ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.302.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 302/2022-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové, a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, a.s. , se sídlem v Praze 5, Žitavského 1178, Zbraslav, identifikační číslo osoby 01820460, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovaným 1). J. B., nar. XY, bytem v XY, 2) GEOTEC spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Lidická 700/19, Veveří, identifikační číslo osoby 25329545, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 2/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 126/2020-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalovaných částku 15 999 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 Cm 2/2019-72, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se prohlášení o odpovědnosti žalobkyně za sesuv půdy ze dne 7. 6. 2013 na stavbu dálnice D8 u obce Dobkovičky blíže specifikovaného ve výroku rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 2 000 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III a IV).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn. Po právní stránce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého vypracování znaleckých posudků žalovaným 1) s pomocí žalované 2) jako konzultanta v řízení o náhradu škody vzniklé v důsledku sesuvu půdy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 174/2016 nepředstavuje neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně podle §135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle odvolacího soudu vytýkané jednání žalovaných má povahu hodnotícího úsudku, neboť závěr znaleckého posudku vyjadřuje názor znalce na určitou posuzovanou skutečnost, založený na posouzení zkoumaného materiálu (popř. jevu), k němuž je třeba odborných znalostí znalce. Žalovaní neoznačili žalobkyni za přímého původce sesuvu půdy, neboť otázka odpovědnosti za škodu je otázkou právní, o níž přísluší rozhodnout toliko soudu v řízení o náhradu škody, v němž soud rovněž hodnotí předložené znalecké posudky jako jeden z důkazních prostředků. Neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby by mohl být pouze takový znalecký posudek, který by představoval vybočení (exces) z plnění zákonné povinnosti znalce. Dokladem takového excesu není, že žalobkyně v řízení o náhradě škody překládá znalecké posudky, které mají vyvrátit správnost závěrů vytýkaných posudků žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla dovoláním žalobkyně s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaní vyjádřili v tom smyslu, že považují napadený rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhli, aby jej dovolací soud „potvrdil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobkyní formulované otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť jejich podstatou je posouzení neoprávněnosti zásahu do pověsti žalobkyně v důsledku absence znaleckého oprávnění žalovaných nebo nepravdivosti závěrů jejich posudků.
Na takovém posouzení však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že vytýkané jednání žalovaných spočívající ve zpracování předmětných posudků má povahu přípustných hodnotících úsudků (přípustné kritiky), neboť vyjadřují názor znalce na určitou posuzovanou skutečnost, založený na posouzení zkoumaného materiálu (popř. jevu), k němuž je třeba odborných znalostí znalce. Otázka odpovědnosti za škodu je otázkou právní, o níž přísluší rozhodnout toliko soudu v řízení o náhradu škody, jenž zároveň hodnotí předložené posudky z hlediska splnění formálních náležitostí a jejich přesvědčivosti. Dle odvolacího soudu tak nelze přijmout názor žalobkyně, že ji žalovaní označili za přímého původce sesuvu půdy. Odvolací soud se zároveň ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obsah předmětných posudků není natolik znevažující, aby je bylo možné označit za nepřípustnou kritiku. Proto pro odvolací soud ani soud prvního stupně nebylo rozhodující zjištění, zda žalovaní měli potřebná oprávnění pro vyhotovení znaleckých posudků a nebylo možno projednávaném řízení ani posuzovat správnost v nich uvedených odborných závěrů.
V tomto směru dospěl dovolací soud ve svém rozhodování k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Proto vychází-li žalobkyně ve svých otázkách ze závěru, že žalovaní zpracováním předmětných posudků prohlásili odpovědnost žalobkyně za shora uvedený sesuv půdy, ačkoli neměli příslušné znalecké oprávnění a jejich závěry jsou nepravdivé, přičemž odvolací soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaní žalobkyni za přímého původce sesuvu půdy neoznačili a jejich posudky obsahují přípustné hodnotící soudy o činnosti žalobkyně, když otázka odpovědnosti žalobkyně (za škodu) je otázkou právní, o níž přísluší rozhodnout pouze soudu, pak posuzování významu znaleckého oprávnění žalovaných a správnosti závěrů jejich posudků nebylo (nemohlo být) pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a odvolací soud žalobkyní formulované otázky neřešil (řešit nemusel).
Žalobkyní formulované otázky v konečném důsledku vycházejí z jejích vlastních tvrzení o tom, že žalovaní nemají příslušné znalecké oprávnění a závěry jejich posudků jsou nepravdivé, avšak odvolací soud taková skutková zjištění ze shora uvedených důvodů neučinil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přitom nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
Ze stejného důvodu není přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, neboť v těchto rozsudcích dovolací soud posuzoval otázku zásahu do pověsti žalobce v důsledku uveřejnění nepravdivých tvrzení o něm. Jak však uvedeno shora, odvolací soud závěr o nepravdivosti tvrzení obsažených v předmětných posudcích neučinil.
Z hlediska závěru odvolacího soudu, za jakých okolností může podání znaleckého posudku uplatněného účastníkem v soudním řízení představovat neoprávněný zásah do pověsti jiné osoby, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že při posouzení okolností zásahu do pověsti právnické osoby podle §135 odst. 2 o. z. zveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby je možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho dobré pověsti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále pak rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010).
Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Plnění zákonné povinnosti představuje rovněž podání znaleckého posudku v řízení před soudem, přičemž výkon znalecké povinnosti je okolností zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Vybočením (excesem) z plnění zákonné povinnosti a z využití zákonného oprávnění při podání znaleckého posudku v řízení před soudem pak bude např. jednání naplňující znaky přečinu podle §346 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, případně i jiná činnost, která přes řádné poučení soudem a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem znaleckého posudku a předmětem řízení. Závěr o nepravdivosti znaleckého posudku však plyne z hodnocení takového znaleckého posudku soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že znalecký posudek je nepravdivý, hrubě zkreslující nebo neúplný, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti znalce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 937/2011, a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1519/2015).
Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že zpracováním znaleckého posudku uplatněného účastníkem v soudním řízení pravidelně nedochází k neoprávněnému zásahu do pověsti jiného, nejde-li ve shora uvedeném smyslu o vybočení (exces) z výkonu práv či plnění povinností znalce, přičemž samotné hodnocení (protichůdných) předložených posudků jako důkazních prostředků, a to i z hlediska splnění jejich formálních náležitostí a jejich přesvědčivosti, přísluší soudu v řízení, pro jehož účely byly posudky zpracovány a v němž byly předloženy, nikterak se odvolací soudu od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu