ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1554.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1554/2022-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobců a) A. F. , narozené XY, bytem XY, a b) S. R. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované AGOSTO FIN s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, náměstí Msgre Šrámka 885/7, identifikační číslo osoby 27840689, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, o vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 328/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021, č. j. 71 Co 26/2021-82, a rozsudku pro uznání Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 29 C 328/2019-24, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku pro uznání Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 29 C 328/2019-24, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021, č. j. 71 Co 26/2021-82, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 12. 12. 2019, č. j. 29 C 328/2019-24, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 236 340 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od 25. 10. 2018 do zaplacení oproti povinnosti žalobců vrátit žalované pozemek p. č. XY v k. ú. XY (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 43 422 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) 29 235 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a) ve výši 42 433,68 Kč a žalobci b) ve výši 29 790,52 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 71 Co 26/2021-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
V plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadla žalovaná včasným dovoláním.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Žalovaná dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalované není přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], tedy proti výroku prvnímu v části, v níž byl rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrzen ve výroku IV, a výrokům druhému a třetímu.
Proti výroku prvnímu odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I, II a III, dovolání objektivně přípustné je. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda žalovaná řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání a zda jsou tyto předpoklady naplněny.
Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1544/2020).
K vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1857/2022).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (nesprávného právního posouzení), tj. pro každou otázku hmotného nebo procesního práva samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání však vyplývá, že žalovaná namítá, že odvolací soud se při řešení žalovanou vymezených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu.
Žalovaná vznáší otázku přípustnosti postupu podle §114b o. s. ř. s ohledem na povahu a okolnosti případu, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, podle kterého: „Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.“
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Právě s ohledem na žalovanou v odvolání namítanou skutečnost, že se nejedná o jednoduchou věc, shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně, který vydal usnesení podle §114b o. s. ř., správným. Sama žalovaná přitom v dovolání opětovně zdůrazňuje, že se v daném případě o jednoduchou věc nejedná. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že již s ohledem na předmět řízení je zřejmé, že by nebylo rozhodnuto při jediném jednání, v čemž zřejmě spatřuje rozpor s názorem uvedeným v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze jejímu názoru přisvědčit. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud toliko zohlednil účel usnesení podle §114b o. s. ř., jímž má být příprava jednání tak, aby bylo možné zpravidla rozhodnout při jediném jednání, a nikoli, že usnesení lze vydat pouze tehdy, pokud při jediném jednání rozhodnuto bude.
Odvolací soud otázku přípustnosti postupu podle §114b o. s. ř. s ohledem na povahu a okolnosti případu neřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Z obsahu dovolání lze dále dovodit, že žalovaná vznáší otázku přípustnosti postupu podle §114b o. s. ř. v situaci, kdy žaloba dle dovolatelky neposkytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16.
Odvolací soud shledal žalobu ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za poskytující dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud otázku přípustnosti postupu podle §114b o. s. ř. v situaci, kdy žaloba neposkytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání, neřešil. Ve vztahu k této otázce proto není naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Žalovaná dále v souvislosti se splněním předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16, a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, a ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13. Žalovaná však jí citované obecné závěry obsažené v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16, nijak neprovázala se závěry odvolacího soudu a není tak zřejmé, jaká konkrétní právní otázka je dovolacímu soudu předkládána k posouzení a jak se odvolací soud měl při jejím řešení odchýlit od žalovanou uváděné judikatury Ústavního soudu. V této části je dovolání vadné.
Dovolání obsahuje též další argumentaci žalované kritizující právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve vztahu k těmto námitkám však žalovaná žádnou právní otázku a její vazbu na judikaturu Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu, nevymezila. Dovolání žalované je vadné i v této části.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu