ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2925.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2925/2022-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , narozeného XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Bulharská 974/44, PSČ 101 00, proti žalované BREG s. r. o. se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 12/43, PSČ 186 00, IČO 26740036, zastoupené Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, o zaplacení 268 333, 23 Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 45/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 23 Co 16/2022-369, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11 713 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 30 C 45/2019-325, uložil žalované zaplatit žalobci částku 249 436 Kč s příslušenstvím (výrok I); co do částky 18 897,23 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 23 Co 16/2022-369, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2022, č. j. 23 Co 16/2022-375, odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech státu tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 14 550 Kč (výrok III), dále uložil žalované zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 1 095 Kč (výrok IV); změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem tak, že výše náhrady činí 143 707,90 Kč (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázka dovolatelky se týkala toho, komu vzniká bezdůvodné obohacení v případě, že bez smluvního ujednání mezi pronajímatelem a nájemcem dojde k rekonstrukci pronajatých prostor třetí osobou. Druhá otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda-li je relevantním podkladem pro posouzení rozsahu a hodnoty provedených stavebních prací znalecké posouzení, ke kterému znalec dospěl tak, že vyšel z tvrzení jednoho z účastníků sporu, aniž by současně provedl zkoumání zakrytých stavebních prací, které soudní znalec původně požadoval odkrýt. Poslední otázka se týkala toho, zda je soud povinen v případě zadání znaleckého posudku soudnímu znalci (či znaleckému ústavu) zkoumat, zda došlo k rozpracování znaleckého posudku předtím, než znalci v průběhu zpracování posudku bylo pozastaveno oprávnění vykonávat znaleckou činnost. Podle dovolatelky se odvolací soud poslední otázkou dostatečně nezabýval. U všech otázek dovolatelka tvrdila, že nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny a že je odvolací soud posoudil nesprávně. Dovolatelka dále namítala nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Převážná většina argumentace v dovolání pak představovala rekapitulaci dovolatelčiných argumentů uplatněných v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná nevymezila konkrétně dovolací důvody, tedy tak že by uvedla, které konkrétní právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné a z jakých důvodů. Namísto toho vymezila tři obecné právní otázky, jimiž se ale odvolací soud nezabýval a na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Žalobce se vyjádřil i k jednotlivým otázkám a k další argumentaci dovolatelky. Závěrem uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
První otázka dovolatelky týkající se toho, komu vzniká bezdůvodné obohacení v případě, že bez smluvního ujednání mezi pronajímatelem a nájemcem dojde k rekonstrukci pronajatých prostor třetí osobou, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud neřešil (a ani nemohl řešit) otázku, na čí straně vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž došlo mezi žalobcem a žalovanou k uzavření ústní smlouvy o dílo, a nárok žalobce tak posuzoval jako nárok vycházející ze smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že na první otázce dovolatelky napadené rozhodnutí nezávisí. Nadto ji dovolatelka formulovala na základě vlastního skutkového tvrzení, že mezi ní a žalobcem nedošlo k žádnému ujednání. Soudy naopak vycházely z opačného skutkového zjištění o ústně uzavřené smlouvě o dílo. Uvedená otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání jednak proto, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013), jednak proto, že dovolatelka při její formulaci vycházela z vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po skutkové stránce. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.
Druhou otázku dovolatelka rovněž formulovala na základě vlastního tvrzení, že znalec při zpracování znaleckého posudku vycházel pouze z tvrzení jednoho z účastníků sporu. Z rozsudku odvolacího soudu, který se zabýval námitkou žalované, že při místním šetření vycházel znalec z tvrzení žalobce, ovšem vyplývá, že žalovaná byla při místním šetření také zastoupena a měla možnost uplatnit věcné výhrady. Dovolatelčina argumentace ke druhé otázce tak nezaloží přípustnost dovolání ze stejného důvodu, jako tomu bylo u předchozí otázky, neboť je založena na vlastních skutkových tvrzeních dovolatelky (viz výše).
Třetí otázka týkající se toho, zda se má soud v případě zadání znaleckého posudku zabývat tím, zda došlo k rozpracování posudku předtím, než bylo znalci v průběhu zpracování posudku pozastaveno oprávnění vykonávat znaleckou činnost, rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Na uvedené otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud neřešil otázku, zda má posuzovat, jestli došlo k rozpracování znaleckého před pozastavením oprávnění znalce vykonávat činnost, či zda se tím nemá zabývat. Z rozsudku odvolacího soudu plyne, že bez dalšího vycházel (v souladu s §13 odst. 4 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů) z toho, že je třeba se zabývat tím, zda byl znalecký posudek před pozastavením činnosti znalce rozpracován, a dospěl k závěru, že znalecký ústav začal s rozpracováním znaleckého posudku již v roce 2020, přičemž k pravomocnému pozastavení činnosti došlo dne 9. 2. 2021. Z uvedeného je zřejmé, že pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla podstatná otázka, zda se zabývat rozpracovaností posudku či nikoli; naopak považoval bez dalšího za nutné posoudit, zda byl posudek rozpracován před pozastavením oprávnění vykonávat znaleckou činnost. Ani dovolatelčina třetí otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
K oběma otázkám vztahujícím se k hodnocení znaleckého posudku soudem dovolací soud (nad rámec výše uvedeného) připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015). Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Toliko prostřednictvím výtek stran hodnocení důkazu znaleckým posudkem tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3791/2019.
Namítala-li dovolatelka, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími argumenty, jde o námitku vady řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. Dovolací soud připomíná, že se v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zabývá vadami řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné a Nejvyšší soud jej v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu