ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1506.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1506/2022-1080
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně jmt insol, v. o. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, identifikační číslo osoby 05276454, jako insolvenční správkyně dlužnice Wheel of Fortune, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Bulharská 996/20, identifikační číslo osoby 01528025, proti žalované Brněnské papírny, státní podnik – v likvidaci , se sídlem v Praze 4, U Mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby 00012343, zastoupené Mgr. Janem Zemánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o zaplacení částky 45.769.767 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 14 Cm 153/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 5 Cmo 114/2021-1019, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38.248,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 11. 2020, č. j. (17) 14 Cm 153/2005-868, zastavil odvolací řízení k odvolání dlužnice ze dne 10. 2. 2020 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání dlužnice odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Následně dne 28. 3. 2022 byl usnesením Městského soudu v Praze, č. j. MSPH 99 INS XY, zjištěn úpadek dlužnice a zároveň na její majetek prohlášen konkurs. Řízení tedy bylo přerušeno dle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Dne 10. 5. 2022 navrhl insolvenční správce, společnost jmt insol, v. o. s., pokračování v přerušeném řízení ve smyslu §264 insolvenčního zákona. Insolvenční správce se tak stal účastníkem řízení místo dlužnice.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou jednající prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání, aniž by však předtím došlo k rozhodnutí o žádosti dlužnice o osvobození od zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dovolatelka poukazuje na to, že v žádosti ze dne 12. 11. 2021, doplněné podáním ze dne 22. 12. 2021, uvedla a doložila zásadní změnu poměrů oproti předchozím žádostem, která spočívá v tom, že vůči dlužnici bylo zahájeno ke dni 9. 12. 2021 insolvenční řízení.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2280/2020).
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, uveřejněného pod číslem 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z navazující judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2346/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5403/2016, a ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3327/2018), rovněž vyplývá, že nová žádost o osvobození od soudních poplatků, podaná po vydání rozhodnutí, jímž předchozí žádosti nebylo vyhověno, nesmí zůstat opomenuta, rozhodnout o ni je však soud povinen jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. V opačném případě postačí, jestliže se soud s takovou žádostí vypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018).
Např. v usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 609/2017, tak Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že nerozhodly o jeho „nové“ žádosti o osvobození od soudních poplatků, když uvedl, že postačilo, pokud v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly důvody, pro které k žádosti o osvobození od soudních poplatků nepřihlédly.
V nyní projednávané věci vyšel odvolací soud z toho, že o první žádosti dlužnice o osvobození od soudního poplatku za předmětné odvolání bylo rozhodnuto tak, že soud prvního stupně dlužnici usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. (17) 14 Cm 153/2005-848 (potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2020, č. j. 4 Cmo 124/2020-857) osvobození nepřiznal. O v pořadí druhé žádosti, v níž nad rámec dosavadních tvrzení dlužnice pouze uvedla, že oslovila bankovní ústav a rovněž finanční instituce za účelem poskytnutí půjčky k úhradě soudního poplatku, avšak snahy byly marné, soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 4. 2021, č. j. (17) 14 Cm 153/2005-918 (potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 Cmo 116/2021-949; ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2665/21), rozhodl rovněž tak, že osvobození nepřiznal. Řízení o v pořadí třetí žádosti soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 8. 2021, č. j. (17) 14 Cm 153/2005-955, zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (uvedené usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 5 Cmo 216/2021-993, který uvedl, že dlužnice v uvedené žádosti netvrdí nové skutečnosti oproti skutečnostem tvrzeným v předchozích dvou žádostech).
V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k v pořadí již čtvrté žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 12. 11. 2021 uvedl, že v této žádosti dlužnice neuvedla žádné nové relevantní skutečnosti stran svých poměrů. Tvrzení, že její jediná jednatelka nemá žádný majetek, který by mohl sloužit k úhradě soudního poplatku, je zcela irelevantní, přičemž rovněž v případě zahájení insolvenčního řízení nejde o žádnou změnu poměrů dlužnice (zejména ekonomických), které by bylo možno zvažovat při osvobození od soudních poplatků. Za této situace tak dle odvolacího soudu nebyl soud prvního stupně povinen o této další žádosti znovu rozhodovat (tj. zde konkrétně znovu zastavit řízení o žádosti dlužnice o osvobození od soudního poplatku za odvolání), neboť povinnost rozhodovat o stále se opakujících stejných žádostech by mohla vést k paralýze soudního procesu. Odvolací soud se tak od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže se s předmětnou žádostí za popsaného stavu vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Na uvedeném ničeho nemění ani námitka dovolatelky, že skutečnost zahájení insolvenčního řízení představuje zásadní změnu poměrů oproti předchozím žádostem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že dlužnice svou v pořadí první žádost odůvodnila tím, že její příjmy jsou nulové, že je proti ní vedena exekuce, je nemajetná, nikdy nebyla a není vlastníkem žádné nemovitosti, nedisponuje žádným majetkem, nemá ve vlastnictví žádné movité věci větší hodnoty, nemá finanční prostředky na účtech a soudní poplatek není schopna uhradit. Dlužnice je vlastníkem pouze pohledávky, která je předmětem tohoto řízení. Dlužnice rovněž uvedla, že exekuce postihuje veškerý její majetek, je jí zakázáno nakládat s ním, a proto není objektivně schopna zajistit si finanční prostředky na úhradu soudního poplatku. Další žádosti dlužnice o osvobození pak nebylo vyhověno, když na straně dlužnice nedošlo ke změně poměrů, a řízení o třetí žádosti bylo zastaveno s odůvodněním, že poměry dlužnice se opět nijak nezměnily. Za této situace, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci, tak obstojí závěr odvolacího soudu, že ani zahájení insolvenčního řízení nepředstavuje změnu poměrů na straně dlužnice. Případný proto není ani odkaz dovolatelky na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. I. ÚS 1060/18.
Dovolatelka dále namítá, že je zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů. Tento rozpor spatřuje v tom, že odvolací soud zcela opomněl, že v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval o zastavení odvolacího řízení, nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, jelikož dlužnice nebyla v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání, které podala dne 10. 2. 2020. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud uvedl, že je soudu prvního stupně nezbytné vytknout špatné výzvy k zaplacení soudního poplatku, které nelze považovat za výzvy dle ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. K nápravě však dle odvolacího soudu došlo usnesením ze dne 11. 10. 2021, č. j. 14 Cm 153/2005-977, a jelikož dlužnice soudní poplatek nezaplatila, je třeba napadené usnesení považovat za věcně správné a souladné s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Dovolatelka tedy svojí argumentací ve skutečnosti nezpochybňuje skutková zjištění, nýbrž právní posouzení odvolacího soudu. Nikterak však nevymezuje, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Přitom pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2610/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3850/2018).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu