ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1845.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1845/2022-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. S. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovaným 1) Mosone s. r. o. , se sídlem v Praze, Pod Šancemi 196/4, identifikační číslo osoby 05465109, zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 468/18, a 2) Brick Solid Investment s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Legionářská 1319/10, identifikační číslo osoby 09698132, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 198/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č. j. 15 Co 441/2021-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 10 C 198/2021-28, zastavil řízení mezi žalobcem a první žalovanou (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 15 Co 441/2021-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a první žalovanou (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dle dovolatele „řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 438/2020 nezakládá překážku probíhajícího řízení o téže věci ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř., neboť tato překážka by dle žalobce byla dána pouze tehdy, pokud by se řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 438/2020 účastnili stejní účastníci jako v nyní probíhajícím řízení, kdy jelikož tomu tak není, nemůže zde být překážka jiného řízení o téže věci, kdy tedy nyní probíhající řízení nemělo být mezi žalobcem a 1. žalovanou zastaveno a mělo v něm být řádně pokračováno.“ Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Druhá žalovaná se vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o důvodech pro zastavení řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínek řízení tím, že ve vztahu k první žalované Mosone, s. r. o., je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), založená rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 438/202-51, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2012, č. j. 17 Co 309/2021-76. Odvolací soud poukázal na totožnost předmětu v tomto řízení a věci zde vedené a totožnost osob založenou ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou.
Tento závěr odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, která k výkladu §159 odst. 3 o. s. ř. (nyní §159a odst. 4 o. s. ř.) uvádí, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 60/2001 a 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoliv dovolatel na tyto závěry poukazuje, nesprávně dovozuje, že řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 438/2020 se účastnili jiní účastníci, neboť na straně žalované vystupovali kromě první žalované z tohoto řízení (Mosone s. r. o.) další žalovaní (tj. FORHOUSE TRADE, LTD a TWIN EYE, a. s.), a proto není dána totožnost účastníků. Dovolatel však přehlíží, že odvolací soud svůj závěr odůvodnil s tím, že mezi žalovanými není dáno nerozlučné procesní společenství, ale v řízení vystupují samostatně.
K tomu lze tak pouze v obecné rovině doplnit v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu zaujímané stanovisko, dle kterého o procesní společenství účastníků (tzv. subjektivní kumulaci) jde tehdy, vystupuje-li na straně žalobce nebo žalovaného anebo na obou stranách sporu více osob. Společenství účastníků vzniká zpravidla tím, že žalobu podá více osob, že žaloba směřuje proti více žalovaným, že dojde ke spojení více věcí ke společnému řízení rozhodnutím soudu (§112 odst. 1 o. s. ř.) nebo že do řízení přistoupí další účastník (§92 odst. 1 o. s. ř.). Nerozlučné společenství více účastníků (§91 odst. 2 o. s. ř.) směřuje v občanském soudním řízení k tomu, aby bylo zajištěno, že se rozhodnutí soudu bude vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, vyžaduje-li to nedílná hmotněprávní povaha předmětu řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3697/2016).
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 5), vysvětlil, že ve sporu o určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, mají žalovaní postavení samostatných společníků v rozepři, v důsledku čehož každý z nich jedná v řízení sám za sebe. (K těmto závěrům se posléze opětovně přihlásil např. v rozsudcích ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007, nebo ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2012, či ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4840/2015).
Protože v řízení o určení vlastnického práva žalobce k označeným nemovitostem mají žalovaní postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu, tedy každý z nich v řízení jedná sám za sebe (viz §91 odst. 1 o. s. ř.), je závěr odvolacího o existenci překážky věci rozsouzené ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou správný.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto mezi těmito účastníky v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu