ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2197.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 2197/2021-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně IT credit, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 3, Příběnická 939/20, o odpůrčí žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 14/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 54 Co 34/2021-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 54 Co 34/2021-163, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 40 C 14/2019-104, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je neúčinným právním jednáním darovací smlouva ze dne 12. 12. 2018 uzavřená mezi dárkyní J. P. a žalovaným jako obdarovaným, na základě které došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. XY v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, s podílem 755/10570 na společných částech nemovitosti (dále též jen „předmětný byt“). Žalobkyně tvrdila, že má na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi ní a Artesa, spořitelní družstvo, identifikační číslo osoby 25778722 (dále též jen „předchůdce žalobkyně“ či „družstvo Artesa“), vůči J. P. jako ručitelce pohledávku ve výši 45 180 459,22 Kč na jistině úvěru, která je vykonatelná dle notářského zápisu č. NZ 226/2016, N 249/2016. Pohledávka vznikla ručitelským prohlášením J. P. ze dne 14. 3. 2012, v němž uvedla, že uspokojí předchůdce žalobkyně v rozsahu veškerých pohledávek za dlužníky GLOBALICA, a. s., identifikační číslo osoby 27065871, a FORTIS Bohemia, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48592161, vyplývajících ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 14. 3. 2012 mezi předchůdcem žalobkyně jakožto věřitelem a společnostmi GLOBALICA, a. s, a FORTIS Bohemia, spol. s r. o., jakožto dlužníky, pokud dlužníci nesplní řádně a včas své peněžité závazky.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 40 C 14/2019-104, určil, že vůči žalobkyni je výše zmíněná darovací smlouva právně neúčinná ve vztahu k jí uváděné pohledávce (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 27 022 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. 3. 2012 uzavřelo družstvo Artesa se společnostmi GLOBALICA, a. s., a FORTIS Bohemia, spol. s r. o. (dlužníky), smlouvu o úvěru, na jejímž základě družstvo Artesa poskytlo společnosti GLOBALICA, a. s., úvěr ve výši 76 000 000 Kč, který se dlužníci zavázali splatit společně a nerozdílně spolu se sjednaným úrokem. Ručitelským prohlášením ze dne 14. 3. 2012 se J. P. zavázala (ve smyslu §303 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák.“), že uspokojí předchůdce žalobkyně v rozsahu veškerých pohledávek za dlužníky vyplývajících ze smlouvy o úvěru, pokud dlužníci řádně a včas nesplní své závazky. Mezi předchůdcem žalobkyně a dlužníky byly uzavřeny dodatky č. 1 a 2 ke smlouvě upravující čerpání, resp. splácení úvěru. Následně mezi nimi byla uzavřena dohoda o podmíněném odpuštění dluhu s rozvazovací podmínkou, k jejímuž naplnění posléze došlo. V návaznosti na to byl uzavřen i za účasti ručitelů dodatek č. 1 k této dohodě, na základě kterého dlužníci uznali dluh ve výši 46 590 506,43 Kč, z nějž částka 45 954 702,94 Kč představovala nesplacenou jistinu. Dlužníci a ručitelé následně ve formě notářského zápisu č. NZ 226/2016, N 249/2016 se svolením k vykonatelnosti uznali dluhy plynoucí ze smlouvy o úvěru a z dohody ve znění dodatku č. 1. Dle notářského zápisu tak měl předchůdce žalobkyně vůči J. P. vykonatelnou pohledávku ve výši jistiny úvěru 45 180 459,22 Kč. Dne 7. 12. 2018 byla mezi družstvem Artesa a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávek ze smlouvy o úvěru za dlužníky a ručiteli na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala J. P. dne 10. 12. 2018 k úhradě dlužné částky a dne 12. 12. 2018 J. P. se žalovaným uzavřela darovací smlouvu, na základě které došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva k předmětnému bytu na žalovaného.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil naplnění zákonných předpokladů pro prohlášení darovací smlouvy za neúčinné právní jednání ve smyslu §589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že uvedené právní jednání J. P., kterým bezúplatně převedla předmětný byt na svého syna – žalovaného – zkrátilo uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně, neboť předmětný byt mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobkyně. Pohledávka žalobkyně byla vymahatelná, neboť žalobkyně disponovala vykonatelným notářským zápisem č. NZ 226/2016, N 249/2016; ze strany žalobkyně byla rovněž dodržena lhůta stanovená v ustanovení §591 o. z. Smlouvuo úvěru považoval soud prvního stupně za platnou, byť společnost FORTIS Bohemia, spol. s r. o., nebyla členem družstva Artesa. Skutečnost, že družstvo Artesa uzavřelo smlouvu o úvěru též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), jako s dalším dlužníkem, podle něj nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi, neboť z §1 odst. 2 tohoto zákona vyplývá pouze to, že člen družstva má právo na poskytnutí úvěru a toto ustanovení neobsahuje přímo příkaz družstvu uzavřít smlouvu pouze se svým členem ani zákaz uzavřít ji s osobou, jež není jeho členem. Jestliže tedy smlouva o úvěru byla uzavřena rovněž s nečlenem, nejde o právní úkon v rozporu se zákonem, má-li smlouva náležitosti platného právního úkonu ve smyslu §497 obch. zák. S ohledem na výše uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o úvěru je jako celek platná. V této souvislosti odkázal mimo jiné analogicky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, uveřejněný pod číslem 33/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 33/2013“).
5. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že náklady řízení před soudem prvního stupně činí 36 164 Kč (druhý výrok) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 197 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud shrnul skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Přitom mimo jiné uvedl, že podle zjištění soudu prvního stupně předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytl úvěr dlužníkům (soud prvního stupně však vycházel ze zjištění, že úvěr byl podle smlouvy poskytnut pouze společnosti GLOBALICA, a. s. – poznámka Nejvyššího soudu). Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc správně právně posoudil. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně v otázce posouzení platnosti úvěrové smlouvy, šlo-li o uzavření smlouvy o úvěru i se společností FORTIS Bohemia, spol. s r. o., která nebyla členem družstva. V této souvislosti sdílel závěry soudu prvního stupně o použitelnosti jím zmíněné judikatury Nejvyššího soudu týkající se platnosti smlouvy ve vztahu k jednomu z dlužníků, byť se v Nejvyšším soudem posuzované věci jednalo o úvěr ze stavebního spoření. Rozdíl ve skutkových okolnostech nepovažoval za důležitý, neboť „šlo stejně jako v projednávané věci primárně o to, zda lze oddělit část smlouvy o úvěru ve vztahu k jednomu dlužníkovi od části smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi“. Odvolací soud rovněž uzavřel, že z povahy právního úkonu (smlouva o úvěru) nebo z jeho obsahu (solidární závazek obou dlužníků) anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že část úvěrové smlouvy ve vztahu ke společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., nelze oddělit od ostatního obsahu ve smyslu §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Neztotožnil se přitom s názorem prezentovaným některými senáty obvodních soudů v Praze, které uvedenou otázku posuzují opačně, a odkázal na svá rozhodnutí v jiných věcech týkajících se téže smlouvy a na nepravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání (dle obsahu pouze proti prvnímu výroku rozsudku) a současně navrhl odklad jeho vykonatelnosti (o tomto návrhu bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 23 Cdo 2197/2021-201). Přípustnost dovolání žalovaný spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3713/2019, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) při posouzení otázky absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu jejího uzavření s nečlenem spořitelního družstva. Poukazuje na to, že smyslem a účelem zákazu, resp. omezení uvedeného v §3 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech bylo zajistit, aby finanční prostředky poskytované spořitelními a úvěrními družstvy sloužily výhradně potřebám jejich členů. Prezentuje proto názor, že byla-li smlouva uzavřena s nečlenem družstva, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Žalovaný v této souvislosti považuje za nepřiléhavý odkaz soudu prvního stupně i odvolacího soudu na R 33/2013, v němž byla posuzována otázka (ne)platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření uzavřené dle §497 obch. zák. a zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění účinném do 2. 8. 2012, který předpokládal poskytnutí úvěru i jiné osobě, než je účastník stavebního spoření.
9. Podle žalovaného odvolací soud (i soud prvního stupně) také ignorovaly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, podle kterého námitky týkající se společného základu (např. neplatnost smlouvy, z níž závazek vznikl) může uplatnit kterýkoliv ze spoludlužníků a v případě důvodnosti takové námitky zanikne závazek s účinky pro všechny dlužníky.
10. Žalovaný má též za to, že se soudy nižších stupňů odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce zkoumání oddělitelnosti neplatnosti části právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák. (odkazuje zejména na usnesení ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011), pokud oddělitelnost části smlouvy o úvěru týkající se společnosti GLOBALICA, a. s., dovodily bez dalšího. Zdůrazňuje, že skutečná vůle účastníků smlouvy o úvěru byla prokazována v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 215/2020 a že z výslechu tam slyšených osob vyplývá, že vůlí stran bylo poskytnutí úvěru společnostem GLOBALICA, a. s., a FORTIS Bohemia, spol. s r. o., společně jako jednomu celku a že úvěrové prostředky nebyly určeny výhradně pro společnost GLOBALICA, a. s., ale měly sloužit rovněž k refinancování a hrazení závazků společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. K uzavření úvěrové smlouvy bez její neplatné části, tj. pouze s jedním ze spoludlužníků, by nedošlo, neboť kontraktační jednání byla od počátku vedena tak, že dlužníci byli posuzováni společně, a jen takto byli schopni úvěr zajistit způsobem, který byl pro věřitele akceptovatelný, každý z nich jednotlivě by na úvěr ve výši 76 000 000 Kč nedosáhl.
11. Žalovaný odvolacímu soudu dále vytýká, že se žádným, natož dostatečným a přesvědčivým způsobem, nevypořádal s jeho námitkami a s odkazy na rozhodovací praxi dovolacího soudu, čímž podle něj zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti (poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007), a způsobil jeho protiústavnost pro porušení práva na spravedlivý proces (žalovaný v tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3616/17, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). Připomíná též rozdílnou rozhodovací praxi soudů nižších stupňů v otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy v různých řízeních, což podle něj zasahuje do právní jistoty účastníků a porušuje zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí.
12. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
13. Po uplynutí lhůty k podání dovolání žalovaný doplnil dovolací argumentaci dalším podáním ze dne 29. 6. 2022, k jehož obsahu ohledně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodů však dovolací soud již nepřihlížel [ srov. §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 – dále též jen „o. s. ř.“, neboť Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu v tomto znění vzhledem k čl. II bodu 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ] .
III. Přípustnost dovolání
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nemůže založit odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na řešení otázky tam posuzované, zda mohou být námitky týkající se společného základu závazku (námitky neplatnosti smlouvy) uplatněny kterýmkoliv z dlužníků s účinky zániku závazku pro všechny dlužníky v případě jejich důvodnosti. Odvolací soud neposuzoval, čí námitky a s jakými důsledky mohou přivodit neplatnost právního úkonu (neřešil otázku, kdo může namítat neplatnost smlouvy o úvěru s účinky na celou smlouvu), nýbrž se zabýval samotnou otázkou neplatnosti smlouvy o úvěru.
16. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy uzavřené s nečlenem spořitelního a úvěrního družstva (dále jen „družstevní záložna“) pro rozpor s §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a též úzce související otázky posouzení oddělitelnosti neplatné části smlouvy o úvěru od zbylého obsahu této smlouvy ve smyslu §41 obč. zák., neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §1 odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách.
19. Podle §1 odst. 5 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem, a to v rozsahu povolení působit jako družstevní záložna podle §2a (dále jen „povolení").
20. Podle §3 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: (1) Družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: a) přijímání vkladů od členů, b) poskytování úvěrů členům, c) finanční leasing pro členy, d) platební styk, zúčtování a vydávání a správa platebních prostředků pro členy, e) poskytování záruk ve formě ručení nebo bankovní záruky za členy, f) otvírání akreditivů pro členy, g) obstarání inkasa pro členy, h) nákup a prodej cizí měny pro členy, i) pronájem bezpečnostních schránek členům.
21. Podle §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
22. Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
23. V rozsudku ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, Nejvyšší soud i s přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k zákonu č. 87/1995 Sb. dovodil, že z §3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, (ve spojení s §1 zákona), podle nichž je družstevní záložna oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem, mezi nimiž je též poskytování úvěrů svým členům, lze usuzovat na záměr zákonodárce zajistit, aby finanční prostředky poskytované spořitelními a úvěrními družstvy sloužily výhradně potřebám jejich členů. Žádné z těchto ustanovení ani žádné jiné ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. však nezakazuje, aby splacení poskytnutého úvěru bylo provedeno třetí osobou, která členem družstva není. Takovýto postup se výše zmíněnému nijak neprotiví, neboť tím, že určitá osoba poté, co byl členu družstevní záložny poskytnut úvěr, a poté, co se závazek člena poskytnutý úvěr družstevní záložně vrátit, stal splatným, převzala (jako někdo, kdo není členem družstevní záložny) závazek splnit dluh za člena družstva, nedošlo ke změně v osobě oprávněné k čerpání (již) poskytnutého úvěru. Jinými slovy, výše citovaná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. (v rozhodném znění) vymezují okruh osob, jimž mohou družstevní záložny poskytovat úvěry, nikoli osoby, jež mohou (musí) poskytnutý úvěr splatit. Z výše citovaných závěrů vycházel Nejvyšší soud též v žalovaným zmíněném usnesení ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3713/2019.
24. Smyslem a účelem omezení činnosti družstevní záložny na poskytování úvěru pouze vlastním členům [srov. §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech ve spojení s §1 odst. 2 a odst. 5 písm. a) téhož zákona] je tedy zajistit, aby finanční prostředky družstevní záložnou poskytované sloužily výhradně potřebám jejích členů. Zákonodárce tím chrání členy družstevní záložny a její majetek (zabraňuje možnému vyvedení majetku z družstevní sféry). Z uvedených ustanovení vyplývá zákonný zákaz poskytnout úvěr jiné osobě než členu družstevní záložny. Jeho porušení při uzavření smlouvy o úvěru je vzhledem ke zmíněnému smyslu a účelu daného ustanovení sankcionováno absolutní neplatností smlouvy (srov. §39 obč. zák.), neboť jsou jím chráněny třetí osoby (členové družstevní záložny) a nikoliv pouze účastníci smlouvy. Smlouva o úvěru, jíž by se družstevní záložna zavazovala poskytnout úvěr výhradně pro potřeby jiné osoby než člena družstevní záložny, by proto byla pro rozpor se zákonem neplatná. Ve vztahu ke splácení úvěru, který má být poskytnut členu družstevní záložny, však zákon o spořitelních a úvěrních družstvech (ani jiný zákon) žádná omezení neukládá. Dohoda o splácení úvěru (případně i jeho zajištění) jinou osobou než členem družstevní záložny se výše uvedenému zákonnému omezení ani jeho smyslu a účelu nijak neprotiví. Uvedený zákonný zákaz tedy nebrání tomu, aby se ve smlouvě o úvěru zavázal ke splácení úvěru (včetně úroku), jenž má být podle smlouvy poskytnut členu družstevní záložny, jako spoludlužník, tj. jako osoba povinná úvěr poskytnutý členu družstevní záložny vrátit spolu s ním, osoba, která není členem družstevní záložny. V případě, že by však vyšlo najevo, že cílem smlouvy o úvěru, v níž by se družstevní záložna zavázala poskytnout úvěr svému členu s tím, že by se takový úvěr zavázal jako spoludlužník splácet družstevní záložně i někdo jiný než její člen, bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý družstevní záložnou ve skutečnosti čerpal (pro sebe využil) někdo jiný než její člen, by byla namístě úvaha o obcházení zákona a o neplatnosti smlouvy o úvěru z tohoto důvodu (srov. obdobně výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007).
25. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně v otázce posouzení platnosti úvěrové smlouvy, jde-li o její uzavření i se společností FORTIS Bohemia, spol. s r. o., která nebyla členem družstva Artesa. Soud prvního stupně přitom shledal úvěrovou smlouvu jako (zcela) platnou s tím, že na jejím základě (v souladu se smlouvou) předchůdce žalobkyně poskytl úvěr v celkové výši 76 000 000 Kč (pouze) jednomu z dlužníků společnosti GLOBALICA, a. s., a že skutečnost, že smlouva o úvěru byla uzavřena i s další osobou – nečlenem družstva – jako dalším dlužníkem, který měl společně se členem družstva úvěr splácet, nezakládala její neplatnost. Odvolací soud však i přes konstatování, že soud prvního stupně z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění, vycházel z rozdílného skutkového stavu, podle kterého na základě úvěrové smlouvy družstvo Artesa poskytlo úvěr oběma dlužníkům, tj. společnostem GLOBALICA, a. s., i FORTIS Bohemia, spol. s r. o. (nesprávně uvedl, že takové zjištění učinil již soud prvního stupně), kteří se jej zavázali společně a nerozdílně splatit spolu se sjednaným úrokem. Pokud však měl být podle (odlišného) skutkového zjištění odvolacího soudu na základě smlouvy úvěr poskytnut i nečlenu družstevní záložny, byla (minimálně) v tomto rozsahu (tj. ve vztahu ke sjednané povinnosti družstevní záložny poskytnout úvěr či jeho část nečlenu družstevní záložny) smlouva o úvěru neplatná pro rozpor se zákonem, tj. s §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Ztotožnil-li se za tohoto skutkového stavu odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, který posoudil smlouvu o úvěru jako zcela platnou, není jeho právní posouzení v tomto ohledu správné.
26. Ostatně takový závěr odvolacího soudu je v rozporu s jeho další úvahou, že v projednávané věci šlo primárně o to, zda lze oddělit část smlouvy o úvěru ve vztahu k jednomu dlužníkovi od části smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi, a s jeho závěrem, že z povahy právního úkonu (smlouva o úvěru) nebo z jeho obsahu (solidární závazek obou dlužníků) anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že část úvěrové smlouvy vztahující se ke společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., nelze oddělit od ostatního obsahu ve smyslu §41 obč. zák. O oddělitelnosti části smlouvy ve smyslu §41 obč. zák. totiž mohl odvolací soud uvažovat pouze v případě částečné neplatnosti smlouvy o úvěru. Přes výše uvedený závěr odvolacího soudu o tom, že se ztotožnil s právním posouzením otázky platnosti úvěrové smlouvy, jak jej učinil soud prvního stupně, lze tedy usuzovat na to, že odvolací soud měl smlouvu o úvěru za částečně neplatnou ve vztahu ke společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. Ani tak však jeho právní posouzení otázky neplatnosti smlouvy o úvěru jako správné a úplné nemůže obstát, neboť odvolací soud neupřesnil, v jakém rozsahu považuje smlouvu o úvěru ve vztahu ke společnosti FORTIS Bohemia, a. s., za neplatnou, tj. zda jen ve vztahu k jejímu oprávnění získat úvěr (jeho část) na základě žádosti (a k povinnosti družstva Artesa jí takový úvěr poskytnout), či též ve vztahu k její povinnosti splácet úvěr (příp. jeho část) společně se společností GLOBALICA, a. s. Ostatně odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) podrobněji nezabýval tím, jak konkrétně byla ve smlouvě o úvěru vymezena jednotlivá práva a povinnosti stran, a jejich provázaností.
27. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že v případě smluvního závazku družstva Artesa poskytnout v určitém rozsahu (do určité výše) úvěr společnosti GLOBALICA, a. s., a společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., společně a nerozdílně na základě žádosti kterékoliv z nich (srov. §497 obch. zák. ve spojení s §513 obč. zák.), by byl dán důvod neplatnosti pro rozpor se zákonem pouze ohledně sjednané povinnosti družstva Artesa poskytnout takovou část úvěru společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. (včetně jejího oprávnění žádat o poskytnutí úvěru podle §497 obch. zák.), a též ohledně solidárního závazku obou dlužníků splácet spolu s úroky úvěr takto poskytnutý nečlenu družstevní záložny. Avšak smluvní závazek poskytnout takovou část úvěru společnosti GLOBALICA, a. s., (i oprávnění společnosti GLOBALICA, a. s. žádat o jeho poskytnutí) by v rozporu se zákonem nebyl, stejně jako solidární závazek obou dlužníků splatit spolu s úroky část úvěru takto poskytnutého společnosti GLOBALICA, a. s. Pokud by bylo zjištěno, že podle smlouvy měl být úvěr poskytnut v určitém rozsahu (do určité výše) pouze společnosti GLOBALICA, a. s., tj. při sjednání smluvní povinnosti družstva Artesa poskytnout podle §497 obch. zák. určitou část úvěru na základě žádosti jen společnosti GLOBALICA, a. s., důvod neplatnosti podle §39 obč. zák. by se na tuto část smlouvy (tuto část úvěru) nevztahoval, neboť takový obsah smlouvy o úvěru se §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nepříčí (ledaže by bylo zjištěno, že cílem takového ujednání bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý členu družstva ve skutečnosti pro sebe získala společnost FORTIS Bohemia, spol. s r. o., a šlo by tak o obcházení zákona). Rozporný se zákonem by pak nebyl ani smluvní závazek společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., splácet úvěr v této části společně a nerozdílně se společností GLOBALICA, a. s., neboť ani sjednání této povinnosti nečlena družstevní záložny žádné ustanovení zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nebrání. V případě zjištění, že podle smlouvy měl být úvěr poskytnut v určitém rozsahu (do určité výše) pouze společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., tj. při sjednání smluvní povinnosti družstva Artesa poskytnout určitou část úvěru pouze společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., by v této části šlo o smlouvu neplatnou podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a neplatným by proto byl i solidární závazek obou dlužníků takovou část úvěru poskytnutého nečlenu družstevní záložny v této výši spolu s úrokem splatit. Odvolací soud se v projednávané věci blíže nezabýval tím, zda a případně v jakém rozsahu měl být podle smlouvy úvěr poskytnut výlučně společnosti GLOBALICA, a. s., v jakém rozsahu výlučně společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., příp. v jakém rozsahu oběma společnostem společně, a také z tohoto důvodu je jeho právní posouzení otázky neplatnosti smlouvy o úvěru neúplné a nesprávné.
28. Pro posouzení otázky, zda je předmětná smlouva o úvěru platným právním úkonem, však bylo v případě zjištění důvodů její částečné neplatnosti nezbytné přihlížet též k §41 obč. zák., podle něhož mohou důvody zakládající neplatnost části smlouvy znamenat za splnění tam uvedených podmínek též neplatnost smlouvy jako celku.
29. Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
30. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkladu §41 obč. zák. je ustálena v závěru, podle kterého není-li možné část právního úkonu (smlouvy), na níž se vztahuje důvod neplatnosti oddělit od ostatního obsahu, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon (smlouvu). Při posouzení toho, zda lze neplatností postiženou část právního úkonu oddělit od jeho ostatního obsahu, je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Takovou část nelze oddělit tehdy, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Jelikož toto posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se interpretační zásady, které plynou z §35 odst. 2 obč. zák., případně z §266 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (z judikatury Nejvyššího soudu kromě žalovaným zmíněného usnesení ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011, srov. například též rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod číslem 35/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. 29 NSČR 42/2020, týkající se předmětné smlouvy o úvěru).
31. Pokud v projednávané věci odvolací soud vycházel ze závěru, že smlouva o úvěru je zčásti neplatná (ve vztahu ke společnosti FORTIS Bohemia, s. r. o.), při posouzení, zda lze dotčenou část smlouvy oddělit od ostatního obsahu, se v rozporu s výše citovanou ustálenou judikaturou nezabýval tím, jaká byla vůle účastníků smlouvy s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali, tj. vůbec neposuzoval úmysl stran smlouvy o úvěru, zejména se zřetelem na vymezení práv a povinností stran smlouvy a jejich vzájemnou provázanost. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že povaha smlouvy o úvěru a též solidární postavení společností GLOBALICA, a. s., a FORTIS Bohemia, spol. s r. o., svědčí pro oddělitelnost neplatné části smlouvy (ohledně poskytnutí úvěru společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., v jakémkoliv rozsahu) od jejího zbylého obsahu. Odvolací soud se však konkrétně nezabýval okolnostmi, za kterých k uzavření smlouvy o úvěru došlo, a tedy ani tím, zda takové oddělitelnosti zbylého obsahu smlouvy od její neplatné části nebránila zjištěná vůle stran při jejím uzavření. Samotná skutečnost, že zákon o spořitelních a úvěrních družstvech nezakazuje, aby byl úvěr (případně jeho část) poskytnutý členu družstva splácen i jeho nečlenem, neznamená, že v projednávané věci takový postup musel odpovídat vůli stran. Právní posouzení otázky oddělitelnosti neplatné části smlouvy o úvěru od jejího zbylého obsahu odvolacím soudem je proto neúplné. Neúplnost právního posouzení pak znamená též jeho nesprávnost.
32. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Lze přisvědčit argumentaci žalovaného v tom směru, že rozsudek odvolacího soudu pro částečně rozpornou argumentaci zcela nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., však Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V projednávané věci Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je ostatně zřejmé z obsahu dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se také podává, že se odvolací soud zabýval námitkami žalovaného a uvedl důvody, pro které je neshledal opodstatněnými. Samotná skutečnost, že jeho právní posouzení v tomto směru bylo shledáno neúplným a tudíž nesprávným, neznamená, že došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces spočívajícího v žalovaným tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
34. Odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud vycházel ze skutkového zjištění, že úvěr byl podle smlouvy poskytnut oběma dlužníkům, aniž by takové skutkové zjištění odlišné od zjištění, z něhož vycházel soud prvního stupně (odvolací soud toto zjištění nesprávně přisuzoval soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry ve svém rozsudku převzal jako správné), učinil na základě zopakování dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015).
35. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, který se také řádně nezabýval tím, jak konkrétně byla ve smlouvě o úvěru vymezena jednotlivá práva a povinnosti stran, a jejich vzájemnou provázaností (podrobněji neposuzoval obsah smlouvy o úvěru a okolnosti jejího uzavření), Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu