ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2782.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2782/2022-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce město Pyšely , se sídlem v Pyšelích, náměstí T. G. Masaryka 4, identifikační číslo osoby 00240664, zastoupeného Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1515/22, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 179/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 28 Co 23/2022-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 24. 4. 2019 o převodu spoluvlastnického podílu ve výši ½ na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. a obci XY, uzavřená mezi manžely M. a V. K. jako dárci a žalovaným jako obdarovaným, na základě které byl do katastru nemovitostí proveden vklad práva, je vůči žalobci právně neúčinná.
Okresní soud v Benešově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 10. 2021, č. j. 5 C 179/2021-101, vyslovil neúčinnost výše popsané darovací smlouvy vůči žalobci (výrok I) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 23 637 Kč (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaný v dovolání uvedl, že dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu „závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Zároveň v další části otázka procesního práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.“, aniž by však takové otázky (otázku) v dovolání vymezil. Ve zbylém obsahu dovolání pak žalovaný bez řádného vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. konstatuje, že rozsudek odvolací soudu „trpí zásadní procesní vadou“, neboť žalovanému nebylo doručeno (ani „krátkou cestou“ při odvolacím jednání) vyjádření protistrany k jím podanému odvolání, a dále namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud nevyjádřil k jeho argumentaci, že uzavřením darovací smlouvy bylo vyhověno mravnímu závazku.
Posuzované dovolání předně neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť z něj není zřejmé, které otázky hmotného a procesního práva byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není z něj ani patrno, kterou otázku procesního práva považuje žalovaný za nevyřešenou.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali“.
Konečně lze odkázat také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
Ve zbylém obsahu dovolání pak žalovaný pouze namítá vady řízení, které spatřuje jednak v nedoručení vyjádření žalobce v podanému odvolání, jednak v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
K žalovaným takto namítaným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení však sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020), k čemuž nadto v daném případě nedošlo, neboť žalovaný byl s obsahem vyjádření žalobce k podanému odvolání seznámen na jednání odvolacího soudu konaném dne 28. 4. 2022 a odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí k argumentaci žalovaného vyjádřil zcela dostatečně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání žalovaného ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti proto, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a z části pro nepřípustnost (§237 o. s. ř.).
Žalovaný spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu