ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1823.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1823/2022-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Union Invest Holding, a. s. , se sídlem v Ostravě, Gorkého 3037/2, identifikační číslo osoby 25386182, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovaným 1) J. P. , nar. XY, a 2) I. P. , nar. XY, oba bytem ve XY, zastoupeni JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o zaplacení částky 3.653.520,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 37/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 47 Co 57/2020-432, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.060,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího právního zástupce.
III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.060,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, č. j. 28 C 37/2015-335, zastavil řízení v části úroku z prodlení kapitalizovaného od 30. 11. 2008 do 4. 10. 2014 částkou ve výši 1.310.989,93 Kč (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni jistinu ve výši 3.653.520,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 47 Co 57/2020-432, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, ve které byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 3.653.520,80 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, ve které bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně kapitalizovaný úrok ve výši 3.073 Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, ve které bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně poplatky ve výši 12.920 Kč, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně první žalovaný a druhá žalovaná (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé vymezují právní otázky k posouzení tak, že se jedná „jak o procesní argumentaci z titulu postavení účastníka řízení, který v průběhu řízení ztratil schopnost vystupovat samostatně se všemi právy a povinnostmi účastníka řízení, tak o hmotněprávní argumentaci ohledně vyhodnocení délky promlčecí doby a ohledně postupu, kdy vůči nerozdílnému společníkovi probíhá insolvenční řízení a v průběhu tohoto insolvenčního řízení je podána žaloba o zaplacení finanční částky, která je předmětem přihlášky pohledávky“. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé také podávají návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení. Namítají, že „ve věci nelze aplikovat ust. §397 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ale je nutno aplikovat §100 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též je „obč. zák.“), účinného ke dni uzavření smlouvy o hypotečním úvěru. Nejednalo se totiž o obchodně závazkový vztah a čtyřletou promlčecí lhůtu tedy nelze použít“. Tyto námitky týkající se určení délky a běhu promlčecí lhůty přípustnost dovolání nezakládají.
Oproti tvrzení dovolatelů však nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, blíže odůvodnil závěr, dle kterého je závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení §497 obch. zák. podle ustanovení §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí obchodního zákoníku. I přes svou povahu výlučného obchodního závazku je však smlouva o úvěru s ohledem na skutečnost, že dlužník jako jedna ze stran této smlouvy nebyl podnikatelem, smlouvou spotřebitelskou ve smyslu §52 a násl. obč. zák., a proto se uplatní ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. Úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v §101 a násl. není těmi jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce při zavedení ustanovení §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. do našeho právního řádu na zřeteli. Výkladem §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. však nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele.
Právní úprava promlčení v občanském zákoníku se proto z uvedených důvodů, od kterých nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené, neuplatní na posouzení promlčení uplatněné dlužné jistiny žalobního nároku. Odvolací soud tak správně dovodil, že promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanými se řídí úpravou obchodního zákoníku.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelů, kteří dále v souvislosti s námitkou promlčení uvádí, že „i kdyby soud vyhodnotil, že délka promlčecí doby je u tohoto typu úvěru čtyřletá, pak je nutno se zabývat oznámením banky ze dne 7. 4. 2010, které soudy obou stupňů přehlédly“. Za situace, kdy odvolací soud uvedl, že žalovaní k tvrzení o zesplatnění pohledávky nepředložili žádný důkaz, nezakládají tyto námitky přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud nepochybil ani při právním posouzení dovolateli předkládané otázky týkající se běhu promlčí lhůty v průběhu insolvenčního řízení. Určení (stavení) běhu promlčecí lhůty vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz bod 22 odůvodnění) odpovídá závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, uveřejněném pod číslem 68/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 68/2019“), v němž dovolací soud mimo jiné dospěl k závěru, že logika zákonné úpravy, která poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nedovoluje uplatnit žalobou (jiným návrhem na zahájení řízení) pohledávku, již lze uplatnit přihláškou [§109 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen „insolvenční zákon“], musí obsahovat zákonné pojistky, jež zabrání (mohou zabránit) tomu, aby příslušné právo v době, kdy není individuálně žalovatelné, neprekludovalo nebo se nepromlčelo. Tomu odpovídá především ustanovení §109 odst. 3 insolvenčního zákona, jež coby další účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení určuje, že lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží (dochází ke stavení těchto lhůt). Tím se věřitelům vytváří dostatečný časový rámec k tomu, aby mohli dostát povinnostem spojeným s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, jakož i k tomu, aby podání přihlášky mohli případně odložit až na dobu, kdy bude postaveno najisto, že dlužník je v úpadku [na dobu po rozhodnutí o úpadku, od kterého se odvíjí konečná (propadná) lhůta k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení]. Nejvyšší soud zde dále vysvětlil, že další pojistkou proti prekluzi nebo promlčení práva uplatněného v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky pak je ustanovení §173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona (jež určuje, že přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu). Je vyloučeno prohlásit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení za neúčinný zpětně, tedy ke dni zahájení insolvenčního řízení, (až) podle toho, jak insolvenční soud rozhodl o podaném insolvenčním návrhu. Pro pravidla vyjádřená v ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 insolvenčního zákona to platí tím více, že jde o účinky, jejichž působení nedovoluje insolvenční zákon prolomit ani předběžným opatřením podle §82 insolvenčního zákona.
Pro posouzení běhu promlčecí lhůty v projednávané věci bylo určující zjištění soudů nižších stupňů o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně svoji pohledávku přihlásila přihláškou dne 21. 11. 2011. Jak vyplývá dále ze závěrů shora citovaného R 68/2019, pro účely posouzení, zda pohledávka nebo jiné právo věřitele, které bylo možno přihlásit do insolvenčního řízení, se promlčely nebo prekludovaly, nelze vyloučit účinek spojený s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení §173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona jen proto, že o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §142 insolvenčního zákona jedním z tzv. jiných rozhodnutí o insolvenčním návrhu.
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky dovolatelů o tom, že „pokud by bylo uvažováno o zastavení běhu promlčecí lhůty u uplatnění práva žalobce na zaplacení pohledávky ve smyslu §109 odst. 3 insolvenčního zákona, pak je nutno poukázat na §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a žaloba, která byla podána dne 9. 10. 2014 u soudu prvního stupně, nemohla být projednána, celé řízení tak bylo vedeno nezákonně, a to právě v souvislosti s §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (nelze uplatňovat nárok přihláškou i žalobou)“. Posouzení této otázky nemůže zakládat přípustnost dovolání již proto, že nejde o otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud posuzoval námitku promlčení za situace, kdy řízení ve věci zde vedené bylo zahájeno žalobou ze dne 9. 10. 2014 a poté bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2015, č. j. 28 C 37/2015-164, přerušeno. Vzhledem k tomu, že dovolatelé formulovali otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013.
Nadto dovolatelé ve své argumentaci přehlíží zjištění soudů nižších stupňů, že právní předchůdkyně žalobkyně spornou pohledávku uplatnila žalobou v řízení zde vedeném dne 9. 10. 2014 poté, co byl v průběhu insolvenčního řízení zamítnut insolvenční návrh usnesením ze dne 4. 8. 2014, které bylo zrušeno Vrchním soudem v Olomouci dne 20. 4. 2015 a věc vrácena k dalšímu řízení. K otázce předestřené dovolateli lze tak jen v obecné rovině odkázat na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, uveřejněné pod číslem 50/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterých dovolací soud dovodil, že rozhodne-li insolvenční soud o insolvenčním návrhu jinak než tak, že zjistí úpadek dlužníka (nevydá-li rozhodnutí o úpadku dlužníka ve smyslu §136 insolvenčního zákona, nýbrž některé z rozhodnutí vypočtených v §142 insolvenčního zákona), pak tím současně posuzuje i důvodnost omezení plynoucích z pouhého zveřejnění informace o tom, že řádným insolvenčním návrhem (jehož opodstatněnost ještě není známa) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Dospěje-li soud (byť nepravomocně) k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, pak (s výjimkou danou okolnostmi případu a plynoucí z dikce §146 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona) je s tímto (účinným) rozhodnutím plně v souladu též okamžitý zánik omezení, jejichž dočasné zavedení ospravedlňoval jen předpoklad (rozhodnutím insolvenčního soudu vyvrácený), že dlužník v úpadku být může. Již z dikce §146 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s §89 odst. 1 insolvenčního zákona pro situaci, kdy insolvenční soud nerozhodne jinak v rozhodnutí, jímž zamítá insolvenční návrh (§146 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona), plynou následující závěry: 1) Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání (§89 odst. 2 insolvenčního zákona), je rozhodnutí účinné vůči všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci veřejným vyhlášením a vůči ostatním subjektům zveřejněním v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení [včetně účinku předjímaného - ve vazbě na výkon rozhodnutí nebo exekuci vedenou na majetek (insolvenčního) dlužníka - ustanovením §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (v rozhodném znění)]. 2) Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh bez jednání, je jeho rozhodnutí účinné zveřejněním v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem (opět) zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1668/2020).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitky dovolatelů, jež se týkají nedostatku zastoupení prvního žalovaného s tím, že „druhá žalovaná vzhledem k odlišným skutkovým tvrzením a svému procesnímu postavení totiž nemohla vykonávat práva opatrovníka prvního žalovaného“. Tato námitka z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečností vadu podle §229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 až 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Dovolatelé tak uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
V obecné rovině lze k této námitce pouze odkázat na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2286/2021, dle kterých bez dalšího nelze vyloučit situaci, kdy bude za účastníka řízení vystupovat jiný účastník řízení, který stojí na stejné straně sporu. Možnost, že bude jménem účastníka jednat jiný účastník stojící na téže straně sporu, je obecně připuštěna a případný střet zájmů a z něj plynoucí následky (§21 odst. 4, resp. §32 odst. 2 o. s. ř.) je namístě zkoumat vždy v závislosti na (konkrétních) skutečnostech, které vyšly (v daném řízení) najevo. Jinak řečeno, ke střetu zájmů v těchto případech nedochází automaticky jen kvůli procesnímu postavení účastníků (stran).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. b) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu