ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3443.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3443/2021-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SLUNCE DOMOVA, s. r. o. , se sídlem v Šestajovicích, Komenského 28, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 28421451, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, proti žalované Bydlení Králův Dvůr, s. r. o. , se sídlem v Brně, Veveří, Lidická 700/19, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24847305, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Klapálkova 3132/4, o zaplacení částky 2 019 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 225/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 20 Co 251/2021-368, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 183 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má dovolání za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vedle toho namítá, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit [srov. již usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách, a dále např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. Posuzované dovolání argumentaci odpovídající uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání neobsahuje.
Konkrétní judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka označuje, k závěru o přípustnosti dovolání však její argumentace nevede.
Dovolatelka v prvé řadě brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož sporná částka byla součástí půjčky poskytnuté žalobkyní dovolatelce na podkladě smlouvy ze dne 20. 9. 2011. Jde o závěr skutkový, opřený o výsledky provedeného dokazování, a skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů je dovolací soud vázán (s výjimkou zjevného excesu při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud a o který ve zde souzené věci nejde). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatelka se snaží uvedený závěr zpochybnit prostřednictvím argumentu, že „ze samotné smlouvy nelze usoudit, že by měla být na jejím základě poskytnuta i částka 2 019 000 Kč“. K tomu je třeba v prvé řadě zdůraznit, že závěr o přináležitosti platby v částce 2 019 000 Kč ke smlouvě ze dne 20. 9. 2011 odvolací soud ani zdaleka neopřel o samotnou smlouvu (o její obsah).
Uvádí-li dovolatelka, že „ohledně promlčení jednotlivých splátek existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud odkázal (konkrétně na rozsudek ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002), když posoudil jednotlivé splátky, které měla žalovaná uhradit do 31. 10. 2005, avšak neučinila tak, jako promlčené“, je nutno konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodkázal ani na uvedený rozsudek, ani na jinou judikaturu dovolacího soudu týkající se plnění dluhu ve splátkách či promlčení splátek, a žádné „jednotlivé splátky“, natož pak takové, které měla žalovaná uhradit do 31. 10. 2005, neposuzoval. Vyšel ze zjištění, že na dílčí půjčku poskytnutou v částce 2 019 000 Kč se vztahovala splatnost sjednaná ve smlouvě ze dne 20. 9. 2011 ke dni 30. 6. 2012, tedy jedním termínem pro všechny dílčí půjčky poskytnuté na základě této smlouvy.
Namítá-li pak dovolatelka, že odvolací soud „nereflektuje specifické okolnosti projednávané věci dané výkladem ujednání o splátkách obsaženým ve smlouvě o půjčce“, a uvádí-li, že „vyčerpávající výklad uvedeného ujednání podal Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, na které v podrobnostech pro stručnost odkazuje“, pak není zřejmé, jaké ujednání o splátkách obsažené ve smlouvě o půjčce má na mysli a jak by mohl výklad tvrzeného ujednání podat Nejvyšší soud v jiné věci.
Dovolatelka argumentuje závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002 (podle nichž bylo-li mezi věřitelem a dlužníkem dohodnuto splnění dluhu ve splátkách a je-li ujednání o splatnosti tak neurčité, že lhůta splatnosti nebyla dohodnuta, může věřitel na dlužníkovi požadovat vždy pouze splnění příslušné splátky, jakmile se tato splátka stane splatnou, a pro každou splátku běží tříletá promlčecí doba samostatně), a názorem vysloveným v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4802/2015 (podle něhož lze-li výši splátek spolehlivě určit podle údajů, které smlouva obsahovala nebo které bylo možno podle ní dovodit, neobstojí závěr, že v rozsahu dohody o splátkách je smlouva o půjčce neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost). Opírajíc se o tato rozhodnutí prosazuje názor, že smlouva ze dne 20. 9. 2011 se nemůže vztahovat na částku 2 019 000 Kč, protože „by musela obsahovat minimálně způsob či termíny poskytnutí a vrácení jednotlivých dílčích částek v dohodnutých termínech dle splatnosti, a tedy i tuto částku. Smluvní ujednání účastníků smlouvy je tak nejasné ohledně splatnosti půjčky (2 019 000 Kč) a neurčité, tedy není dohodnuté vůbec“, a dobu splnění je tak třeba posuzovat podle §563 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013). Pokud splatnost dluhu nebyla dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl. Protože ze smlouvy nevyplývá, že by … byla sjednána ztráta výhody splátek, je namístě posoudit zánik závazku v důsledku promlčení u každé ze splátek jednotlivě, nikoliv jak bylo nesprávně odvolacím soudem určeno ke splatnosti celé splátky“.
Taková argumentace postrádá oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, jež nezahrnují poznatek o tom, že by mezi účastníky bylo dohodnuto vrácení půjčky ve splátkách, a míjí se též s právním posouzením odvolacího soudu, podle něhož bylo právo žalobkyně na vrácení (dílčí) půjčky ve výši 2 019 000 Kč splatné dne 30. 6. 2012, tedy v jediném dohodnutém, konkrétně a jednoznačně určeném termínu. Dovolatelka tu tedy předkládá judikatorní závěry, které se v poměrech zde souzené věci neuplatní. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu.
Dovolatelka současně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož posuzovaný závazkový vztah mezi účastníky je vztahem obchodněprávním, a má jej za rozporný se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, podle nichž „smlouva o půjčce uzavřená podle ustanovení §657 obč. zák. zakládá občanskoprávní vztah mezi věřitelem a dlužníkem bez ohledu na postavení dlužníka a účel poskytnuté půjčky; samotná skutečnost, že dlužník je podnikatelem a že poskytnutou půjčku použil pro účely své podnikatelské činnosti, nemůže vést k závěru o vzniku obchodního závazkového vztahu mezi ním a věřitelem ve smyslu ustanovení §261 obchodního zákoníku, v němž by bylo možné výši úroků z prodlení dohodnout podle ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku“.
Též tento odkaz je nepřípadný. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 869/2012 se Nejvyšší soud vyjadřoval ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 13. 11. 2008 a aplikoval tudíž ustanovení §370 odst. 6 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, které stanovilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Na smlouvu o půjčce uzavřenou dne 20. 9. 2011 však dopadá ustanovení §370 odst. 6 věty první obchodního zákoníku, ve znění novely provedené s účinností k 1. 1. 2001 zákonem č. 370/2000 Sb., které stanoví, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 292/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3019/2020).
K obsáhlé argumentaci ve prospěch názoru, že aby šlo o obchodní závazkový vztah, museli by být oba účastníci podnikateli v materiálním slova smyslu a poskytování peněz by muselo odpovídat jejich pravidelné a vzájemné podnikatelské činnosti v materiálním slova smyslu, dovolatelka nevymezuje přípustnost dovolání, popřípadě, má-li se na ní vztahovat obecné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neoznačila judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud při posouzení povahy předmětného závazkového vztahu odchýlit (srovnej k tomu již citované usnesení Nejvyššího soudu R 4/2014).
Ostatně nezdařilo-li se dovolatelce zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobou uplatněný nárok byl splatný dne 30. 6. 2012, a byla-li žaloba podle obsahu spisu podána dne 24. 6. 2015, pak od splatnosti uplatněné pohledávky do podání žaloby neuplynula doba delší než tři roky a pro posouzení důvodnosti uplatněné námitky promlčení není tedy rozhodující, zda předmětem sporu je nárok z obchodního závazkového vztahu, který by se promlčel ve čtyřleté promlčecí době, nebo nárok ze vztahu ryze občanskoprávního, u něhož by promlčecí doba byla toliko tříletá, jestliže byl nárok uplatněn u soudu v průběhu kratší z těchto lhůt. Na otázce, zda předmětný závazkový vztah byl vztahem obchodním či občanskoprávním, tak napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí. Názor, že právo žalobkyně by se nepromlčelo ani v případě, že by šlo o právo na vydání bezdůvodného obohacení s počátkem běhu promlčecí lhůty dne 5. 11. 2011, jenž by neplatil v případě, že by toto právo podléhalo v otázce promlčení režimu občanského zákoníku, uvedl odvolací soud toliko podpůrně (hypoteticky).
Skutečnost, že na řešení dovoláním vymezené otázky rozhodnutí odvolacího soudu závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z týchž důvodů nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 391/2007, týkající se náležitostí uznání dluhu podle §558 obč. zák.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že sama dovolatelka při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 12. 2. 2020 tvrdila, že žalobkyně byla založena za účelem financování developerských projektů dovolatelky, a soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice, které jsou podnikatelskými subjekty, spolupracovaly za účelem realizace developerských projektů žalované a v rámci takových jejich obchodních vztahů byla za účelem financování developerských projektů dovolatelky uzavřena předmětná smlouva o půjčce.
Přípustnost dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 8. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu