ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2094.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2094/2022-643
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce A. G. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 744, proti žalované I. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, o neúčinnost právních jednání, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 24/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2022, č. j. 14 Co 70/2021-609, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal určení, že smlouva o převodu podílu ve výši 50 % na základním kapitálu obchodní korporace B. I. C. s.r.o., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, uzavřená mezi A. K., narozeným XY, bytem v XY, zdržujícím se v XY, a žalovanou, s účinností k 10. 9. 2014 je vůči žalobci neúčinná. Dále se domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 18. 11. 2015, uzavřená mezi společností B. I. C., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, jako prodávající, a žalovanou jako kupující, k bytu č. XY, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/7 na garáži č. XY, se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku ve výši 2636/22962 a spoluvlastnickým podílem o velikosti 1592/26789 na pozemkové parcele č. XY, k. ú. XY, obec i okres XY, je vůči žalobci neúčinná.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2021, č. j. 16 C 24/2016-403, žalobu na určení neúčinnosti uvedených právních jednání zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém namítal, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně právně posoudily otázku přerušení řízení. Řízení mělo být dle žalobce přerušeno do doby pravomocného vyřešení otázky uznání cizího rozhodnutí, podle něhož má žalobce za dlužníkem A. K. vykonatelnou pohledávku a o jehož uznání probíhá řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 Nc 1/2020. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že posuzovaná právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020, a ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020), resp. že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Závěrem dovolání žalobce namítal, že dlužník skryl a zatajil svůj majetek, aby vypadal jako nemajetný, přičemž mělo dojít taktéž k fingovanému bankrotu a převodům majetku, což žalobce dokládal smlouvami o převodu obchodního podílu a potvrzením o tom, že dlužník vlastní off-shorové společnosti na Kypru.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobce v dovolání, že dlužník skryl a zatajil svůj majetek, fingoval bankrot a činil převody svého majetku či majetku společností, jejichž byl jednatelem, uplatňuje tím námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je dle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobce k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
K námitce žalobce týkající se otázky přerušení řízení o odpůrčí žalobě z důvodu probíhajícího řízení o uznání (cizozemského) rozhodnutí, podle kterého má žalobce za dlužníkem A. K. vykonatelnou pohledávku, dovolací soud uvádí, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou lze mít – na rozdíl od názoru dovolatele – za ustálenou a jednotnou. Vyplývá z ní, že vřízení o určení neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době počínaje dnem 1. 1. 2014, není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jen z toho důvodu, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1213/2018, a ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5506/2017). S ohledem na skutečnost, že (cizozemské) rozhodnutí nebylo v době rozhodování odvolacího soudu v České republice pravomocně uznáno (srov. §243f o. s. ř.), nebyl za řízení naplněn ani zákonný předpoklad existence vykonatelné pohledávky žalobce za dlužníkem.
Ve vztahu k právní úpravě účinné ode dne 1. 1. 2014 se přitom neuplatní dosavadní judikatura, která dovozovala, že není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000). Tento závěr vyplýval z požadavku na zachování lhůty k dovolání se odporovatelnosti dlužníkova právního úkonu v případě, že věřitelova pohledávka je předmětem jiného řízení, nadále však tento závěr není opodstatněn, a to s ohledem na odlišné řešení možnosti zachování lhůty k dovolání se neúčinnosti právního jednání, které obsahuje ustanovení §593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, nebo usnesení ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020). Od uvedené rozhodovací praxe dovolací soud neshledává důvod odchýlit se ani v řešené věci.
Pro úplnost k tomu dovolací soud doplňuje, že důvody pro přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020).
V posuzované věci se odvolací soud v bodě 19 napadeného rozhodnutí otázkou přerušení řízení o odpůrčí žalobě ze shora nastíněných hledisek řádně zabýval, jestliže zohlednil zásadu hospodárnosti řízení a potřebu předcházet případným dalším řízením o nové odpůrčí žalobě, přičemž tam uvedené závěry odvolacího soudu lze označit nikoliv za zjevně nepřiměřené, ale naopak za souladné s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud konečně uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu