ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3338.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3338/2021-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Správa hřbitovů a krematoria města Plzně, příspěvková organizace , se sídlem v Plzni, Doubravka, Rokycanská 173/125, identifikační číslo osoby 40523942, zastoupené doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované TERRASYSTEM, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Doudlevce, Skupova 396/21, identifikační číslo osoby 25213571, zastoupené JUDr. Václavem Liksomerem, advokátem se sídlem v Kralovicích, Masarykovo nám. 1, o zaplacení částky 68 892,34 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 96/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2021, č. j. 18 Co 70/2021-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 68 892,34 Kč jako smluvní pokuty vzniklé v důsledku prodlení s předáním díla.
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 17 C 96/2018-231, žalobu na zaplacení částky 68 892,34 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, ve kterém namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že uplatnění žalobního nároku představuje zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Dle žalobkyně korektiv odepření práva pro jeho nepoctivost lze v obchodně právních vztazích uplatnit jen za výjimečné situace, přičemž v posuzovaném případě tyto okolnosti nenastaly. Žalobkyně zdůraznila, že její nárok vyplýval z uzavřené smlouvy o dílo, v níž se účastnící dohodli, že veškeré její změny budou provedeny v písemné formě. Z tohoto důvodu následná ústní dohoda účastníků, ve které se žalobkyně zavázala, že tento nárok nebude požadovat, byla neplatná. Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud ve svém odůvodnění nevypořádal s veškerými odvolacími námitkami, zejména pak s námitkou, že aplikace korektivu dobrých mravů narušuje princip právní jistoty žalobkyně, která se spoléhala na to, že veškeré změny smlouvy o dílo budou činěny v písemné formě.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017).
Nejvyšší soud v minulosti připustil, že judikaturu k §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (stejně jako ustanovení §8 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 ). V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a již výše uvedený rozsudek ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
V nyní posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dohoda o narovnání, jejíž součástí bylo ujednání, že žalovaná odstraní vadně provedené dílo a žalobkyně nebude trvat na dokončení díla a žádat nárok na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud tuto dohodu shledal neplatnou pro nedodržení ujednané písemné formy, přesto přihlédl k tomu, že žalována jednala v důvěře v její platnost a vadně zpracované dílo již na vlastní náklady odstranila. Navazující závěr odvolacího soudu o nepoctivém výkonu práva žalobkyně vzhledem ke zjištěným skutečnostem zjevně nepřiměřený není. Jelikož podmínky pro přezkum učiněného závěru Nejvyšším soudem nejsou splněny, nemůže ani námitka žalobkyně zpochybňující správnost tohoto závěru založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
K namítané vadě řízení spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými odvolacími námitkami žalobkyně, by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud následně uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu