ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2866.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2866/2022-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně I. M. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně, č. p. 426, proti žalovanému J. M. , nar. XY, bytem v XY, zastoupenému opatrovníkem B. M., bytem v XY, právně zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 2917/1, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 34/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2022, č. j. 69 Co 10/2022-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 8 C 34/2020-135, určil, že vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku parcela číslo st. XY, pozemku parcela číslo XY a pozemku parcela číslo st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, je žalobkyně (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem:
- podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. – zem. stavba, v k. ú. XY, přičemž se jedná o podíl, k němuž je nyní zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí žalovaný,
- podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu B., č. p. XY, v k. ú. XY, přičemž se jedná o podíl, k němuž je nyní zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí žalovaný,
- podílu o velikosti ½ na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, přičemž se jedná o podíl, k němuž je nyní zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí žalovaný (první výrok).
V další části výroku I., v níž žalobkyně požadovala určení svého vlastnického práva k podílu jedné poloviny k pozemkům p. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. – zem. stavba, p. č. XY a p. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu XY, č. p. XY, vše v k. ú. XY, kdy k těmto podílům je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník žalobkyně, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního výroku, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přitom též není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl).
Uvedeným požadavkům však dovolatel nedostál, když v dovolání nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze cituje §237 o. s. ř., nicméně neuvádí, který ze zde uvedených čtyř předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Ustanovení §237 o. s. ř. nadto dovolatel cituje toliko s poukazem na to, že na dané ustanovení odkázal odvolací soud v části rozhodnutí týkající se poučení o opravných prostředcích, z čehož dovolatel (nesprávně) dovozuje, že „dovolání proti výroku I. uvedeného rozsudku připustil i krajský soud“. Dovolatel v dovolání toliko polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu a brojí proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů.
Dovolání tedy trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu