ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2070.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2070/2022-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. N. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupená Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Rybniště 2, PSČ 407 47, proti žalovanému K. M. U. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská 112/23, PSČ 407 46, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 254/2014, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 95 Co 70/2021-354, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 14 C 254/2014-313, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 269 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 230 600 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), přiznal znalci Ing. Jaroslavu Flégrovi odměnu a náklady za vypracování znaleckého posudku včetně pozdějších dodatků ve výši 8 550 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Jednalo o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho první rozsudek ze dne 27. 4. 2014, č. j. 14 C 254/2014-128, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 95 Co 150/2017-150. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně a žalovaný spolu dne 23. 4. 2008 uzavřeli smlouvu nazvanou darovací smlouva, na jejímž základě žalobkyně na žalovaného převedla následující nemovitosti: budovu bez č. p./č. e. na pozemku st. XY, pozemek st. p. č. XY o výměře 46 m 2 , pozemek p. č. XY o výměře 2 866 m 2 . Účastníci uzavřeli také dodatek k darovací smlouvě ze dne 23. 4. 2008, v němž se žalovaný zavázal, že darované nemovitosti bude užívat k trvalému bydlení nebo k rekreaci a že v případě prodeje těchto nemovitostí se zavazuje vyplatit původní majitelce stávající hodnotu pozemku a budovy. Mezi účastníky bylo nesporné, že hodnotou nemovitostí byla myšlena jejich hodnota ke dni 23. 4. 2008. Žalovaný předmětné nemovitosti prodal N. K. na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2014. Znalec ustanovený soudem ocenil stavbu na částku 351 960 Kč, pozemky na částku 532 147 Kč a ovocné a okrasné dřeviny na 9 143 Kč, celkem tedy 893 250 Kč. Ze znaleckého posudku č. 056/2019 vyplynulo, že znalec budovu ocenil jako tzv. vedlejší stavbu dle §7 vyhlášky č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), účinné ke dni 23. 4. 2008, (dále jen „oceňovací vyhláška“), což mělo přímý vliv i na cenu pozemků. V reakci na výtky žalovaného ke znaleckému posudku zaslal znalec soudu „nový“ znalecký posudek, který byl nadále evidován jako znalecký posudek č. 056/2019/O. V tomto dodatku znalec přehodnotil budovu jako budovu pro zemědělství dle §3 oceňovací vyhlášky; nově tak ocenil budovu na částku 151 733 Kč, hodnotu pozemků na 115 704 Kč a hodnotu dřevin na 1 988 Kč, tj. celkem po zaokrouhlení 269 400 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně na věc aplikoval s ohledem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Smlouvu označenou jako darovací soud posoudil v kontextu téhož dne uzavřeného dodatku jako smlouvu inominátní, neboť ji nebylo možné podřadit pod žádný v zákoně výslovně upravený smluvní typ. Nejednalo se o smlouvu darovací, neboť nebyl naplněn znak bezpodmínečné bezúplatnosti, když se žalovaný zavázal v případě prodeje nemovitostí zaplatit žalobkyni hodnotu nemovitostí. Soud posuzoval smlouvu i její dodatek nikoli jako smlouvu smíšenou, nikoli tedy podle §491 odst. 3 obč. zák., ale podle §491 odst. 2 obč. zák. jako toliko jeden právní úkon, a to převedení nemovitostí s odlišným následkem podle toho, zda v určitá právní skutečnost v budoucnu nastane či nikoli. Co se týče ocenění předmětných nemovitostí, nařídil soud jednání za účelem výslechu znalce, který v průběhu řízení dospěl k přehodnocení ceny nemovitostí. Znalec se omluvil a soud s ohledem na to, že otázka, zda má být budova oceněna podle §3 či podle §7 oceňovací vyhlášky, je otázkou právní, upustil od výslechu znalce, neboť výtky stran spočívaly v tom, které ustanovení oceňovací vyhlášky mělo být aplikováno. Soud prvního stupně vycházel z §2 písm. a) a b) oceňovací vyhlášky, které definují pro účely vyhlášky, co se rozumí „halou“ a co „vedlejší stavbou“, a rovněž z výslechu svědka ohledně účelu budovy a také z příloh oceňovací vyhlášky, a dospěl k závěru, že předmětná budova je podřaditelná pod §3 oceňovací vyhlášky. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné i tím, že v kolaudačním rozhodnutí ze dne 25. 7. 2001, které předložila žalobkyně, je výslovně uvedeno, že se povoluje užívání „stavby – hospodářské stavení (kolna, kóje pro chov drobného zvířectva a drůbeže).“ Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni částku 269 400 Kč odpovídající ocenění předmětných nemovitostí ve znaleckém posudku ve znění dodatku č. 056/2019/O, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 95 Co 70/2021-354, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Vypořádal se s námitkami žalovaného, který tvrdil, že s žalobkyní platně uzavřeli darovací smlouvu a že dodatek k darovací smlouvě je absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti vůle, neboť žalovaný neměl od počátku v úmyslu zde sjednaný závazek splnit. Podle odvolacího soudu absence vážnosti vůle žalovaného nezpůsobuje absolutní neplatnost právního úkonu; odkázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, podle něhož o mentální rezervaci, která nemá vliv na platnost právního úkonu, jde tehdy, pokud jedná jedna strana „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, čemuž v řešeném případě odpovídá právě jednání žalovaného, který uvedl, že dodatek podepsal jen proto, aby uklidnil matčiny obavy, aniž by jím chtěl být vázán, a žalobkyni nebyla jeho skutečná vůle známa. Rovněž nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že smlouva a dodatek představují závazek, který obsahuje dvě oddělitelné části, totiž závazek bezúplatně převést žalovanému nemovitosti a závazek žalovaného za splnění stanovené podmínky zaplatit peněžité plnění. Odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že „darovací smlouva“ i „dodatek“ byly podepisovány současně, navíc účastníci shodně potvrdili, že žalobkyně uzavřením dodatku podmínila uzavření „darovací smlouvy“; její vůlí tak bylo převést nemovitosti jen za podmínek stanovených dodatkem.
Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně i při určení výše hodnoty nemovitostí. Neshledal důvodnými námitky žalobkyně ohledně nesprávného označení znaleckých posudků; znalecké posudky jsou dle odvolacího soudu dostatečně odlišeny číslem posudku – v pořadí první posudek č. 056/2019, v pořadí druhý (soudem prvního stupně vyžádaný) označen č. 056/2019/O. Označení posudků zásadně nemůže vyvolat pochybnosti o odborných závěrech znalce v nich prezentovaných. Podle odvolacího soudu rovněž znalcem provedené hodnocení charakteru oceňované stavby tak, že sloužila k zemědělským účelům, odpovídalo skutkovým zjištěním a soud prvního stupně správně vycházel z přílohy č. 2 oceňovací vyhlášky. Nepřisvědčil námitkám žalobkyně ohledně hodnocení znaleckého posudku soudem, který posudek hodnotil jako ostatní důkazy podle §132 o. s. ř. Podle odvolacího soudu bylo na žalobkyni, aby závěry znaleckého posudku relevantně zpochybnila, pokud s nimi nesouhlasila. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že znalec správně podřadil stavbu převedenou žalobkyní pod §3 oceňovací vyhlášky, neboť sloužila k zemědělským účelům a nebyly dány podmínky pro její ocenění jako příslušenství hlavní stavby (rodinného domu) podle §7 oceňovací vyhlášky. Podle odvolacího soudu stavba nebyla důvodně hodnocena jako vedlejší stavba ve smyslu §2 písm. b) oceňovací vyhlášky, tj. jako stavba, která tvoří příslušenství stavby hlavní nebo doplňuje užívání pozemku, jejíž zastavěná plocha nepřesahuje 100 m 2 , neboť ačkoli stavba původně byla příslušenstvím stavby hlavní (rodinného domu žalobkyně), tj. náležela témuž vlastníkovi (žalobkyni) a byla jí určena k užívání zároveň s věcí hlavní, byla žalobkyní od hlavní věci oddělena – učiněna samostatným předmětem smlouvy o převodu nemovitostí, a důvodně tak byla její cena určena jako cena samostatné věci – samostatné stavby sloužící zemědělským účelům.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci včasně podanými dovoláními. Žalobkyně přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která dle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena, a to otázky, zda je při určení hodnoty nemovitostí třeba vycházet z toho, že darováním došlo k „oddělení“ darovaných nemovitostí a mají tak být posuzovány jako samostatné, tj. k jakému okamžiku fakticky došlo pro účely ocenění ke změně charakteru nemovitostí. Podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu, že darováním předmětné nemovitosti došlo k oddělení této stavby a ta se stala samostatnou stavbou (pro účely ocenění samostatnou stavbou sloužící zemědělským účelům), v rozporu s vůlí stran při uzavření darovací smlouvy. Žalobkyně argumentovala tím, že pokud by si nechali zpracovat znalecký posudek v době uzavření darovací smlouvy (ke dni 23. 4. 2008), stávající hodnota nemovitosti by byla určena jako u vedlejší budovy a nebylo by relevantní, jaké má s nemovitostí budoucí záměry. Žalobkyně rovněž namítala nesprávný postup soudu prvního stupně ohledně hodnocení znaleckého posudku a nevyhovění návrhu žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku. Podle žalobkyně je tak závěr odvolacího soudu ohledně výše hodnoty předmětných nemovitostí nesprávný; navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný přípustnost svého dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena, a to, zda je přípustné, aby právní úkon účastníky označený jako „darovací smlouva“, mohl soud překvalifikovat na inominátní smlouvu, když účastníci v řízení shodně potvrdili, že chtěli uzavřít darovací smlouvu; dále zda při takovém překvalifikování právního úkonu není narušen princip důvěry v hmotné právo, a zda lze při úkonu darování ujednat povinnost poskytnout za dar protihodnotu při naplnění určitého chování žalovaného. Dále se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, z něhož vycházel i odvolací soud; podle žalovaného se od něj však odchýlil, neboť to byla žalobkyně, kdo z důvodu snahy obejít zákon požadoval uzavření dodatku k darovací smlouvě, a proto se žalovaný dovolával relativní neplatnosti pro rozpor se zákonem. Rovněž namítal, že napadený rozsudek je v rozporu s principiálními úvahami Nejvyššího soudu ohledně důvěry v právo vyplývajícími např. z rozsudku ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 ICdo 128/2018. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, příp. sám rozhodl tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že žalovaný v dovolání pouze opakuje argumenty, které již vznesl v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a s nimiž se soudy již náležitě vypořádaly. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, příp. zamítl.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že soudy správně uzavřely, že předmětná budova je samostatnou budovou pro zemědělství. Podle žalovaného z důkazů nevyplývá, že by předmětná budova byla příslušenstvím budovy žalobkyně stojící na pozemku č. XY.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podaly osoby oprávněné zastoupené advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného není přípustné.
První otázka žalovaného týkající se toho, zda je přípustné, aby právní úkon účastníky označený jako „darovací smlouva“, mohl soud překvalifikovat na inominátní smlouvu, když účastníci v řízení shodně potvrdili, že chtěli uzavřít darovací smlouvu, nezaloží přípustnost dovolání. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že vůle stran při uzavření smlouvy i jejího dodatku vedla k tomu, že při naplnění určité (v budoucnu nejasné) podmínky (spočívající v tom, že žalovaný předmětné nemovitosti prodá) zaplatí žalovaný žalobkyni hodnotu nemovitostí. Při takovém skutkovém zjištění pak soudy správně posuzovaly předmětnou smlouvu podle jejího obsahu a podle toho, k čemu vedla vůle stran, nikoli podle jejího pouhého označení jako smlouvy darovací. Závěr soudů je tedy v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 374/2004, podle něhož jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části osmé občanského zákoníku (tzv. smluv nominátních), se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti účastníků (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007, či usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010).
Vzhledem k výše uvedenému pozbývají relevanci další dvě dovolatelovy otázky týkající se toho, zda soudy kvalifikací smlouvy nenarušily princip důvěry v hmotné právo a zda lze u darovací smlouvy sjednat povinnost obdarovaného poskytnout při naplnění určitých podmínek za dar protihodnotu. Řešení těchto otázek pozbylo smysl, neboť dovolací soud shledal správným závěr soudů o tom, že strany uzavřely nikoli smlouvu darovací, nýbrž smlouvu inominátní. Jejich závěr je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemohl proto zasáhnout do principu důvěry v hmotné právo, jak tvrdil žalovaný. Konečně nelze žalovanému přisvědčit ani v jeho poslední námitce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, neboť žalovaný svoji argumentaci postavil na vlastních (a v řízeních neprokázaných) skutkových tvrzení, že vůle žalobkyně, která požadovala uzavření dodatku, vedla k obejití zákona. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů a že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně přípustnost svého dovolání postavila na tom, zda je při určení hodnoty nemovitostí třeba vycházet z toho, že darováním došlo k „oddělení“ darovaných nemovitostí a mají tak být posuzovány jako samostatné a nikoli jako vedlejší stavba ve smyslu §7 oceňovací vyhlášky. Její otázka ve své podstatě míří na posouzení, zda předmětné nemovitosti byly ke dni, k němuž byla určována jejich hodnota (23. 4. 2008) příslušenstvím věci hlavní (rodinného domu žalobkyně) ve smyslu §121 obč. zák. neboť sama oceňovací vyhláška v §2 písm. a) definuje „vedlejší stavbu“, která se oceňuje dle §7 této vyhlášky, jako stavbu, která tvoří příslušenství stavby hlavní, přičemž zákonodárce v poznámce pod čarou odkázal na §121 obč. zák.
Podle §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Při posouzení, co je příslušenstvím věci hlavní ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák., pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že věc, tvořící příslušenství, je samostatným předmětem právních vztahů a její právní osudy mohou být odlišné od osudů věci hlavní. Aby se věc stala příslušenstvím, je zapotřebí splnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci hlavní a současně musí být tímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5871/2016.
Při aplikaci uvedeného východiska na řešený případ je třeba uzavřít, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru o tom, že žalobkyní převáděná stavba (hospodářské stavení) původně byla příslušenstvím stavby hlavní ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák. (obě stavby byly ve vlastnictví žalobkyně a hospodářské stavení jí bylo určeno k trvalému užívání s hlavní stavbou), avšak žalobkyně projevila dne 23. 4. 2008 svoji vůli předmětnou stavbu samostatně převést do vlastnictví žalovaného, čímž tato stavba přestala být příslušenstvím stavby hlavní, neboť vůle žalobkyně vedla jednak ke změně jejího vlastníka, jednak k určení, aby stavba nebyla trvale užívána s hlavní stavbou. Předmětnou stavbu tak nebylo možné pro účely oceňovací vyhlášky podřadit pod tzv. „vedlejší stavbu“ ve smyslu §2 písm. b) oceňovací vyhlášky, neboť již nešlo o příslušenství stavby hlavní (rodinného domu žalobkyně). Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se posouzení příslušenství věci ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák.
K námitce žalobkyně ohledně nesprávného postupu soudu prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku a nevyhovění návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku dovolací soud připomíná, že se jedná o námitky vad řízení, k nimž podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně ani dovolání žalovaného nejsou přípustná. Nejvyšší soud je proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu