ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1836.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1836/2022-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Yvonnou Paikrovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha, proti žalovaným 1) I. K. , nar. XY., bytem XY s a 2) J. S. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou se sídlem Baarovo nábřeží 534/18, 615 00 Brno, o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 252/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 19 Co 19/2022-237, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č. j. 12 C 252/2020-206, výrokem I zamítl žalobu, aby soud určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene – služebnosti užívání uzavřená dne 20. 8. 2019 mezi žalovaným 2), jako dárcem a oprávněným z věcného břemene, a žalovanou 1), jako obdarovanou a povinnou z věcného břemene, je neplatná, in eventum, aby soud určil, že vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č.p. XY, určená k bydlení, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., garáž, pozemku parc. č. XY, vedených na listu vlastnictví č. XY zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území XY, je žalovaný 2); výrokem II zamítl žalobu, aby soud určil, že věcné břemeno bydlení a užívání pro oprávněného – žalovaného 2) k nemovitostem, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č.p. XY, určená k bydlení, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., garáž, pozemku parc. č. XY, vedených na listu vlastnictví č. XY zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území XY, neexistuje; výrokem III rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 57 963Kč k rukám právní zástupkyně žalovaných.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 19 Co 19/2022-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v eventuálním petitu tak, že se určuje, že vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY určená k bydlení, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., garáž, pozemku parc. č. XY zapsaných na LV č. XY v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY a katastrálního území XY, je žalovaný 2); jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se určuje, že nemovitosti vymezené ve výroku I. rozsudku nejsou zatíženy věcným břemenem bydlení a užívání ve prospěch žalovaného 2) na základě smlouvy ze dne 20. 8. 2019; výrokem III rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně 53 600 Kč a před odvolacím soudem 15 800 Kč k rukám její zástupkyně.
Odvolací soud převzal, jakožto správná, skutková zjištění soudu prvního stupně, vyplývajících zejména z výpovědí účastníků a slyšených svědků a předložených listin, kdy vyšel ze zjištění, že výlučným vlastníkem nemovitostí označených ve výroku soudu (dále jen „nemovitosti“) byl za trvání manželství s žalobkyní výlučně žalovaný 2) a že toto manželství dosud trvá. Žalovaný 2), jako dárce a oprávněný z věcného břemene, uzavřel dne 20. 8. 2019 s žalovanou 1), jako obdarovanou a povinnou z věcného břemene, darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene služebnosti užívání. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vzal dále za prokázané, že ke dni uzavření darovací smlouvy žalobkyně a žalovaný 2) měli jako manželé v domě č. p. XY rodinnou domácnost, v tomto domě žili a hospodařili, společně se starali o dům a zahradu, slavili své narozeniny v rámci místního zájmového spolku, jehož je žalobkyně členkou. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že žalobkyně a žalovaný 2) mají ve společném jmění manželů bytovou jednotku 2+1 v panelákovém bydlení v P., kterou ke dni uzavření darovací smlouvy užíval jejich syn se svoji rodinou, a to až do 31. 10. 2019.
Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně nevypořádal ve svém rozhodnutí s absencí tvrzení žalobkyně o existenci naléhavého právního zájmu v žalobě na určení neplatnosti smluv z 20. 8. 2019, uzavřených mezi žalovanými, a to podle §80 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako základního předpokladu pro důvodnost takové žaloby na určení, odvolací soud vyzval žalobkyni postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř., aby dolíčila existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zejména z pohledu toho, zda a jak se vyhovění této žalobě pozitivně dotkne jejího právního postavení. Zároveň vyšel z jednotné soudní praxe, podle níž není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jestliže stav právní nejistoty může být vyřešen jen určením vlastnického práva, kde se platnost smlouvy posuzuje jen jako otázka předběžná (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3664/2017 a 27 Cdo 223/2018). Odvolací soud konstatoval, že právě o takový případ v dané věci jde, neboť jestliže byly již předmětné smlouvy vloženy do katastru nemovitostí a vyvolaly zamýšlené účinky (vklad vlastnického práva pro první žalovanou a věcné břemeno pro druhého žalovaného), pak se vyhovění primárnímu petitu (určení neplatnosti smluv) nemůže nijak dotknout porušených práv žalobkyně, jelikož nadále bude jako vlastník nemovitostí vedena obdarovaná žalovaná 1). V tomto směru je tudíž od počátku žaloba na určení neplatnosti předmětných smluv nedůvodná pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně, a proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v části, kterým zamítl žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene – služebnosti užívání, jako věcně správný, byť z jiných důvodů než soud prvního stupně.
Pokud jde o žalobní petit in eventum - určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí v XY je žalovaný 2), dospěl odvolací soud k závěru, že na tomto určení má nepochybně žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., neboť vyhověním této žaloby se změní její právní postavení do té doby nejisté a narušené jednáním žalovaných a obnoví se tak její právo na bydlení v nemovitostech, které doposud odvozovala jako manželka od vlastnického práva žalovaného 2), jako manžela, přičemž otázku platnosti či neplatnosti darovací smlouvy je zde třeba řešit jen jako otázku předběžnou.
Odvolací soud aplikoval na danou věc ustanovení §747 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle něhož má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním.
Odvolací soud s ohledem na skutková zjištění v dané věci a ustanovení §747 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny všechny znaky, které limitovaly svobodné nakládání žalovaného 2), jako výlučného vlastníka nemovitostí, s nimi volně nakládat, nebylo-li žalobkyni zajištěno obdobné bydlení s dosavadním bydlením. Pokud žalovaní namítali, že žalobkyně má zajištěno obdobné bydlení v bytě v P., které je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 2), jako manželů, odvolací soud této námitce nepřisvědčil. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně nemohla bydlení v tomto bytě (2+KK) ke dni uzavření darovací smlouvy až do 1. 11. 2019 realizovat, neboť v bytě bydlel se svou rodinou syn žalobkyně a žalovaného 2), a navíc za obdobné bydlení není možno považovat bydlení v bytě panelákového domu a domu se zahradou v malé obci, k níž žalobkyni vázaly i další sociální vztahy, kdy žalobkyně, jako důchodkyně, byla dlouhodobě navázána na spolkový život v obci, jehož se aktivně zúčastnila. Za irelevantní k posouzení srovnatelného bydlení považoval případně ekonomicky výhodnější bydlení v P., a to i s ohledem na zaměstnání žalobkyně v P.
Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně se důvodně dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy, neboť její právo na srovnatelné bydlení za trvání manželství bylo jednáním žalovaného 2) ohroženo. Žalovaná 1) se vlastníkem předmětných nemovitostí nestala, náleží nadále žalovanému 2). Pokud darovací smlouva nemohla přivodit věcně právní účinky převodu vlastnického práva z žalovaného 2) na žalovanou 1), pak nemohla být platně uzavřena ani smlouva o věcném břemeni ve prospěch žalovaného 2), proto odvolací soud rozhodl, že nemovitosti, vymezené ve výroku I. rozsudku, nejsou zatíženy věcným břemenem bydlení a užívání ve prospěch žalovaného 2).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřují ve vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, když mají za to, že ochrana práv žalobkyně v zajištění srovnatelného bydlení nemůže být nadřazena vlastnickému právu žalovaného 2), jako vlastníka nemovitostí, a to za situace, kdy manželství žalobkyně a žalovaného 2) již neplnilo žádnou ze svých funkcí a žalobkyně mohla realizovat svoji bytovou potřebu v bytě, který byl ve společném jmění manželů, byl nevyužívaný a prázdný, a to navíc v místě, kde byla v té době žalobkyně zaměstnaná. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem obou soudů, že manželé měli rodinnou domácnost v domě v XY, poukazují na to, že soužití manželů bylo v době uzavření darovací smlouvy již problematické, neplnilo z žádných funkcí, společné hospodaření nefungovalo, žalobkyně opouštěla domácnost vždy na několik dní a nesdělovala, kde se zdržuje. Nesouhlasí ani se závěrem, že žalobkyně byla dlouhodobě navázána na spolkový život v obci, neboť náplní setkávání se členy spolku se omezovalo jen na diskuse za současné konzumace alkoholu a neprodukovalo žádné výrazné kulturní akce, což podle dovolatelů nemůže požívat ochrany, která by měla být nadřazena ochraně vlastnického práva. Mají za to, že ochrana manžela zakotvená ustanovení §747 o. z. se vztahuje na jiné situace, kdy jednak v domě nebo bytě funguje rodinná domácnost manželů a kdy neexistuje možnost přemístění manžela do jiného srovnatelného bydlení. V posuzovaném případě však žalobkyně měla zajištěno srovnatelní bydlení v bytě v P., ke kterému jí z titulu společného jmění manželů svědčilo spoluvlastnictví a kde měla i zaměstnání. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaných bylo podáno včas, osobami oprávněnými, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Dovolání žalovaných nemůže být tedy s ohledem na výše uvedené podle §237 o. s. ř. přípustné, je-li založeno na zpochybnění skutkových zjištění a skutkových závěru odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech dovolatelů, že manželé nevedli rodinnou domácnost, žalobkyně nebyla navázána na spolkový život v obci místa bydliště a byt v P. byl nevyužívaný a prázdný, ke kterým však odvolací soud nedospěl. Naopak z provedeného dokazování soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, vyplynulo, že žalobkyně a žalovaný 2) v době uzavření předmětných smluv žili společně v rodinné domácnosti v rodinném domě v XY, společně se starali o dům a zahradu, v rámci místního spolku slavili své narozeniny a žalobkyně měla i další sociální vazby v okolí rodinného domu. Navíc v době uzavření smlouvy o darování předmětného rodinného domu a dalších nemovitostí bydlel v bytě v P., označeném žalovanými jako srovnatelné bydlení, syn žalobkyně a žalovaného 2) s jeho rodinou.
Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastních skutkových závěrech dovolatelů, odlišných od skutkových závěrů soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání žalovaných podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jejich dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu