ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2406.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2406/2022-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované H. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Tůmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, o zaplacení 134 832,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 148/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 19 Co 3/2022-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 C 148/2021-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 128 816,19 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve lhůtě k plnění tak, že uvedenou částku s úrokem z prodlení je žalovaná povinna zaplatit po měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč, splatných do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, jinak v tomto výroku rozsudek soud prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovených splátkách a pod ztrátou výhody splátek náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a za řízení před odvolacím soudem (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupená advokátem) včasné dovolání, které bylo doplněno podáním sepsaným jí ustanoveným advokátem. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“, namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodl o věci sám, případně aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání uvedla, že „má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“. Žalovaná v dovolání navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání zamítnout, neboť podle ní soudy obou stupňů posoudily věc správně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ, kdy pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil dosud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014; jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, neboť v dovolání (v jeho úvodu) ve vztahu ke splnění předpokladů jeho přípustnosti pouze parafrázovala část ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že „má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“. Konkrétní otázku řešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu (v konkrétním rozhodnutí dovolacího soudu), kterou by měl dovolací soud nyní (v poměrech souzené věci) posoudit jinak, však žalovaná neuvedla. Mělo-li příslušnou právní otázku reprezentovat tvrzení žalované, že soudy se „chybně vůbec nijak nezabývaly otázkou smluvně ujednaného obvyklého množství nakupované elektřiny ve smyslu §2095 a §2098 zk. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – ohledně nakupované elektřiny na podkladě smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny uzavřené dne 18. 5. 2019 do daného odběrného místa“, pak ve vztahu k této námitce se žalovaná nikterak nevymezila vůči konkrétní judikatuře Nejvyššího soudu. Neuvedla, od kterého svého řešení (od jakého konkrétního rozhodnutí) se má dovolací soud při řešení takové otázky v projednávané věci odklonit.
Pokud snad žalovaná měla formulací „má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“, na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalovaná se v podaném dovolání fakticky omezila toliko na prostý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, který však sám o sobě založit přípustnost dovolání nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Dovolání žalované tak trpí vadami, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady (zčásti jako nepřípustné).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ), podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán prostor ani pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu