ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1855.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1855/2022-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně DŘEVOJIPA spol. s r. o., se sídlem ve Voticích, Karlova 91, identifikační číslo osoby 25604791, zastoupené JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, proti žalované Cool Wood s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Na Vysoké II 300/22, identifikační číslo osoby 24262862, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, o zaplacení 2 634 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 115/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 35 Co 51/2022-432, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 15 C 115/2018-401, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 692 197 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), nepřipustil změnu žaloby ve znění podání žalobkyně ze dne 17. 3. 2021 (výrok II) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 11 718 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že se odvolací soud odchýlil od „judikatury Nejvyššího soudu a od obecně závazných nálezů Ústavního soudu“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Dovolání proti výroku I napadeného usnesení, kterým odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. objektivně přípustné (jak se přiléhavě podává i z poučení o dovolání v napadeném rozhodnutí), když mimořádným opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 71/2016, které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí – na www.nsoud.cz ). Jelikož je dovolání v tomto rozsahu objektivně nepřípustné, Nejvyšší soud se již nezabýval rozsáhlou argumentací žalobkyně a jejími námitkami vůči tomuto výroku uplatňovanými.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Třebaže žalobkyně avizovala, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i v rozsahu jeho výroku II, její rozsáhlá dovolací argumentace obsahovala fakticky pouze námitky týkající se výlučně výroku I napadeného usnesení (postupu soudu vedoucímu k nepřipuštění změny žaloby), případně ve své argumentaci rozvíjela úvahy týkající se skutkových a právních aspektů věci samé (posouzení věci samé přitom nebylo předmětem rozhodování odvolacího soudu). Ve vztahu k výroku II napadeného usnesení žalobkyně pouze v úvodu dovolání prezentovala názor, že „… v daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení odvolacím soudem … druhým výrokem nyní dovoláním napadeného usnesení výše citovaného odvolacího soudu, které ve své podstatě odůvodnil pouze odkazy na usnesení nalézacího soudu a citováním ustanovení o. s. ř., tedy ústavně naprosto nekonformním postupem velmi často vytýkaným Ústavním soudem ČR nyní i často s odkazy na rozsudky evropských soudních struktur, které jsou pro Českou republiku, jako pro členský stát Evropské unie přímo závazné a je zapovězeno je i komentovat, navíc jistě platí i iura movit curia “ (citováno včetně nepřesností), a v dalším obsahu dovolání pouze uvedla, proč vzala zpět žalobu právě o uvedenou částku.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně namítala nedostatečné odůvodnění výroku II napadeného rozhodnutí. Tím ovšem nevymezila konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by odvolací soud řešil (která byla pro jeho rozhodnutí určující), nýbrž uplatnila námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Navíc spatřovala-li takto žalobkyně přípustnost dovolání v jí avizovaném odklonu od „judikatury Nejvyššího soudu a od obecně závazných nálezů Ústavního soudu“ žádnou takovou konkrétní judikaturu ve vztahu k uvedené námitce nedostatečnosti odůvodnění výroku II napadeného usnesení neoznačila (tímto výrokem napadeného usnesení bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ze žaloby zcela zřetelně z důvodu částečného zpětvzetí žaloby učiněného žalobkyní, na které i sama odkazovala v dovolání, a v tomu odpovídající výši byl žalobkyni vrácen též zaplacený soudní poplatek). V této části trpí dovolání vadami, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak nemohou založit odkazy žalobkyně na spisové značky několika rozhodnutí Ústavního soudu uvedené v závěru dovolání, neboť v nich se Ústavní soud zabýval otázkou vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem, případně otázkou práva na náhradu nákladů dovolacího řízení a odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení dovolacím soudem. Žádnou z těchto otázek odvolací soud neposuzoval a na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu