ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2057.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2057/2022-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MYSTAV, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Na záhonech 1385/71, PSČ 141 00, IČO 40765903, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované TRUST-ts spol. s r.o. se sídlem v Trhových Svinech, Husova 1155, PSČ 374 01, IČO 00665509, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, PSČ 370 01, o zaplacení 778 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 247/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2022, č. j. 8 Co 1141/2021-283, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 25 C 247/2019-255, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně se domáhala v záhlaví uvedené částky jako nároku na vrácení zaplacené části díla. Žalobkyně jako objednatel se žalovanou jako zhotovitelem uzavřely dne 1. 7. 2013 smlouvu o dílo č. 07/2013, jejímž předmětem byla montáž a dodávka dřevěných oken, parapetů a vnitřních dveří do domu č. p. XY v k.ú. XY ve vlastnictví manželů M.. Nesporné bylo, že žalobkyně zaplatila žalované za část díla představovaného zhotovením a montáží dřevěných oken právě částku 778 020 Kč. K převzetí díla došlo protokolárně dne 14. 2. 2014 s uvedením vad díla v protokole, které nebránily převzetí díla. Po předání části díla (dodávky dřevěných oken) byly investory manžely M. zjištěny vady v podobě plísně vyskytujících se na oknech, v odlupujícím se laku a uhnívajících lištách. Žalobkyně tvrzené vady u žalované reklamovala dopisem ze dne 13. 4. 2018 a požadovala neodkladné odstranění vad. Žalovaná v rámci korespondence s žalobkyní vady neuznala s tím, že plíseň nemá s okny souvislost. Žalobkyně dopisem ze dne 1. 4. 2019 doručeným žalované dne 3. 4. 2019 od předmětné smlouvy o dílo odstoupila.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že jestliže smlouva byla uzavřena 1. 7. 2013, k předání díla došlo 4. 2. 2014 a mezi stranami byla ujednaná záruční doba 54 měsíců, reklamovala žalobkyně vady včas. Žalobkyně se o problémech s výskytem plísní na dodaných oknech dozvěděla až na jaře roku 2018 od investorů; do té doby probíhalo řešení otázky výskytu plísní přímo mezi manželi M. a žalovanou. Žalobkyně vady díla do té doby nezjistila a při vynaložení odborné péče ani zjistit nemohla, proto měl soud za to, že byly oznámeny včas. Odstoupení od smlouvy posoudil soud jako platné i s ohledem na znalecké posudky vyhotovené k tvrzeným vadám a uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení zaplacené části díla.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 8 Co 1141/2021-283, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení v záhlaví uvedené částky se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel z judikatury, podle které platí, že §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), upravuje povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné (nebo zrušené) smlouvy tím způsobem, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám. Uzavřel, že ačkoli si byla žalobkyně vzájemné podmíněnosti plnění ze zrušené smlouvy o dílo vědoma, rezignovala v žalobě na vyjádření vzájemnosti závazku. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně při jednání odvolacího soudu potvrdila, že předmětná okna má ve svém držení, při demontáži nedošlo k jejich znehodnocení (zničení) a přes upozornění odvolacího soudu na nedostatek vyjádření vzájemnosti poskytnutých plnění v žalobě setrvala na jejím původním znění, jež povinnost vzájemného plnění v žalobním petitu (ani v žádném z následujících podání, jež činila ve věci samé) neformuluje. Jestliže tedy žaloba, kterou se žalobkyně domáhá vrácení zaplacené ceny díla ze zrušené smlouvy o dílo, neobsahuje současně vyjádření její povinnosti vrátit dodaná dřevěná okna žalované, jde o požadavek, který je v rozporu s hmotným právem [§351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“)].
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou právních otázek, přičemž při řešení první z nich se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena. První otázka dovolatelky se týkala povinnosti vymezit v žalobě vzájemnou podmíněnost plnění ze zrušené smlouvy. Dovolatelka poukázala na to, že odvolací soud nemohl s ohledem na zjištěný skutkový stav učinit takový závěr. Uvedla, že oproti nároku na vrácení žalované částky nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat žalované, a to ani povinnost k vrácení oken, neboť okna nikdy nebyla v jejím vlastnictví, nestaly se součástí jejích aktiv. Dovolatelka proto namítala, že se odvolací soud při řešení první otázky odchýlil od judikatury, podle které pasivní věcná legitimace k vrácení bezdůvodného obohacení stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejich aktiv nebo snížení pasiv. Dovolatelka také namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací a že v rozporu se skutečným průběhem odvolacího jednání v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyně setrvala na původním znění petitu i přes upozornění odvolacího soudu na nedostatek vyjádření vzájemnosti poskytnutých plnění.
Druhá otázka dovolatelky se týkala toho, podle kterého právního předpisu se má posuzovat její nárok na vrácení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že odvolací soud dospěl k závěru o aplikaci obchodního zákoníku s odkazem na znění §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), aniž by svůj závěr podpořil odkazem na konkrétní judikaturu. Podledovolatelky je v dosavadní judikatuře nevyřešená otázka, jakým předpisem se řídí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy v případě, že smlouva o dílo byla uzavřena za účinnosti obchodního zákoníku, k odstoupení od smlouvy a tudíž i vzniku bezdůvodného obohacení však došlo po účinnosti občanského zákoníku. Podle názoru dovolatelky by měl být její nárok posuzován podle §2991 a násl. o. z., neboť podle §3028 odst. 1 o. z. je pro aplikaci občanského zákoníku na vypořádání bezdůvodného obohacení určující to, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolací soud se předně zabýval druhou dovolatelčinou otázkou týkající se toho, podle kterého právního předpisu má být posuzován nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku odstoupení od smlouvy, která byla uzavřena v době účinnosti obchodního zákoníku, avšak k odstoupení a vzniku bezdůvodného obohacení došlo až v době účinnosti občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.). Dovolání však není pro řešení této otázky přípustné, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016 (obdobně viz také rozsudek ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1792/2021, či rozsudek ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020 ) , s odkazem na dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, považuje přechodné ustanovení §3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Připomněl přitom, že důvodová zpráva k tomuto zákonu se jakožto inspiračního zdroje dovolává §763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), který hovořil o „právních vztazích“. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Shodně jako citované přechodné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. je na pravidlu, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“, založeno i ustanovení §763 odst. 1, věta první a druhá, obch. zák., dle kterého platilo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, vyložil, že „přechodné ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku. V tom se ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. zásadně liší od koncepce nepravé zpětné působnosti, přijaté v ustanovení §868 obč. zák.“ Ve skutkových poměrech jím posuzované věci dále formuloval závěr, že „právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu §763 odst. 1 obch. zák., a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované.“ Závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku, kterým právním předpisem se řídí nárok na vydání bezdůvodného obohacení, v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dospěl ke správnému závěru, že nárok žalobkyně je třeba posuzovat dle obchodního zákoníku.
Ani další dovolatelčina otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud při jejím řešení rovněž správně vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které v případě povinnosti vrátit si oboustranné plnění jde v režimu ustanovení §457 obč. zák., stejně jako v režimu ustanovení §351 odst. 2 a §544 obch. zák., o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, což znamená, že povinnost plnění jednoho z účastníků je vázána na povinnost druhého z nich, takže žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, pokud zmíněné synallagma nevyjádřil v žalobě, tj. pokud nedeklaroval i svoji připravenost vrátit to, co na základě později zrušené smlouvy obdržel od druhé smluvní strany. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, podle něhož se princip vypořádání vzájemných závazků účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo posléze zrušené smlouvy, se uplatní i na obchodněprávní vztahy. K dovolatelčině argumentaci, že není vlastníkem předmětných oken, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, podle něhož při splnění podmínek vymezených v ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění.
Zbývající námitky dovolatelky týkající se toho, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací a neupozornil ji při jednání na nedostatek žaloby, ačkoli v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobkyně setrvala na znění petitu žaloby i přes upozornění soudu, představují námitky vad řízení, které samy o sobě nezaloží přípustnost dovolání. Dovolací soud se vadami řízení zabývá v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu