ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2446.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2446/2022-1791
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce R. Y. A., narozeného XY, bytem XY, Ruská federace, zastoupeného JUDr. Monikou Kotíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovanému G. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, PSČ 257 22, o zaplacení částky 1 002 176 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 263/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 196 141 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 16 C 263/2013-1027, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 002 176 USD s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), změnil jej ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení tak, že výše nákladů řízení činí 2 332 186,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem II), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel pak k vymezení přípustnosti dovolání dále doplňuje, že pakliže by dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je přesvědčen, že právní otázka v daném případě má být posouzena jinak.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a zaváže žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jakož i k náhradě nákladů dovolacího řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolatel současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, č. j. 33 Nd 550/2021-1184, tak, že návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153, se zamítá.
Žalovaný dále doplnil své dovolání podáním ze dne 9. 12. 2021, v němž poukázal na své dovolací námitky ohledně absence pravomoci soudu přezkoumávat veřejnou listinu cizího státu (notářský zápis) a navrhl pro případ, že se dovolací soud neztotožní s jeho důvody pro zamítnutí žaloby, předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 22 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) a čl. 24 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), jakož i výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky.
Dovolatel dále podal opakovaný návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 4 o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že k podáním, jimiž dovolatel doplňoval dovolání po uplynutí dovolací lhůty, podle §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
Nejvyšší soud dále doplňuje, že rovněž podle §241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel k podání označenému jako „Doplení dovolání“ ze dne 9. 12. 2021, které podal žalovaný nezastoupen, neboť nebylo sepsáno k tomu oprávněnou osobou (srov. §241 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům však dovolatel dostál pouze v části dovolání, neboť – byť formuloval dva předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tyto zjevně spojuje toliko s námitkami týkajícími se významu a závaznosti dohody o příslušnosti cizozemského soudu. Dovolatel v tomto směru poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1788/2006, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 434/08. Namítá, že mezi účastníky sporu došlo k volbě mezinárodní příslušnosti soudu, a to dle bydliště věřitele (žalobce), přičemž doplňuje, že neučinil žádný souhlas s projednáním věci českými soudy. Odvolací soud se tak měl v napadeném rozhodnutí odchýlit od výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého „byla-li uzavřena dohoda o příslušnosti cizozemského soudu, má tato dohoda o příslušnosti soudu jiného státu přednost před pravomocí českých soudů určenou zákonem“.
Doplňuje-li v této souvislosti žalovaný k vymezení přípustnosti dovolání, že předmětná právní otázka by případně měla být posouzena jinak, pak zde formulovaný předpoklad přípustnosti dovolání logicky nekoresponduje s jeho obsahem, resp. je ve vztahu k výše uvedené argumentaci kontradiktorním. Nejvyšší soud již dříve poukázal na to, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, či ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří toliko na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Z obsahu dovolání (viz výše shrnutá argumentace žalovaného) však vyplývá, že jeho přípustnost dovolatel opírá toliko o první z předpokladů formulovaných v §237 o. s. ř., neboť dovolatel zde vyjadřuje přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od citované rozhodovací praxe dovolacího (či Ústavního) soudu, když nepřihlédl k dohodě stran o příslušnosti soudu. Nikterak přitom nezpochybňuje řešení jakékoliv právní otázky dovolacím soudem samotným.
Předestřenou argumentací však dovolatel přípustnost dovolání nezakládá. Odkazuje-li na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1788/2006, pak jde o odkaz nepřípadný – Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval výkladem §37 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), přičemž zde s odkazem na předchozí judikaturu i právní teorii uvedl, že z těchto ustanovení vyplývá, že byla-li uzavřena dohoda o příslušnosti cizozemského soudu, má tato dohoda o příslušnosti soudu jiného státu přednost před pravomocí českých soudů určenou zákonem. Opačný výklad by vedl k situaci, kdy uzavření dohody o příslušnosti soudu cizího státu by účastníky (případně jen některého z nich) nezavazovalo, byla-li by dohoda pro ně nevýhodná, např. z důvodů, které nastaly po jejím uzavření, nebo na něž při uzavírání dohody nepomysleli a mohli by uplatňovat pravomoc českých soudů upravenou v §37 odst. 1 ZMPS.
Obdobně Ústavní soud se v dovolatelem označeném usnesení ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 434/08, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující mj. proti výše specifikovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabýval ústavní konformitou výkladu ustanovení §37 odst. 3 ZMPS provedeného obecnými soudy. Vyslovil zde, že předmětné ustanovení umožňuje smluvním stranám ovlivnit místo vedení eventuálního soudního sporu vyvstalého z jejich smluvního vztahu, přičemž o tom, že platnou dohodou o příslušnosti cizozemského soudu je pro daný majetkový spor vyloučena pravomoc českých soudů, nepanují pochybnosti, jak o tom svědčí nejen judikatura citovaná Nejvyšším soudem, ale i názory právní nauky, a to starší i novější.
K tomu je předně třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí stojí na aplikaci jiného právního předpisu. Odvolací soud se zde ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Dospěl přitom k závěru, že pravomoc (resp. mezinárodní příslušnost) českých soudů je založena čl. 24 nařízení Brusel I, dle něhož platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný. Žalovaný se přitom nejenom vyjádřil k žalobě a komunikoval se soudem prvního stupně, ale rovněž se dostavil k jednání a vyjádřil souhlas s příslušností soudu prvního stupně.
Námitky dovolatele se tak míjí s právním posouzením odvolacího soudu. Ten se s přihlédnutím k výše uvedenému ani nikterak nezabýval otázkou vztahu (přednosti) příslušnosti založené dohodou a příslušnosti českých soudů určené zákonem (ZMPS), neboť založení mezinárodní příslušnosti českých soudů opřel o institut podřízení se pravomoci soudu podle čl. 24 nařízení Brusel I. Logicky se tak ani nemohl nikterak odchýlit od výše citovaných judikatorních závěrů. Otázka závaznosti dohody o příslušnosti předložená dovolatelem v tomto kontextu tak není otázkou, která by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující – přípustnost dovolání tedy založit nemůže (k tomu srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Pro úplnost pak lze v souvislosti s významem ujednání o příslušnosti v projednávané věci doplnit, že odvolací soud dále odkázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v řešené věci, tj. na usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015. Zde Nejvyšší soud uvedl, že podřízení se příslušnosti podle čl. 24 nařízení Brusel I převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti, včetně sjednané příslušnosti podle čl. 23 (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, body 9–11; srov. také SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965). Obecně totiž platí, že strany sporu mohou svoji volbu práva, učiněnou na základě čl. 23 nařízení, kdykoli v průběhu řízení modifikovat, tedy mohou i později založit mezinárodní příslušnost jiného soudu postupem dle čl. 24 nařízení.
Nejvyšší soud k tomu dále doplnil, že účast žalovaného na řízení podle čl. 24 nařízení Brusel I fakticky představuje konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy ujednání o jeho příslušnosti (např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-112/13 A proti B a dalším, bod 53). Ke konkludentnímu ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 5. 2010 ve věci C-111/09 Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi, body 21–22). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura Soudního dvora nicméně stanovuje, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, bod 16; rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36). I podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že příslušnost soudu podle čl. 24 nařízení Brusel I může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009, srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015).
S přihlédnutím k obsahu spisu pak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že žalovaný se v rámci své první obrany vyjádřil k žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nepříslušnosti soudu, a v rámci jednání dokonce přímo vyjádřil souhlas s projednáním věci českými soudy, čímž vyjádřil nejdříve konkludentně a pak i výslovně souhlas s příslušností soudu ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I, která má přednost mj. i před ujednáním o volbě soudu ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I.
Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v daném ohledu s judikaturou Nejvyššího soudu souladné (ostatně Nejvyšší soud rovněž v citovaném rozhodnutí vyjádřil pro další řízení závazný právní názor ve smyslu §243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud neshledává důvod k odchýlení se od této ustálené rozhodovací praxe.
Ve zbylé části dovolání pak dovolatel nedostál v úvodu vymezeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání. Neoznačuje zde žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ani nepředkládá údaje svědčící o naplnění jiného z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž toliko polemizuje s právním posouzením a skutkovými závěry odvolacího soudu. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Přitom jde v této části o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Žalovaný prostřednictvím své argumentace namítá rovněž vady řízení, konkrétně vytýká odvolacímu soudu zejména nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podané dovolání, které je zčásti vadné a zčásti nepřípustné, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud, jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, se dále k návrhu žalovaného na předložení obecně formulovaných otázek výkladu čl. 22 odst. 3 nařízení Brusel I a čl. 24 odst. 3 nařízení Brusel I bis, jakož i výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, Soudnímu dvoru Evropské unie, zabýval i tím, zda mu na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) nevznikla povinnost položit tyto předběžné otázky uvedenému soudu.
Návrhu žalovaného na jejich předložení Soudnímu dvoru Evropské unie však Nejvyšší soud nevyhověl z níže vyložených důvodů.
Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, v případu CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982), uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1/ Otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu. 2/ Existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé). 3/ Výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).
Z recentní rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie lze dále odkázat na rozsudek ze dne 15. 3. 2017 ve věci C-3/16 Lucio Cesare Aquino v. Belgische Staat, z něhož se podává, že ze vztahu mezi čl. 267 druhým pododstavcem SFEU a čl. 267 třetím pododstavcem SFEU vyplývá, že soudy uvedené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU mají tutéž posuzovací pravomoc jako všechny ostatní vnitrostátní soudy, pokud jde o otázku, zda je rozhodnutí o ustanovení unijního práva nezbytné k tomu, aby mohly vydat rozhodnutí. Tyto soudy tedy nejsou povinny předložit otázku výkladu unijního práva, která před nimi byla vznesena, pokud není relevantní, tedy v případě, že by odpověď na tuto otázku, ať už jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu (srov. rovněž rozsudek ze dne 18. 7. 2013, Consiglio Nazionale dei Geologi, C-136/12, bod 26).
V případě, že v souladu s procesními pravidly dotčeného členského státu musí být důvody uplatněné před soudem uvedeným v čl. 267 třetím pododstavci SFEU prohlášeny za nepřípustné, tudíž nelze mít za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nezbytná a relevantní k tomu, aby tento soud mohl vydat rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Soudní dvora Evropské unie totiž předběžná otázka nesměřuje k získání poradních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale je odůvodněna potřebou skutečného vyřešení sporu (rozsudek ze dne 2. 4. 2009, Elshani, C-459/07, EU:C:2009:224, bod 42).
Nejvyšší soud přitom otázky předložené žalovaným neshledal relevantními a významnými pro rozhodnutí o dovolání, neboť žalovaný – jak bylo vyloženo výše, v této souvislosti nepředestřel jakoukoliv otázku otevřenou dovolacímu přezkumu (k tomu srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19-2, ve kterém Ústavní soud s odkazem na výše citované rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie podotkl, že povinnost předložit předběžnou otázku nemá soud rozhodující v posledním stupni zásadně i v případě, jestliže odmítá opravný prostředek v souladu s vnitrostátními pravidly pro nepřípustnost).
Nejvyšší soud závěrem k opakovanému návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž Ústavní soud vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud tímto opakovaným návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu již nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a tak žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z odměny advokáta za 4 úkony právní služby [vyjádření k návrhu na odklad vykonatelnosti ze dne 11. 11. 2021, vyjádření k opakovanému návrhu na odklad vykonatelnosti ze dne 17. 8. 2022 – podle §6 odst. 1, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) ve spojení s odst. 3) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu); vyjádření k doplnění dovolání ze dne 4. 4. 2022, vyjádření k dovolání ze dne 21. 8. 2022 – podle §6 odst. 1, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu] celkem ve výši 160 900 Kč. Tarifní hodnotu v cizí měně (1 002 176 USD) dovolací soud přepočítal kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 11. 11. 2021 (22,038 Kč/1 USD), kdy bylo sepsáno vyjádření žalobce k návrhu na odklad vykonatelnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012), ve vztahu k dalším vymezeným úkonům pak dále kurzem ke dni 4. 4. 2022 (22,099 Kč/1 USD), ke dni 17. 8. 2022 (24,167 Kč/1 USD) a ke dni 19. 8. 2022 (24,495 Kč/1 USD). Při takto určené tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby zástupkyně žalobce 26 570 Kč (vyjádření k návrhu na odklad vykonatelnosti ze dne 11. 11. 2021), 53 180 Kč (vyjádření k doplnění dovolání ze dne 4. 4. 2022), 27 010 Kč (vyjádření k opakovanému návrhu na odklad vykonatelnosti ze dne 17. 8. 2022) a 54 140 Kč (vyjádření k dovolání ze dne 21. 8. 2022). K tomu je třeba připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 34 041 Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného celkem 196 141 Kč. Podle ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. byla náhrada nákladů uložena žalovanému k zaplacení zástupkyni žalobce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu