ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2585.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2585/2022-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně GRENKELEASING s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/10, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) A. P. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, a 3) P. D. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Vítězná 3334/7, o zaplacení částky 2 064 547,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 140 C 88/2018, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2021, č. j. 8 Co 102/2021-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 9 269 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 140 C 88/2018-106, uložil žalovaným 1) a 3) a žalovanému 2) J. S., narozenému XY, bytem v XY, povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 935 836 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni další částku 128 711,70 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalovaných 1), 2) a 3) k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 185 958 Kč (výrok III).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 3) ve výroku I ohledně částky 390 000 Kč a ve výroku II ohledně částky 2 841 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení zrušil a řízení v této části zastavil (první a druhý výrok), ve výroku I jej ohledně částky 1 545 836 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení ve vztahu k žalovaným 1) a 3) potvrdil (třetí výrok), ve výroku II ohledně zaplacení částky 125 870,70 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 3) změnil tak, že tito žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 125 870,70 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (čtvrtý výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 3) zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 147 376 Kč (pátý výrok) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 39 807 Kč (šestý výrok).
Odvolací soud takto rozhodoval pouze o odvolání žalobkyně [v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně o nárocích žalobkyně vůči žalovaným 1) a 3)], a o odvolání žalovaných 1) a 3), neboť na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2020, č. j. KSOS 22 INS 17132/2020-A-6, byl zjištěn úpadek žalovaného 2) a ve vztahu k němu bylo odvolací řízení přerušeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu jeho třetího, čtvrtého, pátého a šestého výroku, podali žalovaní 1) a 3) včasné dovolání a navrhli jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od „zásad pro tzv. ‚konečné vyrovnání‘ předčasně ukončené leasingové smlouvy pro prodlení leasingového nájemce s platbou leasingových splátek“.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, in eventum jej zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považovala za správné a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelé mají za to, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněného pod číslem 25/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 25/2011“), jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz , resp. od v něm uvedených zásad vypořádání vzájemných práv a povinností smluvních stan v případě předčasného ukončení leasingu odstoupením od leasingové smlouvy leasingovým pronajímatelem, pokud učinil právní závěr, že „žalobkyně oprávněně v souladu s čl. 14 odst. 2 VLP (Všeobecných leasingových podmínek) odstoupila od všech tří smluv a požadovala vypořádání závazku ve smyslu ujednání učiněných v čl. 16 odst. 1 a 2 VLP, tj. úhradu všech zbývajících leasingových splátek splatných po odstoupení od smlouvy, aniž byla povinna zohlednit hodnotu movitých věcí, které tvořily předmět leasingu“.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť pro posouzení věci nebyl určující zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla povinna zohlednit hodnotu movitých věcí, které tvořily předmět leasingu, za situace, kdy odvolací soud rozhodoval o předmětu řízení, který sice byl tvořen souhrnem všech nezaplacených leasingových splátek splatných po odstoupení od smlouvy, od nichž však již byly odečteny částky získané žalobkyní po odstoupení od leasingových smluv prodejem movitých věcí tvořících předměty leasingu, tj. v situaci, kdy bylo žalobkyní v řízení požadováno zaplacení souhrnu zbývajících leasingových splátek splatných po odstoupení od smluv již po odečtení (při zohlednění) žalobkyní získané hodnoty vrácených movitých věcí tvořících předměty leasingu. Podáním ze dne 24. 2. 2021 totiž vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 390 000 Kč s příslušenstvím, jež představovala právě (mezi účastníky nesporný) výtěžek z prodeje předmětů leasingu získaný v průběhu odvolacího řízení, a ohledně této částky byl prvním výrokem napadeného rozhodnutí zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení bylo v uvedeném rozsahu zastaveno.
Pokud za této situace odvolací soud odkazoval na sjednaný způsob vypořádání účastníků leasingové smlouvy po odstoupení od ní a pokud s odkazem na způsob vypořádání závazků z leasingových smluv sjednaný v čl. 16 odst. 1 a 2 Všeobecných leasingových podmínek přiznal žalobkyni právo na zaplacení leasingových splátek, které měly být podle leasingových smluv uhrazeny od okamžiku jejich předčasného ukončení, v požadované výši, v níž již byla zohledněna částka, kterou žalobkyně získala z prodeje předmětů leasingu po jejich vrácení, rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (k možnosti sjednání způsobu vypořádání po odstoupení od smlouvy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020; k aplikovatelnosti R 25/2011 v poměrech právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 58/2021). Skutečnost, že by snad částka získaná prodejem movitých věcí tvořících předměty leasingu nebyla jejich odpovídající hodnotou, žalovaní 1) a 3) v rámci své dovolací argumentace nenamítali, pouze považovali za rozpornou s R 25/2011 situaci, kdy by žalobkyně měla ve vlastnictví (vrácené) předměty leasingu a současně měla právo na zaplacení všech leasingových splátek. Taková situace však není v rozporu se závěry vyjádřenými v R 25/2011, podle kterých má při vypořádání po odstoupení od smlouvy leasingový pronajímatel právo na zaplacení leasingových splátek i na vrácení předmětu leasingu, přičemž leasingový nájemce má právo na zaplacení (odpočet) výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu.
Žalovaní 1) a 3) napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích (pátém a šestém), kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných 1) a 3) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu