ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2964.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2964/2022-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců A) O. D. , nar. XY, bytem XY a B) K. S. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Čichnova 1294/23a, 624 00 Brno, proti žalované Smartwings, a.s. , se sídlem K Letišti 1068/30, 160 08 Praha 6, IČO 25663135 , o zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 140/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 36 Co 437/2021 – 55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 36 Co 437/2021 – 55, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 19. 7. 2021, č. j. 11 C 140/2021-35, jehož výrokem I. byla žaloba o zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím zamítnuta a výrokem II. bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč; výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná není v uplatněné věci o paušální náhradu za zpoždění letu č. FZ 1781 z Dubaje do Prahy o více než 3 hodiny oproti plánovanému času příletu pasivně legitimována, bylo-li prokázáno, že žalovaná na tento let pronajala letadlo i s posádkou společnosti Dubai Aviation Corporation (dále jen „flydubai“), která uvedený let uskutečnila. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaná není subjektem povinným ke splnění povinnosti k zaplacení paušální kompenzace ve výši 600 EUR pro každého z žalobců za zpoždění letu ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 2. 2004, č. 261/2004 (dále jen „Nařízení“), neboť žalovaná nebyla provozujícím leteckým dopravcem, kterým se podle čl. 2 písm. b) Nařízení rozumí letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s cestujícím. Oba soudy odkázaly zároveň na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. C-532/17, ve věci Wolfgang Wirth a další proti Thompson Airways Ltd., v němž Soudní dvůr Evropské unie podal výklad pojmu provozující letecký dopravce, který je podle čl. 7 Nařízení osobou odpovědnou za újmu vzniklou zpožděním letu, a z něhož vyplývá, že povinnosti vyplývající z nařízení má provozující letecký dopravce bez ohledu na to, zda let uskutečňuje vlastním letadlem anebo letadlem pronajatým i s posádkou, tedy že letecký dopravce, který jinému leteckému dopravci pronajme své letadlo a posádku, provozní odpovědnost za lety nenese, a to ani tehdy, když potvrzení o rezervaci místa na letu vydané cestujícím uvádí, že tento let provozuje letecký dopravce, který letadlo pronajal. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a uvedené právní závěry a též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2012, řešící otázku pasivní věcné legitimace, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není v dané věci věcně pasivně legitimována. Za nedůvodnou posoudil odvolací soud argumentaci žalobců, že závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované je v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaná původně stížnost žalobců na zpoždění letu přijala a vyřizovala a navozovala tak dojem, že je odpovědným subjektem. Odvolací soud konstatoval, že tato argumentace by mohla mít své opodstatněním například za situace, kdyby v důsledku popsaného jednání došlo k promlčení nároku a ztrátě možnosti jeho uspokojení. Odvolací soud proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
a) Lze připustit, aby se provozující letecký dopravce zprostil odpovědnosti za újmu vzniklou cestujícím, či svou odpovědnost za újmu vzniklou cestujícím ve smyslu Nařízení omezil prostřednictvím ustanovení v přepravní smlouvě o pronájmu letounu s posádkou a zamezil tak možnosti cestujících domoci se nároku na náhradu újmy dle čl. 7 Nařízení?
b) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento přistoupí k interpretaci unijního právního aktu bez existence závazného výkladového stanoviska Soudního dvora Evropské unie?
c) Lze připustit, aby vnitrostátní soud bez opory v unijním právním aktu či ustálené rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie svým výkladem unijního právního aktu zkracoval nároky spotřebitelů v rozporu se smyslem a účelem takového unijního právního aktu?
d) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento bez zdůvodnění svého postupu nerespektuje smysl a účel existujícího unijního právního aktu?
Dovolatelé mají za to, že jim vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy za zpoždění daného letu z Dubaje do Prahy a považují za nesprávný závěr obou soudů soudu, že žalovaná není pasivně věcně legitimována k náhradě újmy vzniklé žalobcům z důvodu, že nebyla provozujícím leteckým přepravcem ve smyslu Nařízení. Dovolatelé v závěru odvolacího soudu zároveň spatřují porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky a z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívají se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném a nepřiléhavém výkladu Nařízení, nerespektujícím smysl a účel Nařízení, kterým je ochrana cestujících, coby spotřebitelů v pozici slabší smluvní strany. Žalobci jsou přesvědčeni, že rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. C-532/17 nelze na posuzovanou věc bez dalšího aplikovat. Podle dovolatelů nelze přijmout závěr, že pouhá existence smlouvy o pronájmu letounu s posádkou znamená automaticky změnu věcné pasivní legitimace z jednoho leteckého dopravce na druhého, a to za situace, kdy žalovaná není pouhým pronajímatelem letadel a posádky, ale sama vytváří nabídly letecké přepravy a provozuje lety, tudíž je provozujícím leteckým dopravcem ve smyslu Nařízení. Dovolatelé tak mají za to, že nárok na náhradu škody u žalované uplatnili správně. Pokud by totiž měla být provozujícím leteckým dopravcem společnost flydubai, tj. dopravce z třetí země, nikoliv dopravce s povolením uděleným členským státem Evropského společenství (dále jen „Společenství“), nedalo by se Nařízení na daný případ dovolatelů vůbec použít a žalobcům by tak nevznikl nárok na kompenzaci za zpoždění letu; takový závěr je však podle nich zcela nepřijatelný a je v příkrém rozporu s ochranou cestujících. V této souvislosti poukazují za to, že v rozhodovací praxi Soudního dvora nebyla dosud řešena otázka následků uzavření smlouvy o pronájmu letadla s posádkou dopravci se sídlem v zemi mimo Společenství, a zda je tak vůbec přípustné, že nebude existovat žádný subjekt, který by odpovědnost podle Nařízení za náhradu škody v důsledku zpoždění letu nesl. Podle dovolatelů měl odvolací soud před rozhodnutím přistoupit k přerušení řízení a k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Pokud tak odvolací soud neučinil, navrhli Nejvyššímu soudu, aby za účelem objasnění otázky dopadů uzavření smlouvy o pronájmu letounu s posádkou mimoevropskému dopravci na práva cestujících v letecké přepravě a přípustnosti uzavření takové smlouvy, podal k Soudnímu dvoru žádost o zodpovězení předběžné otázky ve znění: „Je přípustné, aby smlouvou o pronájmu letounu s posádkou (tzv. wet lease) uzavřenou mezi leteckými přepravci došlo ke zkrácení práv cestujících vyplývajících z Nařízení v tom smyslu, že v důsledku uzavření takové smlouvy nebude existovat provozující letecký dopravce, na kterého by dopadala působnost Nařízení dle čl. 3 odst. 1, písm. b) Nařízení?“
Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, tedy účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že rozhodnutí obou soudů bylo založeno na řešení otázky, zda je žalovaná vůbec ve sporu věcně pasivně legitimována. Uvádějí-li dovolatelé v první předestřené otázce a) dovolání, že podle jejich názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena otázka týkající se zproštění se odpovědnosti dopravce za újmu vzniklou cestujícím za zpoždění letu, na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno; odvolací soud neřešil žádnou otázku ohledně zproštění se odpovědnosti dopravce za újmu vzniklou cestujícím. K řešené otázce pasivní věcné legitimace dovolatelé ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ale přípustnost dovolání nijak nevymezili. Neuvedli například, že podle jejich názoru se odvolací soud při posouzení dané právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka pasivní věcné legitimace řešena jinak, či nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při řešení otázky oprávněnosti uplatněného nároku se nejprve oba soudy zabývaly otázkou, zda je žalovaná ve věci vůbec věcně pasivně legitimována. Odvolací soud s ohledem na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2012, dostupný na www.nsoud.cz ) vyšel z právního závěru, že pasivně věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva nositelem tvrzené subjektivní povinnosti, o kterou v řízení jde, a že pro posouzení, zda je dána pasivní věcná legitimace účastníka řízení, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jeho hmotněprávní vztah k povinnosti, jež je předmětem řízení. Vyplynulo-li ze skutkových okolností, že žalobci požadují paušální náhradu za zpoždění letu, uskutečněném leteckou společností flydubai, které žalovaná k provozování tohoto letu pronajala letadlo i s posádkou, pak odvolací soud v souladu s Nařízením [čl. 2, písm. b) a čl. 7] a výkladovým stanoviskem Soudního dvora Evropské unie podaným v rozsudku ve věci C-532/17, ve věci Wolfgang Wirth a další proti Thompson Airways Ltd. správně dovodil, že žalovaná není provozujícím leteckým dopravcem, který by měl požadovanou paušální náhradu za zpoždění letu hradit, a proto nepochybil, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Nutno konstatovat, že výklad podaný Soudním dvorem Evropské unie je směrodatný i pro Nejvyšší soud (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1271/2021, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2110/2021 a též ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010). Nelze pak přisvědčit dovolatelům, že by bylo třeba v daném dovolacím řízení řešit, jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, otázku interpretace unijního právního aktu bez existence závazného výkladového stanoviska Soudního dvora Evropské unie, jak uvádějí dovolatelé v předestřených otázkách b), c) a d) dovolání. Nebylo pak ani namístě předložení v dovolání předestřené předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie o přípustnosti uzavření smlouvy o pronájmu letadla s posádkou provozujícímu leteckému dopravci na kterého se Nařízení nevztahuje, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soud nestojí, obě rozhodnutí právní závěr o zamítnutí žaloby postavily na nedostatku věcné pasivní legitimace žalované.
Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , že dovolání je přípustné za předpokladu, že dovolatel v dovolání uvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobců pro řešení otázek, které označili za právní otázky, které podle jejich názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jejich dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu