ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1532.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1532/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně YSSEN GROUP a.s. , se sídlem v Litvínově, Dolní Litvínov 5, identifikační číslo osoby 27264149, zastoupené JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalované SYNTAXIS NORD a.s. , se sídlem v Praze 4, Záhořanská 749, identifikační číslo osoby 25049445, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 128/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 12 Co 13/2021-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 21 C 128/2017-128, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované spočívajícího v přijetí návrhu smlouvy v žalobkyní specifikovaném znění (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej v nákladovém výroku (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud se při zvažování důkazních návrhů žalobkyně jednak částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, a jednak se částečně jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Dle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu dále závisí na řešení otázky týkající se nezbytných náležitostí ústní smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby napadené rozhodnutí změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Podle žalované se odvolací soud při zvažování důkazních návrhů žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a ve vztahu k náležitostem ústní smlouvy o budoucí smlouvě kupní jsou úvahy žalobkyně nesprávné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
Žalobkyní vznesená otázka, zda lze žalobní tvrzení prokázat také výpověďmi osob, které jsou účastníky řízení, nebo mají k účastníkům řízení nějaký vztah, případně mají pouze zprostředkované informace, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně věcně správným proto, že skutková tvrzení žalobkyně o rozhodných skutečnostech zůstala neúplná a jejich pouze obecné vymezení nemohlo vést k vyhovění uplatněnému žalobnímu nároku. Proto bylo dle odvolacího soudu nadbytečné provádět dokazování k potenciálně sporným skutečnostem. V tomto ohledu postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3703/2012, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4086/2015, nebo ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3599/2016), přičemž postup odvolacího soudu nebyl ani v rozporu se žalobkyní odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01.
Žalobkyně dále předkládá dovolacímu soudu otázku, jaké jsou nezbytné náležitosti ústní smlouvy o smlouvě budoucí kupní, aby tato smlouva byla platně uzavřena. Podle žalobkyně odvolací soud při jejím řešení nerespektoval §1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Namítá, že veškeré náležitosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní byly prokázány, a to smluvní strany, lhůta pro uzavření smlouvy, závazek k uzavření smlouvy a obecným způsobem ujednané náležitosti budoucí smlouvy. Dále žalobkyně poukázala na §1787 o. z. s tím, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v případě nedostatku podrobnějších náležitostí budoucí smlouvy nelze nahradit projev vůle k jejímu uzavření, nebo dokonce, že nebyla platně uzavřena smlouva o smlouvě budoucí. Názor odvolacího soudu, že ústně sjednaná smlouva o smlouvě budoucí kupní musí mít nějaké další náležitosti, aby byla uzavřena platně, je dle žalobkyně v přímém rozporu se žalobkyní uváděnými ustanoveními zákona.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že uzavřená smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje zákonem požadované nezbytné náležitosti, nezaložil. Odvolací soud neposuzoval úplnost žalobních tvrzení (jen) ve vztahu k nezbytným náležitostem smlouvy o budoucí smlouvě, ale (též) ve vztahu k povinnosti žalované uzavřít budoucí kupní smlouvu, ohledně níž se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle a jejíž obsah vymezila v žalobním petitu. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že tvrzení žalobkyně nejsou s ohledem na míru jejich obecnosti dostatečná pro závěr, že mezi účastnicemi došlo k uzavření takové smlouvy o budoucí smlouvě, na jejímž základě by žalovaná byla povinna uzavřít kupní smlouvu právě v té podobě (rozsahu a obsahu), v jaké se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalované. Z hlediska tohoto závěru není podstatné, zda došlo k ujednání o nezbytných náležitostech smlouvy o budoucí smlouvě, ale to, zda z ujednání (ať už nezbytných či nikoli) smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu právě v podobě navržené žalobkyní.
Pokud se žalobkyně dovolává toho, že byla prokázána existence nezbytných náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě, přehlíží, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolací soud proto uzavírá, že žalobkyní vymezené otázky přípustnost dovolání nezakládají.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud při aplikaci §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. podle §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit úspěšné žalované náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložila a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou ve výši 2 500 Kč podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5373/2016), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 588 Kč, neboť advokátka žalované je plátcem této daně. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 9. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu