ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2096.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2096/2022-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30, proti žalované ROBSTAV k.s. , se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 205/29, identifikační číslo osoby 27430774, zastoupené Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, o 1.317.085 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 90/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. 30 Co 35/2022-362, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.794,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 47 C 90/2020-327, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.317.085 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (prvý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu majíc za to, že přípustnost dovolání v této věci je dána podle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalované (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah právního jednání (Formuláře 4.4.5 obsahujícího závazek žalované odkoupit vytěžený materiál), když dospěl k závěru o tom, že Formulář je kupní smlouvou. Dovolatelka má za to, že vůlí stran nebylo uzavřít kupní smlouvu, ale smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Vznáší tak otázku posouzení projevu vůle, konkrétně zda projevy vůle stran obsažené ve Formuláři 4.4.5 směřovaly k uzavření kupní smlouvy nebo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
Ve vztahu k otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018).
Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud nepochybil, jestliže na základě jím provedeného výkladu dospěl k závěru, že při uzavření smlouvy o dílo, jejíž nedílnou součástí byl Formulář 4.4.5 (obsahující závazek žalované odkoupit vytěžený materiál za tam stanovených podmínek), došlo mezi účastníky k uzavření dalšího závazkového vztahu z kupní smlouvy. Tento závěr obstojí i při zohlednění zavedené praxe stran, kdy odvolací soud uvedl, že následným jednáním si strany pouze písemně potvrdily skutečné množství vytěženého materiálu a výslednou kupní cenu stanovenou v souladu s již uzavřenou kupní smlouvou. Zmíněný závěr odvolacího soudu přitom obstojí i z pohledu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou žalovaná argumentovala v dovolání. Z uvedeného důvodu tak není dovolání žalované ve vztahu k otázce výkladu právního jednání přípustné.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v otázce promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, pak řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud takovouto otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ostatně sama dovolatelka tuto otázku dovolacímu soudu předkládá za předpokladu, že (by) k uzavření kupní smlouvy nedošlo.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu