ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3536.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3536/2021-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně HAMPR SK s. r. o. , se sídlem ve Skalici, Lúčky 2582/5-8, PSČ 909 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 44511515, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, proti žalované SKATYL, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě – Muglinově, Bohumínská 102/162, PSČ 712 00, identifikační číslo osoby 64616878, o zaplacení částky 786 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 59/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, č. j. 7 Cmo 196/2019-444, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 7 Cmo 196/2019-444, změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2019, č. j. 4 ECm 59/2011-412, tak, že žaloba na zaplacení částky 786 000 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 19. 9. 2011 do zaplacení se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v obou výrocích, napadla žalobkyně dovoláním, stran jehož přípustnosti uvedla, že „dovolání je dle §237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyla dosud dovolacím soudem řešena nebo je rozhodována odlišně“. Mělo jít o otázky,
a) „zda může být rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníky překvapivé“,
b) „zda může odvolací soud mezitímní rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch žalobce změnit tak, že vydá pro žalobce zamítavé meritorní rozhodnutí, přestože nebyly provedeny veškeré důkazy navrhované žalobcem před soudem prvního stupně“,
c) „zda podpisem obou smluvních stran na listině označované jako závazná objednávka a doručením takovéto listiny druhé smluvní straně dojde k uzavření závazkového vztahu“, a
d) „zda škodu vzniklou z titulu tzv. předsmluvní odpovědnosti je možné omezit pouze ‚zejména na náklady spojené a vynaložené při jednáních stran o uzavření smlouvy‘ a nemůže se jednat o rozdíl mezi cenou za dílo původně mezi stranami ujednanou a cenou, kterou byla nucena v důsledku neuzavření smlouvy ze strany jedné smluvní strany fakticky vynaložit“.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3401/2020-473, dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Ve vztahu k otázkám pod písmeny a), b) a c) dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka nedostála požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neboť v dovolání uvedla celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezila, který z těchto předpokladů přípustnosti se má vztahovat k té které z předložených otázek, a není to patrno ani z obsahu dovolací argumentace. Otázky uvedené pod písmeny a) a b) jsou ostatně podle obsahu námitkami vad řízení, nezahrnujícími otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Otázka pod písmenem c) pak není otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit ve zde souzené věci při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování.
K otázce uvedené pod písmenem d) [dále též jen čtvrtá otázka] Nejvyšší soud uvedl, že k této otázce dovolatelka nepřiřadila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. V rámci argumentace vztažené k předsmluvní odpovědnosti odkazovala sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2007“), a na rozsudky ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, avšak obecné závěry o odpovědnosti za porušení předsmluvní povinnosti, které z nich cituje, se otázky vymezené pod písmenem d) nikterak nedotýkají. Této otázky se pak označená rozhodnutí dovolacího soudu netýkají ani svým ostatním obsahem.
Z toho, že dovolatelka prosazuje názor, že jednání o uzavření smlouvy dospělo již tak daleko, že mohla legitimně očekávat, že žalovaná dílo vykoná, a závěrem uvádí, že na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud pozapomněl, Nejvyšší soud usoudil, že tu dovolatelka podle obsahu předkládá další otázku hmotného práva a vymezuje k ní předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od jí citovaných judikatorních závěrů dovolacího soudu (dále též jen „pátá otázka“). K závěru o přípustnosti dovolání pro řešení této otázky však dovolací soud nedospěl, s poukazem na to, že otázku, zda v posuzovaném případě dospělo jednání o uzavření smlouvy již tak daleko, že dovolatelka mohla legitimně očekávat, že žalovaná dílo vykoná, odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
Dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Nejvyšší soud odmítl z toho důvodu, že přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Ústavní soud nálezem ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1625/21, usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Dovolacímu soudu přitakal v tom, že v případě prvních třech otázek nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, a dodal, že otázka v pořadí třetí navíc směřuje k jinému právnímu posouzení na podkladě odlišného hodnocení skutkového stavu.
Též stran čtvrté otázky [ve zrušeném rozhodnutí Nejvyššího soudu označené písmenem d)] Ústavní soud dovodil, že není zřejmé, zda se odvolací soud měl od označené rozhodovací praxe odchýlit nebo zda tato rozhodovací praxe vypovídá o tom, že předmětná otázka nikdy nebyla řešena, ani v tomto případě tedy nebylo řádně vymezeno, v čem dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Vyslovil však názor, že tuto otázku je třeba s ohledem na její obsahovou souvislost posuzovat společně s jinou uplatněnou otázkou hmotného práva, zda v posuzované věci dospělo jednání o uzavření smlouvy tak daleko, že dovolatelka mohla legitimně očekávat vykonání díla vedlejší účastnicí. Argument Nejvyššího soudu, že odvolací soud se legitimním očekáváním vůbec nezabýval, nemůže podle Ústavního soudu obstát za situace, kdy dovolatelka ve svých odvoláních otázku existence jejího legitimního očekávání opakovaně uplatňovala. Ústavní soud konstatoval, že přípustnost dovolání není bez dalšího vyloučena, jestliže stěžovatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (resp. v případě jejího zohlednění mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit. Ústavní soud vyslovil názor, že Nejvyšší soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek §237 občanského soudního řádu. Nepůjde-li o tento případ, a tudíž odvolací soud se s předmětnou otázkou fakticky vypořádal, pak skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není tato otázka výslovně zmíněna, nemůže bránit jejímu zodpovězení při rozhodování o přípustnosti dovolání.
Ústavní soud zdůraznil, že bylo povinností Nejvyššího soudu posoudit, zda závěry odvolacího soudu týkající se předsmluvní odpovědnosti mohou být považovány za faktické vypořádání argumentace stěžovatelky v tom smyslu, že stěžovatelka žádné legitimní očekávání na plnění podle akceptačního listu, z něhož by mohla dovozovat předsmluvní odpovědnost vedlejší účastnice, nemá. Bylo-li by tomu tak, stěžovatelka měla dostat odpověď na jí předloženou otázku, byť by šlo jen o součást kvazimeritorního posouzení dovolání při posuzování jeho přípustnosti z hledisek §237 občanského soudního řádu. Teprve bylo-li by legitimní očekávání stěžovatelky dáno, mělo by smysl uvažovat o tom, zda jeho nerespektování mohlo vést ke vzniku nároku na zaplacení částky uplatněné žalobou z titulu předsmluvní odpovědnosti. Výsledkem posouzení Nejvyššího soudu ale může být i to, že žádné takovéto faktické vypořádání neshledá. Za této situace by argumentace stěžovatelky zůstala vrchním soudem nevypořádána a dovoláním napadený rozsudek by byl v této části nepřezkoumatelný.
Závěrem Ústavní soud uvedl, že bude povinností dovolacího soudu, aby znovu posoudil přípustnost dovolání, a poznamenal, že tímto nijak nepředvídá závěr, zda ve věci byly splněny zákonem stanovené podmínky přípustnosti dovolání.
Po zrušení svého předchozího rozhodnutí se tedy Nejvyšší soud, byv vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), znovu zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. Postupoval přitom, stejně jako v předchozím dovolacím řízení, podle zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Protože závěry zrušeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vztažené k prvním třem otázkám Ústavní soud shledal ústavně konformními, Nejvyšší soud na nich setrvává, opětovně dovozuje, že v případě těchto otázek nebyly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, a co do bližšího odůvodnění odkazuje na shora uvedenou reprodukci odůvodnění zrušeného rozhodnutí.
Z týchž důvodů Nejvyšší soud znovu uzavírá, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání řádně vymezeny ani ve vztahu ke čtvrté otázce. Dodává k tomu, že odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil, neboť otázka je založena na premise, že mezi stranami byla sjednána cena díla, ačkoliv se tak podle dovoláním nezpochybněných závěrů odvolacího soudu nestalo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu níže citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Nicméně Ústavní soud dovolacímu soudu uložil posoudit tuto otázku společně s otázkou pátou, neboť mezi těmito otázkami je obsahová souvislost. Nejvyšší soud je tímto právním názorem vázán a ostatně se s ním plně ztotožňuje. Otázka, zda může mít účastník kontraktačního procesu legitimní očekávání, že se mu dostane plnění, jež mělo být předmětem zamýšlené smlouvy (resp. že se mu ho dostane za cenu, která měla být ve smlouvě sjednána), totiž skutečně úzce souvisí s otázkou, jaká škoda je nahraditelná z titulu předsmluvní odpovědnosti, konkrétně zda je nahraditelná újma vzniklá účastníku kontraktačního procesu jako rozdíl mezi cenou, kterou by zaplatil za požadované nepeněžní plnění, kdyby byla zamýšlená smlouva uzavřena, a cenou, kterou za totéž plnění zaplatil třetí osobě.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s oběma těmito otázkami.
Ve zde souzené věci byl žalobou uplatněn nárok na náhradu škody pro porušení povinnosti ze smlouvy o dílo, která měla být uzavřena formou podpisu tzv. akceptačního listu. Škoda měla spočívat v rozdílu mezi cenou, kterou by žalobkyně podle této smlouvy zaplatila žalované, a cenou, kterou následně za totéž dílo zaplatila jinému zhotoviteli. V průběhu řízení žalobkyně změnila žalobu tak, že pro případ, že by podle závěrů soudu nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, in eventum požaduje, aby jí byla tato škoda nahrazena z titulu odpovědnosti za zavinění v předsmluvním stadiu.
Poté, co odvolací soud neshledal požadavek žalobkyně na náhradu škody z titulu porušení smluvní povinnosti opodstatněným, neboť naznal, že smlouva o dílo uzavřena nebyla, zabýval se otázkou, zda lze přiznat nárok z titulu předsmluvní odpovědnosti. Uvedl k tomu, že „náhrada škody, která vznikla porušením předsmluvní povinnosti, představuje zejména náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s jednáním stran o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy mezi stranami. Žalobkyně v dané věci požaduje po žalované náhradu škody představující částku, o niž byla navýšena cena díla, v tomto případě se tedy nejedná o marně vynaložené náklady, které při jednání o uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou měly marně jako vynaložené vzniknout v důsledku specifických požadavků druhé strany při jednání o uzavření smlouvy v rámci předsmluvní odpovědnosti. Lze přisvědčit soudu prvního stupně v tom, že povinnost žalované uzavřít smlouvu o dílo nebyla zajištěna smlouvou o smlouvě budoucí, žalovaný tedy neměl žádnou povinnost smlouvu o dílo uzavřít a žalobkyně si musela být vědoma tohoto rizika. Rovněž úmyslné jednání žalované směřující ke způsobení majetkové újmy žalobkyni nebylo prokázáno.“
Odvolací soud tedy opřel svůj závěr, že odpovědnost žalované za porušení předsmluvní povinnosti dána není, o názor, že žalobkyně požaduje náhradu škody, která není z titulu předsmluvní odpovědnosti nahraditelná, jinými slovy že mezi škodou, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, a tvrzeným porušením předsmluvní povinnosti není příčinná souvislost. Jestliže pak tento právní názor opřel o argument, že povinnost žalované uzavřít smlouvu o dílo nebyla „zajištěna“ smlouvou o smlouvě budoucí a žalovaná tedy neměla povinnost smlouvu o dílo uzavřít, vypořádal se tím, byť nepřímo a poněkud stroze, též s otázkou, zda žalobkyně měla legitimní důvod očekávat plnění, tj. zhotovení díla, a to s tím závěrem, že neměla.
Odpověď na obě tyto věcně související otázky lze nalézt v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, nejde tedy o otázky dosud judikatorně nevyřešené, a odvolací soud se při jejich řešení od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud již v dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí R 82/2007 dovodil, že odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy se posuzuje podle ustanovení §415 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil, že povinnost, která by mohla eventuelně vyplývat z toho, že předpokládaná smlouva nebyla uzavřena, nemá smluvní povahu (nejde o porušení smluvní povinnosti). Vysvětlil, že §415 obč. zák. vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, tj. povinnost počínat si i bez konkrétně stanoveného pravidla chování natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda, a není důvod, pro který by se zákonná povinnost vyplývající z §415 obč. zák. neměla vztahovat i na chování potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy. Jako stěžejní při řešení tzv. předsmluvní odpovědnosti označil princip rovného postavení účastníků, který – až na zákonem určené výjimky – neumožňuje jednomu z účastníků právního vztahu vynutit si na druhém z nich projev vůle směřující k uzavření smlouvy, a dovodil, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu §415 obč. zák. za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Jde-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, Nejvyšší soud vysvětlil, že potencionálním smluvním partnerům zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Vynaložení těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za běžné (obvyklé) pro uzavření smlouvy konkrétního typu a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 903/2013, se Nejvyšší soud s odkazem na zmíněnou prejudikaturu ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že žalobkyní tvrzená škoda ve formě ušlého zisku není škodou, která by měla být hrazena v důsledku ukončení jednání o uzavření smlouvy. Zdůraznil, že žalobkyně přehlíží, že podle zjištění odvolacího soudu žalované nevznikla povinnost uzavřít s ní smlouvu o dílo, a uzavřel, že uplatněná náhrada škody vycházející z kalkulace případného zisku z realizované smlouvy nepředstavuje škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy.
Judikatura, která při absenci výslovné právní úpravy v režimu kodexů soukromého práva zrušených k 1. 1. 2014 formulovala podstatu tzv. předsmluvní odpovědnosti, tedy vycházela z toho, že z §415 obč. zák. nevyplývá pro účastníka kontraktačního procesu povinnost uzavřít smlouvu, tím spíše pak z ní nevyplývá povinnost poskytnout plnění, nýbrž plyne z ní toliko povinnost počínat si natolik obezřetně, aby jeho jednáním či opomenutím nevznikla druhé straně kontraktačního procesu škoda.
S tím úzce souvisí judikatorní závěry o škodě, která může vzniknout v příčinné souvislosti s porušením předsmluvní povinnosti, tedy s porušením příkazu chovat se v kontraktačním procesu obezřetně; při splnění dalších předpokladů je možná škoda spatřována typicky v nákladech vynaložených v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a s přípravou návrhu smlouvy.
Ve zde souzené věci pak jde o situaci obdobnou té, kterou Nejvyšší soud řešil v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 903/2013, pouze s tím rozdílem, že se nejedná o tvrzený ušlý zisk, nýbrž o tvrzenou skutečnou škodu, a jeho závěry jsou zde použitelné mutatis mutandis . Dokud tu není smluvní povinnost (není uzavřena smlouva ji zakládající, popř. smlouva o smlouvě budoucí), nemá účastník kontraktačního procesu důvod legitimně očekávat, že mu druhá strana poskytne plnění, a rozdíl mezi cenou, o které se jednalo, leč nakonec sjednána nebyla, a cenou, která byla posléze sjednána s třetím subjektem, není majetkovou újmou vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním ukončením kontraktačního procesu. Účelem §415 obč. zák. není chránit před následky nesplnění smluvních povinností, nýbrž před následky porušení zákonné povinnosti chovat se obezřetně v průběhu jednání o uzavření smlouvy (srovnej tzv. teorii ochranného účelu a k ní např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018).
Proto také ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3066/2010, a rozsudek ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod č. C 16 031) dovozuje, že škůdce je povinen nahradit škodu spočívající ve vícenákladech na zajištění náhradního plnění (tj. rozdílu mezi cenou původní, za kterou měl plnit dlužník, a cenou, za kterou plnění věřiteli poskytne třetí osoba namísto dlužníka) podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v těch případech, v nichž došlo k porušení smluvní povinnosti k plnění.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně znovu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem jako vadné (stran prvních třech otázek), dílem jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu