ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3121.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3121/2022-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalovanému D. B. , narozenému XY, sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Vilémem Vinopalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, o zaplacení částky 87 326 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 155/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 27. 4. 2022, č. j. 27 Co 55/2022-464, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů k právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek ze dne 21. 10. 2021, č. j. 6 C 155/2018-417, jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu na zaplacení částky 87 326 Kč spolu s příslušenstvím, kterou se žalobce domáhal nahrazení škody (poškození vozidla) způsobené porušením smluvní povinnosti (nesprávnou demontáží motoru) ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se v rámci svého rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a řešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, již od roku 2013, že požadavek, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil [srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
Ustanovení §237 o. s. ř. odpovídá toliko argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani tato argumentace však v poměrech zde souzené věci k závěru o přípustnosti dovolání nevede.
Nejvyšší soud totiž ve své judikatuře dovozuje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srovnej usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 a judikaturu tam citovanou, nebo usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Právě o takový případ jde též ve zde souzené věci. Odvolací soud shledal požadavek žalobce na náhradu škody neopodstatněným ze dvou (vedle sebe stojících) důvodů. V prvé řadě uzavřel, že újma vzniklá žalobci (přesněji řečeno újma žalobcem tvrzená) spočívající ve vadnosti (vadném postupu žalovaného při demontáži motoru) je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady a nelze ji odčinit cestou odpovědnosti za škodu, jak se žalobce domáhá. Zároveň vysvětlil, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by byl uplatněný nárok posouzen z titulu odpovědnosti za škodu, neboť žalobcovo tvrzení o „škodě“, která měla být v jeho majetkové sféře způsobena vadným postupem žalovaného při demontáži motoru jeho vozidla, nebylo v řízení prokázáno.
Dovolatel shledává přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval tvrzená poškození částí jeho vozidla jako vady sjednaného díla, nikoliv jako škodu, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 207/2001. Tím dovolatel vymezil přípustnost dovolání k prvnímu z uvedených závěrů odvolacího soudu. V rámci dovolací argumentace zpochybňuje též druhý ze závěrů, leč k němu přípustnost dovolání nevymezil. Kdyby se pak i na tento závěr dala vztáhnout obecně formulovaná námitka, že odvolací soud se „v rámci svého rozhodování“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nešlo by o vymezení řádné (dostatečné). Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel ve vztahu ke druhému ze závěrů odvolacího soudu příslušnou právní otázku nezformuloval (ta se zřetelně nepodává ani z dovolací argumentace) a judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud v tomto ohledu odchýlit, nikterak neoznačil.
Vzhledem k tomu, že dovolateli se nezdařilo zpochybnit náležitým způsobem též druhý důvod, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a který sám o sobě postačí k tomu, že žalobě nebylo lze vyhovět, není dovolání – ve shodě se shora citovanou judikaturou – přípustné.
Dovolatel napadl i tu část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i druhý výrok, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu