ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2109.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2109/2022-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ch. , nar. XY, bytem XY, podnikajícím pod názvem P. CH. – T., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha, proti žalované Realitní kanceláři ZITA s.r.o. , se sídlem Přemyslovská 1911/38, Žižkov, 130 00 Praha 3, IČO 60470704, o zaplacení 2 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 112/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 95/2019-397, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 95/2019-397, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 5. 3. 2019, č. j. 14 Cm 112/2008-215, kterým byla žaloba o zaplacení částky 2 100 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhá náhrady škody v souvislosti se smlouvou o zprostředkování nájmu nebytových prostor ze dne 23. 5. 1995, nebyla podána důvodně, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované podle uvedené smlouvy, uzavřené ve smyslu §642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného do 31. 12. 2013, a tvrzeným vznikem škody z očekávaného zisku z pronájmu nebytových prostor. Odvolací soud konstatoval, že i kdyby příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a žalobcem tvrzeným vznikem škody byla, došlo k jejímu přerušení, neboť po uzavření zprostředkovatelské smlouvy nenásledovala smlouva nájemní a předání nebytových prostor, ale žalobce uzavřel podnájemní smlouvu se společností CRESEUS, s. r. o., podle níž měly být nebytové prostory předány 1. 3. 1996, k čemuž však nedošlo. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že pokud žaloba byla podána až 31. 12. 2003, stalo se tak po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, tudíž námitka promlčení uplatněného nároku, vznesená žalovanou, byla vznesena důvodně. Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež bylo následně doplněno soudem ustanoveným advokátem, v němž dovolatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci. Žalobce v dovolání namítl vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že postupem soudu bylo zasaženo do jeho práv rozdělením řízení, kdy došlo k vyloučení návrhu žalobce směřujícímu původně i vůči CRESEUS, s. r.o., jakožto druhému žalovanému, k samostatnému řízení. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s právním posouzením vznesené námitky promlčení a počátku běhu promlčecí lhůty. Má za to, že uplatněný nárok na náhradu škody není promlčen a namítá, že v souladu s judikaturou nemohlo dojít k promlčení uplatněného nároku. Nesouhlasí ani se závěrem soudu, že žalovaný neporušil povinnosti z uzavřené zprostředkovatelské smlouvy s ohledem na skutečnost, že žalobce uzavřel podnájemní smlouvu s jiným subjektem. V této souvislosti namítá podvodné jednání žalovaného, což podle jeho názoru soud ignoroval a zatížil tak řízení vadou, neprovedl-li v tomto směru další důkazy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí vydaná v dané věci zrušil nebo změnil ve shodě s petitem žalobce. Zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Soudem ustanovený advokát žalobce pro dovolací řízení v doplnění dovolání uvedl, že se formálně ztotožňuje s obsahem dovolání podaným žalobcem a zopakoval důvody uvedené dovolatelem v podaném dovolání.
K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobce, doplněné podáním ustanoveného advokáta, bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobce nijak v dovolání nevymezil, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost. Dovolatel v dovolání pouze rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, procesní průběh těchto řízení podrobuje kritice, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu učiněným na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování, k němuž uvádí své výhrady a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil a v čem, nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatel nevymezil, tudíž nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobce v dovolání nevymezil ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Namítá-li žalobce v dovolání nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Námitky dovolatele týkající se vad řízení a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu