ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2139.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2139/2022-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce V. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, proti žalované S. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 159/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 55 Co 424/2021-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal jednak určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2019 se žalovanou, jednak určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, obec XY.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 11 C 159/2019-113, zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2019 (výrok I), určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, obec XY (výrok II), a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. Žalovaná měla za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud učinil závěr, že kupní smlouva ze dne 5. 4. 2019 na uvedené pozemky za cenu 10 Kč/m 2 , kterou s žalovanou uzavřel za nepřítomného žalobce zmocněnec M. Š., je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalované nízká kupní cena bez dalšího nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy; k tomu odkázala na usnesení dovolacího soud ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Následně žalovaná namítala nesprávnost hodnocení odvolacího soudu, který s odkazem na absolutní neplatnost kupní smlouvy neposoudil věc podle §1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Žalovaná v této souvislosti formulovala otázku, podle ní v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud neřešenou, zda soudy postupovaly legitimním způsobem, jestliže vyloučily aplikaci ustanovení o neúměrném zkrácení s odkazem na uzavření kupní smlouvy v rozporu s dobrými mravy, a to za situace, kdy podle žalované rozpor s dobrými mravy soudy shledaly pouze ve stanovení kupní ceny 10 Kč/m 2 bez dalšího. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který nejprve posuzoval uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2019 co do její platnosti. Přitakal závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu byla smlouva s uvedenou cenou za pozemky 10 Kč/m 2 uzavřena M. Š. jakožto zástupcem žalobce ve zjevném rozporu s vůlí žalobce a bez jeho vědomí. Posoudit věc podle §1793 o. z. odvolací soud podle žalobce nemohl již z toho důvodu, že kupní smlouva nebyla založena platným právním jednáním. Žalobce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. I a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, nízká kupní cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků, aniž by uzavření právního úkonu doprovázela (doprovázely), resp. na uzavření smlouvy měla (měly) vliv i okolnost (okolnosti), v jejímž (jejichž) důsledku by se takové jednání příčilo dobrým mravům, nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, nebo ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015). Obdobně v literatuře je argumentováno, že pouhá skutečnost, že někdo dostává více nebo méně, než dává, není v rozporu s dobrými mravy (srov. HULMÁK, M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 229).
Úsudek soudu o právním jednání v rozporu s dobrými mravy pak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně musí přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že posuzované právní jednání je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5757/2016).
Uvedeným požadavkům odvolací soud svým postupem a provedeným hodnocením v řešené věci dostál. Své právní posouzení založil na skutkovém zjištění, že Š. a žalovaná se dobře znali, dlouhodobě spolupracovali v obchodních věcech, žalovaná byla rodinná známá. Dále bylo zjištěno, že Š. měl oprávnění k jednání za žalobce na základně nájemní smlouvy ze dne 11. 1. 2001. Š. o pozemky žalobce dlouhodobě pečoval a spravoval je a věděl, že jejich cenu zvyšuje to, že jde částečně o pozemky stavební, resp. že na nich je plánována výstavba silniční komunikace. Soud neuvěřil tomu, že tyto skutečnosti Š. žalované neposkytl, přitom informace o změně využití pozemků jsou zřejmé i z územního plánu, se kterým se mohla seznámit i žalovaná. Dále bylo zjištěno, že v roce 2017 a 2019 oslovily žalobce developerské společnosti, které nabídly několikanásobně vyšší cenu, než byla uvedena ve smlouvě ze dne 5. 4. 2019, o čemž Š. věděl. Rovněž bylo prokázáno, že cena za pozemky ve výši 10 Kč/m 2 byla stanovena jen a pouze pro případ prodeje těchto pozemků Š. v rámci jeho předkupního práva a že nebylo vůlí žalobce předmětné pozemky prodat za tuto cenu někomu jinému. Š. rovněž zatajil před žalobcem nejen své předsmluvní jednání s žalovanou o prodeji pozemků, ale i to, že nakonec došlo k uzavření kupní smlouvy mezi (nepřítomným) žalobcem a žalovanou.
Hodnocení odvolacího soudu, že uvedená skutková zjištění doprovázející stanovení kupní ceny za prodej výše pozemků dovolují v daném konkrétním případě učinit závěr, že kupní smlouva ze dne 5. 4. 2019, kterou s žalovanou uzavřel za nepřítomného žalobce zmocněnec M. Š., trpí absolutní neplatností pro rozpor s dobrými mravy, je s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Námitka žalované, jíž brojila proti posouzení kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2019 jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022).
Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud na věc neaplikoval ustanovení o neúměrném zkrácení (§1793 o. z.), jak namítala žalovaná. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 451/2019, uveřejněného pod číslem 17/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, úprava neúměrného zkrácení umožňuje, aby se zkrácená strana domáhala zrušení smlouvy, a to tehdy, zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana (§1793 odst. 1 o. z.). V projednávané věci se přitom žalobce výslovně domáhal nikoliv zrušení uzavřené kupní smlouvy, nýbrž určení její neplatnosti, resp. určení vlastnického práva k nemovitým věcem, jež byly předmětem převodu podle kupní smlouvy. Námitka žalované se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který se otázkou neúměrného zkrácení – z hlediska předmětu řízení vymezeného v žalobě žalobcem – v projednávané věci neměl (a ani nemohl) zabývat. Ani tato námitka žalované tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu také v části, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k němu ovšem dovolání postrádá jakékoli odůvodnění; nadto by dovolání v uvedeném rozsahu nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Z uvedeného důvodu dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Konečně žalovaná dovoláním napadla také nákladový výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu