ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2874.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2874/2022-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce V. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalované J. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 294 765,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 354/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 12 Co 237/2021-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání podané výslovně proti všem výrokům napadeného rozhodnutí má dovolatel za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyřešena, příp. proto, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.“
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, a má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (srov. již citované usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2217/2016, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4000/2016, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
Právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolatel nezformuloval a taková otázka se zřetelným způsobem nepodává ani z dovolací argumentace. Dosavadní rozhodovací praxi, od níž by se měl Nejvyšší soud ve zde souzené věci odklonit (vyřešit judikatorně vyřešenou právní otázku jinak), nikterak neoznačil. Požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání odpovídá pouze námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, která dovolatel citoval při odvolacím jednání, provázená argumentem, že „zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 173/2021 ze dne 17. 3. 2021, v jehož odůvodnění je podrobně rozebrána judikatura dovolacího i Ústavního soudu týkající se autonomie vůle účastníků smluvního vztahu a její ochrany, je na daný případ přiléhavé a mělo z něj být vycházeno“. Závěr o přípustnosti dovolání však tato argumentace neopodstatňuje.
Odvolací soud se od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 173/2021 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1017/2021 (jenž je podle protokolu o jednání odvolacího soudu konaného dne 6. 5. 2022 druhým z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí), neodchýlil. V obou těchto rozhodnutích Nejvyšší soud akcentoval zásadu autonomie vůle v poměrech, v nichž účastníci vedle kupní smlouvy k nemovité věci, v níž byla sjednána určitá kupní cena a podle níž bylo vloženo vlastnické právo kupujícího do katastru nemovitostí, uzavřeli další kupní smlouvu k téže nemovité věci, resp. dodatek ke kupní smlouvě, kde byla sjednána kupní cena vyšší. V žádném z těchto rozhodnutí, ani v nich citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nelze nalézt názor, který se snaží prosadit dovolatel, totiž že je v rozporu s principem autonomie vůle posoudit jako neplatnou dohodu o výši kupní ceny nemovité věci pro nedostatek zákonem předepsané písemné formy.
Vyplývá přímo ze zákona, totiž ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že při převodech vlastnictví k nemovité věci je autonomie vůle omezena stanovením obligatorní písemné formy. Ustanovení §559 v obecné poloze stanoví, že každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle kogentního ustanovení §560 písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Z ustanovení věty druhé §1159 plyne, že nemovitými věcmi jsou i bytové jednotky. Ustanovení §582 odst. 1 věty první pak stanoví, že není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.
Ke zbývající části dovolací argumentace, zejména ve vztahu k zásadě, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního vztahu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a k zásadě, že zjevné zneužití práva nepožívá ochrany, dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Pro úplnost zbývá dodat, že otázkou platnosti, popřípadě nicotnosti písemně uzavřené kupní smlouvy se odvolací soud nezabýval a neměl důvod zabývat, řešil-li otázku, zda se dovolatel domáhá doplatku kupní ceny do ústně sjednané výše po právu či nikoliv.
Přípustnost dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 11. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu