odsouhlasení změnových listů), aniž by tuto otázku posuzoval teprve na základě posouzení skutkových okolností daného případu. S odkazem na §15 odst. 1 obch. zák. prezentuje stanovisko, že není dán žádný důvod neumožnit zastoupení objednatelky při uzavírání dohody o změně rozsahu díla jejím technickým zástupcem.
14. Za nesprávné považuje žalovaná též právní posouzení účinků započtení odvolacím soudem, pokud shledal existenci „žalované pohledávky“ (žalovaná má zjevně na mysli tři pohledávky žalobkyně v souhrnné výši 381 711,35 Kč, jak byly výše popsány – poznámka Nejvyššího soudu) jen s odkazem na námitku započtení vznesenou žalovanou, která však účinky započtení vázala na to, že v řízení shledá soud „žalovanou pohledávku“ za existující. S odkazem na komentářovou literaturu prezentuje názor, že účinek započtení v podobě uznání pohledávky, proti které započtení směřuje, představuje nepřípustné rozšíření obsahu §407 odst. 3 obch. zák., které jde nad rámec dikce zákona. Vůle projevená v právním úkonu započtení, není-li v něm uvedeno nic dalšího, navíc směřuje k tomu, aby započítávaná pohledávka zanikla, a nikoliv k tomu, aby tato pohledávka trvala a byla po novou promlčecí dobu vymahatelná. Otázka „zda provedeným kompenzačním úkonem bez dalšího dochází k uznání pasivní pohledávky“ (otázka čtvrtá), tak má být podle žalované posouzena jinak, než učinil dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004. Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou pak formuluje otázku, zda „účinky započtení provedeného podmíněně, resp. eventuálně, by měly nastat okamžitě, bez ohledu na splnění stanovené podmínky“ (otázka pátá).
15. Žalovaná odvolacímu soudu rovněž vytýká vady řízení v podobě překvapivosti a nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, porušení zásady dvojinstančnosti řízení a poučovací povinnosti soudu, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě zcela jiného odůvodnění, ačkoliv shledal, že se soud prvního stupně neřídil jeho závazným právním názorem a konstatoval, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nejasné, nepřesvědčivé a vnitřně rozporné. Je přesvědčena, že v důsledku vad napadeného rozsudku, rozsudku soudu prvního stupně a řízení jim předcházejícím byla významně zkrácena její procesní práva a že v případě řádného a úplného posouzení její procesní obrany (včetně provedení všech navrhovaných důkazů) by soudy nemohly žalobě vyhovět, a to ani částečně.
16. Žalobkyně navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout. Tvrdí, že kompenzační námitka žalované do výše 381 711,70 Kč nebyla důvodná ani oprávněná. I kdyby žalovaná prokázala, že došlo k provedení „víceprací“ nad rámec smlouvy o dílo, nejednalo by se o bezdůvodné obohacení, ale o změnu v rámci sjednaného díla. V této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. K otázce zastoupení žalobkyně odmítá, že bylo možné změnu díla odsouhlasit ústní formou nebo jinou osobou, než která k tomu byla určena. Je podle ní běžnou praxí, která byla vyjádřena i v uzavřené smlouvě o dílo, že jiná osoba posuzuje technickou oprávněnost a důvodnost změn, avšak vůli k realizaci změny musí projevit další osoba. Podle znění smlouvy byla za žalobkyni oprávněna rozhodovat o změnách díla (odsouhlasit konkrétní změnové listy jako „objednávky“) pouze jednatelka (paní T.). Žalovaná poukazuje na pozdní uplatnění kompenzačních námitek (do výše 381 711,70 Kč) a jejich promlčení.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka první, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3681/2011, v němž dovolací soud uzavřel, že i pokud si smluvní strany smlouvy o dílo ujednají písemnou formu pro její případné změny, může mít ústní dohoda o změně (rozšíření) díla právní účinky. V nyní projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nedošlo k odsouhlasení změny rozsahu předmětu díla postupem sjednaným ve smlouvě (v čl. VI. bod 18 smlouvy o dílo), neboť změnové listy č. 21, 22a a 26 nebyly nikým podepsány. Nezjistil však ani, že by došlo k dohodě o změně díla v rozsahu „víceprací“ popsaných v těchto změnových listech v jiné formě, neboť konstatoval, že případné (tvrzené) neformální odsouhlasení změnových listů technickým dozorem žalobkyně ji nezavazuje. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalované na úhradu těchto tvrzených „víceprací“ nevznikla, neboť nedošlo ke konsenzu o změně díla v jakékoliv formě, od výše citovaného judikatorního závěru se neodchýlil.
20. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky druhé, která byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých šlo o pochybení žalované, která při realizaci díla provedla změny („vícepráce“) uvedené ve změnových listech č. 21, 22a a 26, aniž byly odsouhlaseny žalobkyní jako objednatelkou, a nemůže tak po ní požadovat jejich uhrazení (srov. například žalovanou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, a ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015). V takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. Nejvyšší soud přitom v dovolací argumentaci žalované neshledává důvody, pro které by měl tuto otázku nyní posoudit jinak a odklonit se od závěrů své dosavadní ustálené rozhodovací praxe. Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1283/16, není přiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka odlišná týkající se posouzení vztahu provedených plnění ke smlouvě o dílo, tj. zda lze provedené plnění (v tam řešené věci šlo o výstavbu podchodu v situaci, kdy předmětem smlouvy o dílo byla pouze výstavba ramp) považovat z hlediska jeho účelu a povahy za sloužící ke zhotovení sjednaného díla, či zda šlo o plnění samostatné, na jehož právní posouzení se smlouva nevztahovala. V nyní projednávané věci žalovaná nezpochybňovala, že jí tvrzené „vícepráce“ byly provedeny v souvislosti se smlouvou o dílo. Žalovaná v dovolání navíc vychází z vlastního skutkového závěru, že uvedené „vícepráce“ byly provedeny na základě požadavku žalobkyně na rozšíření rozsahu díla. Takové zjištění však odvolací soud neučinil, pokud uzavřel, že případné odsouhlasení změnových listů technickým dozorem žalobkyně (nikoliv žalobkyní) ji nezavazovalo. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
21. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka třetí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11.2000, sp. zn. 29 Cdo 2735/99, v němž dovolací soud vyslovil závěr, že podle §15 obch. zák. ten, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, a že v daném případě bylo obvyklé, aby pracovník, který byl pověřen technickým dozorem při provádění díla, zhotovené dílo také přebíral. V předmětném rozsudku nebyla řešena otázka, zda je technický dozor oprávněn odsouhlasit změnu (rozšíření) díla. V nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze závěrů soudu prvního stupně, který se (oproti přesvědčení žalované) zabýval na podkladě zjištěných skutkových okolností tím, zda mohl být technický dozor oprávněn k odsouhlasení změnových listů (odsouhlasené změnové listy byly považovány podle čl. VI bodu 18 smlouvy o dílo, jejíž obsah nebyl v řízení sporný, za závaznou objednávku žalobkyně k realizaci těchto prací), a uzavřel, že skutečnost, že byl technický dozor oprávněn předat staveniště, bez dalšího neznamená, že byl oprávněn za žalobkyni jednat v otázce změny rozsahu díla, tím spíše formou emailové komunikace. To vše učinil za situace, kdy mezi stranami nebylo sporné, že změnové listy, které byly při provádění díla podepsány, odsouhlasila jednatelka žalobkyně uvedená ve smlouvě dílo jako osoba oprávněná jednat ve věcech smluvních. Žalovanou citované rozhodnutí proto není přiléhavé. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
22. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky čtvrté, „zda provedeným kompenzačním úkonem bez dalšího dochází k uznání pasivní pohledávky“, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3. (odstavec 2).
25. Podle §407 odst. 2 a 3 obch. zák. placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí (odstavec 2). Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (odstavec 3).
26. K otázce, zda právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje též uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák., se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, v němž s odkazem na své usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, a na rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, shrnul, že započtení a uznání závazku jsou dva odlišné právní úkony. Zatímco právní úkon započtení směřuje k zániku závazku, právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání; jde o institut zajištění závazku. Právní úkony je třeba vykládat v souladu s vůlí jednajícího a v souladu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. Nelze tedy dovozovat, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku, aniž by toto bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Pokud by tomu tak mělo být, musel by být tento projev vůle směřující k uznání závazku v tomto neplatném právním úkonu započtení obsažen. K takovému závěru by bylo nutno dojít případně výkladem právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 až 4 obch. zák. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě dalších svých rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, či usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017). K obdobným závěrům pak dospěl dovolací soud též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019).
27. Výše uvedené závěry pak nejsou, oproti přesvědčení žalované, v rozporu s rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, v němž byla řešena otázka odlišná, tj. zda lze aplikovat §407 odst. 3 obch. zák. na případ částečného započtení pohledávky, jinak řečeno, zda započtení proti části pohledávky má účinky uznání zbylé části pohledávky, vůči níž nebylo započítáváno. Situace řešená v citovaném rozhodnutí však v nyní projednávané věci nenastala, neboť odvolací soud považoval bez dalšího za uznání závazku (tří pohledávek žalobkyně v součtu ve výši 381 711,35 Kč) kompenzační námitku žalované učiněnou v průběhu řízení, kterou započítávala svou pohledávku do této výše vůči pohledávkám žalobkyně v celém jejich rozsahu; neexistovala tedy žádná zbývající část jednotlivých pohledávek žalobkyně, vůči které by nebylo započítáváno.
28. Jestliže v projednávané věci odvolací soud bez dalšího (bez toho, aby provedl relevantní výklad předmětného právního jednání) dovodil, že uplatněním kompenzační námitky žalovanou proti pohledávkám žalobkyně v souhrnné výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím vznikla domněnka existence těchto pohledávek žalobkyně, od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se odchýlil a jeho právní posouzení není správné.
29. Za daného stavu je již bezpředmětné zabývat se řešením páté otázky, které by mělo význam pouze v případě, kdyby právní posouzení čtvrté otázky odvolacím soudem bylo správné.
30. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Nedůvodné jsou výtky žalované, kterými namítá porušení zásady dvojinstančnosti, překvapivost a nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí a v té souvislosti též poučovací povinnosti soudu. Předně je namístě připomenout, že zásada dvojinstančnosti, jak byla dříve zmíněna v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sb. rozh. obč.), byla vývojem legislativy (novelami občanského soudního řádu) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2079/2019). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Za situace, kdy odvolací soud rozhodoval na podkladě skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se zčásti též s jeho právními závěry (pouze některé dílčí úvahy soudu prvního stupně považoval za vnitřně rozporné), nelze souhlasit s tvrzením žalované, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě zcela jiného odůvodnění než soud prvního stupně a že jeho rozhodnutí tak bylo překvapivé a nepředvídatelné. Skutečnost, že odvolací soud shledal oproti soudu prvního stupně existenci pohledávek žalobkyně v celkové výši 381 711,35 Kč též na základě argumentace o domněnce jejich existence z důvodu kompenzačního úkonu žalované, již byla dovolacím soudem výše hodnocena jako nesprávné právní posouzení věci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ohledně důvodnosti a oprávněnosti kompenzačních námitek žalované odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně. Pouze ve vztahu k důvodnosti kompenzační námitky ve výši 195 823,35 Kč navíc doplnil svou argumentaci o zániku nároku na bezdůvodné obohacení žalované vzhledem k dalšímu plnění žalobkyně. Tato argumentace však nemohla být pro žalovanou překvapivá či nepředvídatelná, neboť tyto skutečnosti vůči kompenzační námitce žalované v řízení namítala žalobkyně.
32. Řízení ve fázi po druhém zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu je však zatíženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 381 711,35 Kč s příslušenstvím vytkl soudu prvního stupně, že ohledně tohoto dílčího nároku nerespektoval názor odvolacího soudu vyslovený v dřívějším rozhodnutí a že se tímto nárokem nezabýval. Dovodil, že není rozhodující, že takový nárok žalobkyně neučinila „předmětem žaloby“, nýbrž to, že i tuto částku započetla vůči pohledávce žalované na doplatek ceny díla. Pokud by započtením žalobkyně takový nárok žalované nezanikl, ovlivnilo by to dle názoru odvolacího soudu přímo výši nároku žalobkyně. Odvolací soud však blíže nevysvětlil, jak mohl zápočet pohledávek žalobkyně ve výši 195 823,35 Kč (za vyšší spotřebu médií na stavbě), ve výši 67 155 Kč (za vícepráce autorského dozoru) a ve výši 118 733 Kč (za neuznané vícepráce) uskutečněný žalobkyní v červenci 2013 vůči pohledávce žalované na doplatek ceny díla ve výši 3 371 600 Kč splatné dne 5. 7. 2013 ovlivnit výši nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení požadovaného v řízení z důvodu zaplacení částky na úhradu doplatku ceny díla pouze ve výši, ohledně které již nárok na doplatek ceny díla měl zaniknout z důvodu předchozího započtení pohledávek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody (tj. skutkově zcela jinak vymezených pohledávek), a nikoli v celé zaplacené výši, to vše v situaci, kdy sama žalovaná tvrdila, že její nárok na doplatek ceny díla (při nedůvodnosti zápočtu) v celém rozsahu zanikl úhradami žalobkyně (ve dnech 8. 7. 2013 a 12. 12. 2013), a vůči žalobou požadovaným pohledávkám započetla kompenzační námitkou svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty za takto opožděnou úhradu doplatku ceny díla, který byl splatný již ke dni 5. 7. 2013 (ve výši 188 278 Kč s příslušenstvím), a kdy tato kompenzační námitka již byla (pravomocně) druhým rozsudkem soudu prvního stupně shledána důvodnou a v jejím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Ostatní pohledávky žalované uplatněné kompenzačními námitkami (jejichž důvodnost by mohla přímo ovlivnit výši nároku žalobkyně) neměly souvislost s výše uvedeným zápočtem pohledávek žalobkyně (ve výši 195 823,35 Kč, 67 155 Kč a 118 733 Kč), které nebyly předmětem řízení.
33. Při vázanosti výše uvedeným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho druhém zrušujícím rozhodnutí soud prvního stupně v dalším řízení zjevně neměl jasno v tom, jakými nároky žalobkyně je tvořen zbylý předmět řízení ve výši 381 711,35 Kč, neboť nejprve uvedl, že „v této fázi zůstala předmětem řízení částka 381 711,70 Kč (sestávající z částky 195 823,35 Kč – média navíc, částky 67 155 Kč – vícepráce autorského dozoru, a částky 118 733 Kč – neuznané vícepráce) představující zápočet vůči pohledávce 3 371 600 Kč“ (srov. bod 19 třetího rozsudku soudu prvního stupně). V další části odůvodnění však konstatoval, že „v daném řízení se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 001 563 Kč, tedy bez částky 381 711,70 Kč“ (srov. bod 45 třetího rozsudku soudu prvního stupně). Následně se zabýval důvodností dalších dvou kompenzačních námitek žalované, které byly žalovanou uplatněny právě vůči pohledávkám žalobkyně na zaplacení částky celkem 381 711,35 Kč (195 823,35 Kč, 67 155 Kč a 118 733 Kč) skutkově vymezeným výše zmíněným způsobem, tj. vůči pohledávkám, které nebyly předmětem řízení. Skutečnost, zda takové (jiné) pohledávky žalobkyně existovaly, příp. zda zanikly kompenzačními námitkami žalované, přitom nemohla mít žádný vliv na důvodnost žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu platby na pohledávku žalované ve výši, ohledně níž tato pohledávka již zanikla v důsledku předchozího započtení pohledávek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody, ve zbylé výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím (z původně žalobou uplatněné částky 2 001 563 Kč s příslušenstvím).
34. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí zjevně vycházel z toho, že předmětem řízení v této jeho fázi je nárok žalobkyně v celkové výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím tvořený výše specifikovanými pohledávkami žalobkyně (ve výši 195 823,35 Kč, 67 155 Kč a 118 733 Kč), které žalobkyně v červenci 2013 započetla vůči pohledávce žalované na doplatek ceny díla (spolu s pohledávkami v celkové výši 2 001 563 Kč na zaplacení smluvní pokuty a na náhradu škody), a měl za to, že žalobkyni vznikl vůči žalované nárok na vrácení i této částky coby bezdůvodného obohacení, včetně úroku z prodlení, jelikož tuto částku znovu žalované uhradila (jakožto součást duplicitní platby z 12. 12. 2013) bez právního důvodu. Uzavřel též, že tento nárok nezanikl započtením pohledávek uplatněných žalovanou v kompenzačních námitkách (srov. body 9 a 10 napadeného rozsudku). V napadeném rozhodnutí tak posuzoval existenci a důvodnost pohledávek žalobkyně, které vůbec nebyly předmětem řízení, a v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. přisoudil něco jiného (jiné pohledávky), než čeho se žalobkyně domáhala žalobou. Byť rozhodoval o částce 381 711,35 Kč, která skutečně zůstala předmětem řízení, nerespektoval, že tato částka byla skutkově tvořena nárokem žalobkyně (jeho částí, o níž dosud nebylo rozhodnuto) na zaplacení bezdůvodného obohacení žalované, které měla podle žalobních tvrzení získat tím, že obdržela na úhradu nedoplatku ceny díla v prosinci 2013 částku 2 001 563 Kč, byť v této výši již dříve tato její pohledávka měla zaniknout započtením pohledávek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a na náhradu škody. Žalobkyně se v řízení nedomáhala nároku na vydání bezdůvodného obohacení tvořeného další částí její platby z 12. 12. 2013 ve výši 381 711,35 Kč, jejíž důvodnost nesprávně posuzoval odvolací soud.
35. Existence této vady řízení také znamená, že výše vytknuté nesprávné právní posouzení věci, kterého se odvolací soud dopustil, se týkalo právní otázky, kterou odvolací soud neměl důvod posuzovat (neměl se zabývat existencí a důvodností pohledávek žalobkyně ve výši 195 823,35 Kč, 67 155 Kč a 118 733 Kč, které nebyly předmětem řízení).
36. Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (stejnou vadou je zatíženo též řízení před soudem prvního stupně po druhém zrušujícím rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo postupováno podle dříve vysloveného závazného právního názoru odvolacího soudu), Nejvyšší soud zrušil i (třetí) rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
37. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení tedy soud posoudí důvodnost části žalobou vymezeného nároku žalobkyně (na vydání bezdůvodného obohacení za platbu na pohledávku žalované, která již předtím měla zaniknout započtením s pohledávkami žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a na náhradu škody) ve výši 381 711,35 Kč s příslušenstvím, o které dosud nebylo rozhodnuto, a to i s přihlédnutím (pouze) k těm kompenzačním námitkám žalované, které byly uplatněny právě vůči takto žalobou uplatněnému nároku.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu