ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3116.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3116/2022-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně H. C. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Zavadilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Erbenova 270/2, proti žalované ALONECOMPANY CZ s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Olomouci, Šemberova 66/9, identifikační číslo osoby 28633229, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, o zaplacení částky 2.000.001 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 153/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. 6. 2022, č. j. 75 Co 80/2022-507, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 29 C 153/2017-444, zamítl žalobu o zaplacení částky 2.000.001 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že zcela přenesl v rozporu s ustanovením §1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), odpovědnost za vady prodávané věci z prodávající na kupující, když dle dovolatelky bylo prokázáno, že prodávající neupozornil na vady, které předmět plnění měl, ač se při takovém předmětu obvykle nevyskytují, a ujistil kupující v rozporu se skutečností, že předmět plnění nemá žádné vady a že se hodí k určitému užívání [§1916 odst. 1 písm. b) a c) o. z.]. Vytýká odvolacímu soudu, že zcela opomenul ustanovení §2103 větu druhou o. z., které se týká situace, kdy prodávající výslovně ujistí kupujícího, že je věc bez vad, anebo zastře-li vadu lstivě, přičemž namítá, že žalovaná ujistila žalobkyni jako kupující, že převáděné pozemky jsou bez vad jak faktických, tak právních, a že zde bylo lstivé jednání na straně žalované.
Žalobkyně však ve své argumentaci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Dle odvolacího soudu totiž nebylo v řízení prokázáno, že by byla žalobkyně ze strany žalované ujištěna, že věc je bez vad, ani že žalovaná měla vadu zastřít. Odvolací soud přitom dále na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobkyně, resp. její manžel, při uzavírání obou kupních smluv při vynaložení obvyklé pozornosti museli zjistit, že pod pozemky vedou vodovodní řady, a uzavřel, že žalobkyně za této situace dle §2103 o. z. nemůže mít práva z vadného plnění.
Dovolatelka přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017).
Dovolatelka nadto nikterak neoznačuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit v souvislosti s jí předestřenou otázkou „přenesení v rozporu s ustanovením §1916 o. z. odpovědnosti za vady prodávané věci z prodávající na kupující“. Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 557/2019, a rozsudek ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5726/2015, se nezabývají otázkou vadného plnění dle §1916 o. z. ani otázkou aplikace ustanovení §2103 o. z., dle kterého za tam splněných podmínek nemá kupující práva z vadného plnění, tj. otázkou v projednávané věci určující. V rozsudku ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 557/2019, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dluh na nákladech související se správou domu a pozemku představuje závadu na nemovité věci ve smyslu §1107 o. z., která by přešla podle §1108 o. z. na nabyvatele jednotky i v případě přechodu vlastnického práva ve veřejné nedobrovolné dražbě, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5726/2015, se vyjadřuje k otázce posouzení existence právní vady předmětu kupní smlouvy (v režimu předchozí právní úpravy soukromého práva, konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) ve vazbě na ustanovení §104 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, za situace, kdy existenci právních vad zatěžujících nemovitost účastníci v tam řešené věci spojili se sankcí v podobě smluvní pokuty. Odkazy na uvedená rozhodnutí tak nejsou případné.
Dovolatelka konečně namítá, že odůvodnění odvolacího soudu v tom smyslu, že soud prvního stupně podstatným způsobem doplnil dokazování ve věci, nenachází oporu ve spise, když soud prvního stupně dle dovolatelky žádným podstatným způsobem dokazování nedoplnil, dále že odvolací soud významně porušil zásadu tzv. volného hodnocení důkazů, že všechny provedené důkazy předložené žalobkyní nutno posuzovat jako důkazy opomenuté a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a překvapivé. Těmito námitkami však dovolatelka namítá případné vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu