ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2727.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2727/2022-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alenou Malachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalované UNIQA pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 6, Vokovice, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, za účasti V. P. jako vedlejší účastnice na straně žalované, narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o určení neplatnosti dodatku smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 263/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 13 Co 26/2021-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal určení, že dodatek ze dne 8. 8. 2013 ke smlouvě o životním pojištění ze dne 9. 11. 2012, ve které žalobce vystupoval jako obmyšlený pro případ smrti svého otce J. P., je neplatný.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. 22 C 263/2017-175, žalobu na určení neplatnosti dodatku smlouvy zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku „preference“ žaloby na plnění před určovací žalobou a s tím související otázku existence naléhavého právního zájmu na podání žaloby na určení. Žalobce tvrdil, že nebyl aktivně legitimován k podání žaloby na plnění, jelikož v důsledku uzavření žalobou napadeného dodatku již není obmyšleným z předmětné pojistné smlouvy. Nadto pohledávka žalobce vyplývající z pojistné smlouvy nebyla v době podání žaloby v plné výši splatná, neboť splatnost první části pojistného plnění sice nastala před podáním určovací žaloby, nicméně tato část byla v souladu s dodatkem vyplacena vedlejší účastnici. Z toho žalobce usuzuje, že by se žalobou na plnění vůči žalované nedomohl výplaty plnění ze strany vedlejší účastnice. Splatnost druhé části pojistného plnění ke dni podání žaloby nebyla dána, z čehož žalobce taktéž vyvozuje nemožnost podání žaloby na plnění vůči žalované. Žalobce dále v dovolání uvedl, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dodatku, jelikož v případě úspěchu žalobcem podané určovací žaloby by byl vztah mezi účastníky vyjasněn a žalobce by následně nemusel žalovat na plnění, přičemž určení neplatnosti dodatku by dle jeho názoru představovalo finální vyřešení sporu a eliminovalo by jejich dosud trvající právní nejistotu. Žalobce taktéž poukázal na to, že v tomto řízení učiněná změna určovací žaloby na žalobu na plnění nebyla připuštěna z důvodu překážky litispendence, jelikož žalobce v mezičase zahájil řízení o žalobě na plnění vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 227/2020.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje na judikaturu týkající se povahy určovací žaloby a jejího vztahu k žalobě na plnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 236/2017, a ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14).
Dále žalobce v dovolání uvedl, že byly porušeny jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, pročež s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, má být jeho dovolání meritorně projednáno. Dle žalobce totiž mělo dojít k porušení zásady rovnosti zbraní, jelikož soud poučil žalovaného, že bude ve věci zřejmě neúspěšný, ovšem nakonec byl neúspěšný jen žalobce, a to aniž by si v důsledku poučení soudu žalovaný své postavení svou aktivitou jakkoliv zlepšil. Žalobce taktéž považuje napadený rozsudek za překvapivý, jelikož soud dovolateli neposkytl poučení o tom, jak a proč hodlá ve věci rozhodnout.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dovolání není přípustné, jelikož žalobcem předestřená otázka byla dovolacím soudem již mnohokrát vyřešena. Žalobce by se cestou žaloby na určení nedomohl vykonatelného exekučního titulu, který by ukládal žalované povinnost plnit, z čehož žalovaná usuzuje, že podání žaloby na určení vedlo ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Žalobce se měl svých práv domáhat žalobou na plnění, neboť první splátka pojistného plnění byla již v době zahájení řízení splatná a platnost dodatku k pojistné smlouvě by byla posuzována v řízení jako předběžná otázka, a uzavření dodatku tak nebylo překážkou podání žaloby na plnění. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009).
Kromě toho je určovací žaloba podle §80 o. s. ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1313/2015).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 a judikaturu zde citovanou). Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, a judikaturu zde citovanou).
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu není dán, má-li jím být vyřešena předběžná otázka, která je určující pro rozhodnutí na plnění v jiném řízení mezi týmiž účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2331/99, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1379/2007, a ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1031/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1245/11).
Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1627/2009, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1760/2020).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud se neodchýlil od konstatnní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného dodatku, jelikož měl možnost podat žalobu na plnění (což také žalobce následně učinil), přičemž otázka platnosti dodatku smlouvy bude v řízení o žalobě na plnění řešena jako otázka předběžná. Odvolací soud rovněž v souladu se shora citovanou praxí dovolacího soudu uzavřel, že žalobcem požadované určení efektivně neeliminuje nejistotu v dotčeném právním vztahu, neboť určení neplatnosti dodatku smlouvy by neodstranilo právní nejistotu žalobce, zda má nárok na výplatu plnění podle smlouvy; výplaty pojistného plnění by se mohl domoci právě prostřednictvím žaloby na plnění.
Odvolací soud taktéž postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, posuzoval-li existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. nikoliv ke dni podání žaloby, nýbrž ke dni vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí. V souladu s ní posoudil, že ke dni vydání soudního rozhodnutí žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného dodatku, jelikož měl možnost žalovat přímo na splnění smluvní povinnosti.
S ohledem na výše uvedené se tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, a námitky žalobce tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
K námitce žalobce týkající se tvrzeného porušení zásady rovnosti zbraní, poučovací povinnosti a překvapivosti rozhodnutí, dovolací soud uvádí, že žalobce jejich prostřednictvím namítá toliko vady řízení, nepředkládá však otázku hmotného či procesního práva (§237 o. s. ř.), přičemž takové námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Dovolací soud k tomu doplňuje, že z žalobcem uváděného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nevyplývá závěr o nutnosti meritorního přezkumu v případě tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod postupem odvolacího soudu, jak se žalobce domnívá, nýbrž pouze závěr o tom, že takové námitky jsou výjimečně uplatnitelné jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud však ustáleně judikuje, že k tomu, aby bylo dosaženo intenzity porušení ústavnosti, musí jít o tzv. kvalifikované vady, mezi které patří taktéž porušení poučovací povinnosti soudu, v důsledku něhož soud vydá pro účastníka překvapivé rozhodnutí. Účelem poučovací povinnosti soudu je eliminovat účastníku nepříznivý výsledek sporu jen proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena jej stíhají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12-2 a zde citovanou judikatura Ústavního soudu). V projednávané věci ovšem k takové situaci nedošlo, neboť žalobce věděl, že má v řízení prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného dodatku smlouvy, což výslovně činil již v podané žalobě ze dne 29. 11. 2017.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu