ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2059.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2059/2022-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Krč, Milevská 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému L. K. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 98 116 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 241/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2022, č. j. 16 Co 434/2021-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 424,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 98 116 Kč s příslušenstvím představující neuhrazené příspěvky na pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 39 C 241/2021-35, zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 24. 9. 2021, č. j. 39 C 241/2021-34, (výrok I) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním. Žalovaný měl za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 39 C 241/2021-34. Žalovaný také namítal, že tento postup soudu představuje rozpor s ústavním pořádkem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný rovněž měl za nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, neboť podle něj se odvolací soud nezabýval individuálními okolnostmi na jeho straně. Na závěr žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně tak, že se odvolací řízení nezastavuje.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila jak s usnesením odvolacího soudu, tak s postupem soudu prvního stupně, který po marném uplynutí lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku za odvolání zastavil odvolací řízení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil povinnost žalovanému nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Poplatková povinnost účastníku řízení vzniká podáním odvolání a poplatek je splatný zásadně vznikem poplatkové povinnosti [§4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále jen „zákon o soudních poplatcích“]. Nebyl-li poplatek splatný podáním odvolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Z citované zákonné úpravy vyplývá, že v režimu zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017) má poplatník dvě možnosti k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Nesplní-li řádně svou poplatkovou povinnost již při podání odvolání, má možnost tuto povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 314/2022).
Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby (odvolání, dovolání) ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle §9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3195/2021).
V posuzovaném případě se odvolací soud neodchýlil od uvedené judikatury dovolacího soudu, pokud výrokem I svého rozhodnutí potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalovaným, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené mu usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 39 C 241/2021-34, která uplynula dnem 15. 10. 2021. Jak je uvedeno výše, nelze přihlížet ani k opožděné úhradě soudního poplatku dne 29. 11. 2021, tj. provedené 14 dnů poté, kdy bylo žalovanému doručeno usnesení o zastavení odvolacího řízení (dne 15. 11. 2021).
Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání nepředstavuje porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že poplatková povinnost je určena zákonem a že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem. Pokud účastník řízení nezaplatí soudní poplatek ani v dodatečné náhradní lhůtě poskytnuté soudem, pak logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity je zastavení řízení (srov. usnesení Ústavního soudu z 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
Dovolací soud pro úplnost dodává, že negativnímu následku zastavení řízení je možné se vyhnout i postupem podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, nebo již výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18, bod 9). Takový postup ovšem žalovaný nezvolil, naopak jím tvrzené důvody, pro které nemohl soudní poplatek za odvolací zaplatit (onemocnění covid-19, nedisponování právem k bankovnímu účtu), poprvé uvedl až v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně; do té doby byl zcela nečinný.
K namítané vadě řízení, kterou žalovaný spatřoval v nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení, by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o zastavení odvolacího řízení, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný dovoláním napadl výrok I usnesení odvolacího soudu také v části, v níž byl potvrzen nákladový výrok II usnesení soudu prvního stupně. Ve vztahu k němu ovšem dovolání postrádá jakékoli odůvodnění; nadto by dovolání v uvedeném rozsahu nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Z uvedeného důvodu dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Konečně žalovaný dovoláním napadl také nákladový výrok II napadeného usnesení odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu