ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2427.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2427/2022-1114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně BARNA, s.r.o. , se sídlem v Třebíči, Podklášteří, Týnská 555/23, identifikační číslo osoby 60731338, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované PRETOL s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Břevnov, Radimova 2342/36, identifikační číslo osoby 25923501, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o zaplacení 271 945 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 212/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2022, č. j. 2 Cmo 200/2020-1064, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení původně domáhala zaplacení částky 473 870 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí měla způsobit žalovaná dne 6. 4. 2007 neodborným postupem při odtahu vozidla.
V průběhu řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně pravomocně rozhodl o částečném zastavení řízení o zaplacení částky 780 Kč s příslušenstvím (výrok I v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 7. 2013, č. j. 47 Cm 212/2007-608), o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 9 029 Kč s příslušenstvím (výrok III odkazovaného v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně) a o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 46 406 Kč s příslušenstvím (výrok II v pořadí třetího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2016, č. j. 47 Cm 212/2007-783).
Soud prvního stupně svým v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 47 Cm 212/2007-955, uložil žalované zaplatit 145 710 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 271 945 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II, III a IV (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, příp. má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, když založil své rozhodnutí na skutkových tvrzeních, která nemají oporu v obsahu spisu. Dále odvolací soud podle žalobkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, odmítl provést žalobkyní předložený důkaz, aniž by své rozhodnutí odůvodnil. Žalobkyně rovněž kritizuje způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy (znalecké posudky) při zjišťování příčiny vzniku škody. Závěr odvolacího soudu, podle kterého vědomost zaměstnance žalobkyně o nesprávném postupu při odtahu vozidla jí lze přičítat, je podle žalobkyně v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015. Konečně žalobkyně namítá, že se odvolací soud měl při posuzování spoluzavinění škody zabývat také její námitkou o nepoctivém jednání žalované. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního soudu se ve výrocích II, III a IV ruší, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení, příp. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Spolu s dovoláním žalobkyně podala také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť v případě jeho exekuce by jí vznikla závažná újma spočívající „ve způsobech vedení a nákladech exekuce s ohledem na majetek žalobkyně“ a – v případě úspěšnosti dovolacího řízení – v potřebě vymáhat na žalované zaplacené plnění.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, a uvedla, že dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné i nedůvodné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl. Dále žalovaná upozornila, že v projednávané věci nejsou naplněny podmínky pro odklad vykonatelnosti, a proto navrhla, aby žalobkyní podanému návrhu na odklad vykonatelnosti nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1. Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ve vztahu k námitce, podle které mělo být jednání žalobkyně, v jehož důsledku došlo k rozšíření vzniklé škody, zapříčiněno nepoctivým jednáním žalované, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
Žalobkyně dále v dovolání popírá závěr odvolacího soudu, že (s ohledem na dopis jednatele žalobkyně ze dne 17. 4. 2007 a vědomí zaměstnance žalobkyně o dané skutečnosti) věděla o odtahu jejího vozidla žalovanou bez odpojení kardanové hřídele. Podle žalobkyně jednak z předmětného dopisu uvedená informace nevyplývá a jednak vědomost zaměstnance o určité skutečnosti nelze automaticky přičítat zaměstnavateli. Jak však již Nejvyšší soud ve svém předchozí rozhodnutí v této věci upozornil, závěr o tom, že žalobkyně věděla o provádění odtahu vozidla bez odpojené kardanové hřídele, dovodil odvolací soud na základě provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 23 Cdo 545/2018). Uvedené námitky žalobkyně tak nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020).
Žalobkyně taktéž zpochybňuje způsob, kterým odvolací soud určil poměr spoluzavinění žalobkyně na škodné události, a namítá, že hlavní příčinou škody, k jejímuž vzniku došlo po převzetí předmětného vozidla jednatelem žalobkyně, bylo jednání žalované, která dané vozidlo jednateli žalobkyně předala jako provozuschopné a vyzývala jej k pokračování jízdě. Odvolací soud však napadené rozhodnutí založil na skutkovém závěru, podle kterého k rozšíření rozsahu původní škody (způsobené žalovanou dne 6. 4. 2007 odtažením předmětného vozidla bez odpojení kardanové hřídele) došlo v důsledku toho, že jednatel žalobkyně s vozidlem ujel přes 100 km, ačkoli musel vědět, že pravděpodobně došlo k poškození převodovky a další jízdou s vozidlem hrozí zvýšení rozsahu tohoto poškození. Žalobkyně tak uvedenou otázkou ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů. Takto vymezená otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť nesouhlasem se skutkovými závěry odvolacího soudu, jak vysvětleno shora, přípustnost dovolání vymezit nelze, stejně tak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak nemohou založit ani námitky žalobkyně, kterými zpochybňuje způsob, kterým odvolací soud hodnotil znalecký posudek společnosti ABS ZNALECKÝ ÚSTAV s.r.o. ve vztahu k výši škody na vozidle ke dni 12. 4. 2007 a k rozpoznatelnosti závažnosti technické závady na předmětném vozidle. Jak již bylo uvedeno shora, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019).
Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 je přitom v této souvislosti nepřiléhavý. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. O takový případ však v projednávané věci nejde: z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud zaměnil odborné závěry příslušící znalci za závěry právní, neboť žalobkyní zpochybňované závěry (výše škody k určitému dni a rozpoznatelnost závažnosti technické závady), ke kterým odvolací soud dospěl po provedení předmětného důkazu (znaleckého posudku), jsou závěry skutkovými. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by tyto závěry neměly oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud vysvětlil, na základě kterých provedených důkazů k nim dospěl (srov. body 11, 30 a 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí); přípustnost dovolání tak nemůže založit ani odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14.
Konečně namítá-li žalobkyně, že odvolací soud neprovedl jí navržený důkaz (znalecký posudek Ing. Zdeňka Rozmahela) a nevypořádal se s její námitkou o nepoctivém jednání žalované, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, je tak pro posouzení přípustnosti jejího dovolání nerozhodný.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem dovolatelky nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 11. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu