ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2459.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2459/2021-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Česká republika - Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované GEOREAL spol. s r.o. , se sídlem v Plzni, Hálkova 1059/12, identifikační číslo osoby 40527514, zastoupenému Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, o zaplacení 184 950,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 35/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2021, č. j. 10 Co 57/2021-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 648 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Fialy, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 184 950,92 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. Právo na zaplacení smluvní pokuty mělo žalobkyni vzniknout na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky dne 23. 3. 2017, v důsledku pozdního předání části předmětu díla vymezeného v čl. 3.5.1. smlouvy o dílo. Žalobkyně tvrdila, že předmětná část díla byla žalovanou v požadované formě předána dne 22. 11. 2018, ačkoliv měla být v souladu s čl. 3. 5. 1. písm. f) smlouvy o dílo ve spojení s přílohou č. 1a podmínkami zadávacího řízení (zadávací dokumentací), které předcházelo uzavření smlouvy o dílo, dokončena nejpozději do 30. 9. 2018.
Žalovaná namítla, že výklad smlouvy o dílo provedený žalobkyní je nesprávný, když s ohledem na čl. 5 odst. 1 smlouvy o dílo byl termín 30. 9. 2018 stanoven pro odevzdání předmětné části díla ke kontrole, což žalovaná splnila dne 12. 9. 2018. Na dokončení předmětné části díla po odsouhlasení Regionální dokumentační komisí, k němuž došlo 22. 11. 2018, nemohla mít žalovaná vliv, a nebylo proto dle jejího názoru ve smlouvě o dílo vázáno žádnou lhůtou.
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 28 C 35/2020-134, žalobu na zaplacení částky 184 95,92 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadami zadávacího řízení dle zákona §6 zákona č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek, dále jen „ZVZ“, jestliže dovodil, že smlouvu o dílo nebylo možné vykládat prostřednictvím podmínek zadávacího řízení. Žalobkyně dále namítla, že s ohledem na §51 odst. 3 a §123 odst. 4 ZVZ a §1772 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, je zadávací dokumentace pro strany realizační smlouvy závazná, a proto je nutné smlouvu o dílo vykládat jejím prostřednictvím, ačkoliv to nebylo v textu smlouvy o dílo výslovně stanoveno. Závaznost zadávací dokumentace pro smlouvu o dílo pak dle žalobkyně vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018. V návaznosti na to žalobkyně namítla, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se postupu pro výklad právních jednání dle §556 odst. 1 a 2 o. z., neboť při výkladu smlouvy o dílo nezjišťoval skutečnou vůli stran, včetně obsahu zadávací dokumentace, která uzavření smlouvy předcházela. Konečně žalobkyně namítla, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve věci nesprávně aplikoval §557 o. z., přestože smlouva o dílo nebyla neurčitá, neboť nejasnost čl. 3.5.1. písm. f) smlouvy o dílo bylo možné překlenout výkladem dle pravidel obsažených v §556 o. z.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením věci odvolacím soudem, přičemž zdůraznila, že znění smlouvy o dílo je jednoznačné, a nebyl důvod vykládat tuto smlouvu prostřednictvím podmínek vyjádřených v zadávací dokumentaci. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně námitky, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadami zadávacího řízení dle §6 ZVZ žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na posouzení otázky, zda zadávací dokumentace je závazná pro výklad realizační smlouvy (smlouvy o dílo) i bez výslovného odkazu v realizační smlouvě, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Odvolací soud totiž napadený rozsudek založil též na závěru, že sporná ujednání ve smlouvě o dílo nebylo možné vykládat prostřednictvím zadávací dokumentace rovněž z toho důvodu, že v ní obsažená podmínka, které se žalobkyně dovolávala, že „ žádné ukončení dílčí části ani hlavního celku nebude v období říjen, listopad a prosinec “, je neurčitá, a nebylo z ní možné dovodit, jaký smysl měla mít. Jestliže žalobkyně tento další závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, nenapadá, nemůže ani výše vymezená otázka naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobkyně, že odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran, pokud nepřihlížel k obsahu zadávací dokumentace, která uzavření smlouvy předcházela, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jak už bylo uvedeno výše, odvolací soud se při výkladu smlouvy o dílo obsahem zadávací dokumentace zabýval, avšak dospěl k závěru, že z této dokumentace nebylo možné dovodit, jaká byla vůle smluvních stran ve vztahu k termínu pro dokončení předmětné dílčí části díla. Vzhledem k uvedenému nemůže daná námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stejně tak ani námitka žalobkyně, že odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo nesprávně aplikoval zásadu „contra proferentem“ vyjádřenou v §557 o. z., nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že uvedené pravidlo by bylo nutné aplikovat v případě, kdyby smlouva o dílo připouštěla dvojí výklad, což ovšem nebyl případ projednávané věci. Dle odvolacího soudu ze smlouvy o dílo jasně vyplývalo, že termín do 30. 9. 2018 byl stanoven pro předání vymezené části předmětu díla ke kontrole.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu