ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.378.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 378/2022-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jana Růžičky 1165/2a, PSČ 148 00, žalobkyně b) UNIQA pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 6, Vokovicích, Evropská 810/136, PSČ 160 00, IČO 49240480, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra podle části páté o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 170/2019, o dovolání žalobkyně b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2021, č. j. 29 Co 172/2021-168, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 23 C 170/2019-140, zastavil řízení v rozsahu, v němž žaloba žalobkyně b) směřovala proti nálezu finančního arbitra ze dne 18. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1583/2018-24, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 20. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1583/2018-37, v části požadavku na zamítnutí návrhu na uložení sankce ve výši 15 000 Kč (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby soud nahradil výše uvedený nález finančního arbitra tak, že žalobkyně b) je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 84 200 Kč s příslušenstvím a uložit účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále výše uvedený nález finančního arbitra v jeho výroku II nahradil tak, že AXA životní pojišťovna, a. s., je povinna zaplatit navrhovatelce J. K. částku ve výši 13 800 Kč s příslušenstvím (výrok III). Dále soud zamítl žalobu žalobkyně b), aby soud nahradil předmětný nález finančního arbitra tak, že se návrh J. K. na určení neplatnosti pojistné smlouvy zamítá (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem rozhodoval o žalobě proti výše uvedenému rozhodnutí finančního arbitra (ve znění rozhodnutí o námitkách), kterou podala jak navrhovatelka [žalobkyně a)], tak instituce [žalobkyně b)]. V uvedeném nálezu finanční arbitr (ve znění rozhodnutí o námitkách) rozhodl o tom, že se určuje, že pojistná smlouva č. 1111567184, kterou dne 20. 5. 2010 uzavřely navrhovatelka a instituce, je neplatná (výrok I nálezu finančního arbitra); dále uložil instituci zaplatit navrhovatelce částku 28 200 Kč (výrok II nálezu finančního arbitra); ve zbývající části návrh navrhovatelky zamítl (výrok III nálezu finančního arbitra) a uložil instituci podle §17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“), zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra (výrok IV nálezu finančního arbitra).
K odvolání žalobkyně a) Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 6. 2021, č. j. 29 Co 172/2021-168, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a V zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). V témže výroku odvolací soud uvedl, že výroky II a III výše uvedeného nálezu finančního arbitra pozbývají účinnost, a ve výroku II soud rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně a) napadla odvoláním výroky II, III a V rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení však žalobkyně a) vzala podáním ze dne 27. 5. 2021 zpět návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem v celém rozsahu, neboť žalobkyně b) jí doplatila celou částku požadovanou v řízení před finančním arbitrem, potažmo v řízení před soudem podle části páté o. s. ř. Žalobkyně b) se zpětvzetím souhlasila. Odvolací soud proto podle §250h odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §222a odst. 1 o. s. ř. zrušil odvoláním napadenou část rozsudku soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně dle §250h odst. 3 o. s. ř. vyslovil, že (neukončeným řízením podle části páté o. s. ř.) dotčená část rozhodnutí finančního arbitra pozbývá účinnost.
Výrok I usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně b) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Konkrétně se dovolatelka tázala, zda je soud vázán při vyslovení neúčinnosti rozhodnutí správního orgánu podle §250h odst. 3 o. s. ř. předmětem řízení podle části páté o. s. ř. vymezeným žalobcem či zda je rozhodný rozsah, v jakém byl návrh vzat zpět. Dále zda může soud při zastavení řízení vyslovit pozbytí účinnosti jen některých výroků správního rozhodnutí nebo v situaci, kdy navrhovatel vezme zpět svůj návrh na zahájení správního řízení v plném rozsahu, je soud povinen s ohledem na rozsah zpětvzetí rozhodnout o pozbytí účinnosti správního rozhodnutí jako celku. Další otázka se týkala toho, zda může obstát vedlejší výrok ukládající povinnost jako samostatný výrok v situaci, kdy byla vyslovena neúčinnost hlavního výroku, na kterém je vedlejší výrok závislý, a zda je na místě, aby soud při zpětvzetí návrhu podle §250h odst. 1 o. s. ř. prohlásil za neúčinný i výrok nálezu finančního arbitra o sankci podle §17a zákona o finančním arbitrovi. Dovolatelka namítala, že bylo zasaženo do její možnosti žádat od finančního arbitra vrácení sankce jí uložené v řízení před finančním arbitrem, konkrétně výrokem IV předmětného nálezu finančního arbitra, když odvolací soud nevyslovil neúčinnost tohoto výroku. Dále namítala, že podle napadeného rozhodnutí zůstal pravomocný a účinný výrok I a výrok IV nálezu finančního arbitra, ačkoli v důsledku zpětvzetí návrhu došlo k odpadnutí předmětu řízení o žalobě i předmětu řízení předchozího správního řízení jako celku. Podle dovolatelky soud nesprávně nevyslovil neúčinnost závislých výroků. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil výrok I napadeného rozhodnutí tak, že vysloví neúčinnost předmětného nálezu finančního arbitra v celém rozsahu.
Žalobkyně a) ve vyjádření k dovolání uvedla, že z dikce §250h odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že v řešeném případě pozbyl předmětný nález finančního arbitra účinnost přímo ze zákona a že soud nerozhoduje o pozbytí účinnosti rozhodnutí správního orgánu. Podle žalobkyně je tak předmětný nález finančního arbitra neúčinný jako celek, a to bez ohledu na znění výroku I usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou, v jakém rozsahu vysloví soud neúčinnost rozhodnutí správního orgánu v případě, že účastník vzal v průběhu řízení podle částí páté o. s. ř. zcela zpět svůj návrh na zahájení řízení před správním orgánem dle §250h o. s. ř., již zabýval, a to v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro rozsah, v jakém soud vysloví pozbytí účinnosti správního orgánu dle §250h odst. 3 o. s. ř. v případě, že účastník vezme návrh na zahájení řízení před správním orgánem zcela zpět, je určující předmět řízení podle části páté o. s. ř., tedy to, v jakém rozsahu je věc v návaznosti na podání žaloby (znovu) projednávána, s přihlédnutím též k §250f písm. b) a c) o. s. ř. Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku rovněž zabýval tím, zda má v takovém případě soud vyslovit také pozbytí účinnosti závislého výroku správního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že je na místě vyslovit i neúčinnost závislého výroku (např. výroku o uložení sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi), pokud tento výrok ztratí své opodstatnění v důsledku pozbytí účinnosti hlavního výroku (či hlavních výroků).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že odvolací soud měl vyslovit pozbytí účinnosti všech výroků předmětného nálezu finančního arbitra. Vzhledem k tomu, že podle závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro určení, které výroky správního rozhodnutí pozbývají účinnost v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před správním orgánem, rozhodující předmět řízení podle části páté o. s. ř., nemohlo být v řešené věci vysloveno pozbytí účinnosti nálezu finančního arbitra v celém jeho rozsahu. Výrok I nálezu finančního arbitra totiž nebyl v odvolacím řízení, v jehož průběhu vzala žalobkyně a) svůj návrh na zahájení řízení před správním orgánem zpět, již předmětem řízení, neboť žalobkyně a) žalobou podle části páté o. s. ř. výrok I nálezu finančního arbitra ani nenapadla; výrok I nálezu finančního arbitra napadla v tomto řízení žalobkyně b) a řízení o něm skončilo pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, proti němuž žalobkyně b) nepodala odvolání. Pozbytí účinnosti výroku I rozhodnutí finančního arbitra tak nemohlo být odvolacím soudem vysloveno, neboť v době, kdy žalobkyně a) vzala návrh na zahájení správního řízení zpět, již nebyl tento výrok předmětem řízení podle části páté o. s. ř., neboť řízení o něm bylo pravomocně skončeno. Neobstojí ani argument dovolatelky, že mělo být vysloveno pozbytí účinnosti výroku I nálezu finančního arbitra z toho důvodu, že jde o výrok závislý na výroku II, kterým finanční arbitr rozhodl o bezdůvodném obohacení, neboť výrok I obstojí sám o sobě a nejde o výrok, který by byl závislý na jakémkoliv jiném výroku předmětného nálezu finančního arbitra a který by vyslovením neúčinnosti výroku II pozbyl své opodstatnění (viz níže).
Jestliže dovolatelka dále argumentovala, že odvolací soud měl vyslovit neúčinnost výroků I a IV předmětného nálezu finančního arbitra, neboť jde o výroky závislé na výrocích II a III, u nichž odvolací soud pozbytí účinnosti konstatoval, nelze jí v tom přisvědčit. Vyslovením pozbytí účinnosti závislých výroků se Nejvyšší soud rovněž zabýval v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, a dospěl k závěru, že případy, kdy soud v řízení dle části páté o. s. ř. není vázán rozsahem projednání věci určeným žalobcem, jsou vymezeny výčtem v §250f písm. a) až c) o. s. ř. a řešení otázky (typicky závislého výroku) o nákladech správního řízení se podává z §250l o. s. ř. Zároveň ovšem Nejvyšší soud uvedl, že může nastat situace, kdy určitá část správního rozhodnutí, resp. určitý výrok správního rozhodnutí v důsledku zastavení řízení podle §250h o. s. ř. a pozbytí účinnosti jiných výroků správního rozhodnutí jako takový ztratí opodstatnění a sám o sobě neobstojí, aniž by šlo o některý z případů uvedených v §250f písm. b) a c) o. s. ř. nebo o nákladový výrok (§250l o. s. ř.). O takovou situaci pak jde v případě rozhodnutí finančního arbitra o uložení sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi, která je důsledkem skutečnosti, že finanční arbitr vyhověl (byť i jen zčásti) návrhu; jde tedy o akcesorický výrok, který sám o sobě není předmětem řízení podle části páté o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006-96), ovšem který by ztratil své opodstatnění, jestliže by např. v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení správního řízení pozbylo správní rozhodnutí účinnost ve všech ostatních výrocích (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021). Při aplikaci uvedeného závěru na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud nepochybil, když nevyslovil neúčinnost výroku IV nálezu finančního arbitra, kterým byla uložena sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi, neboť jde sice o závislý výrok, který ovšem nepozbyl své opodstatnění vzhledem k tomu, že účinnost nepozbyl výrok I rozhodnutí finančního arbitra, kterým bylo návrhu žalobkyně a) vyhověno a byla jím vyslovena neplatnost předmětné pojistné smlouvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, když nevyslovil pozbytí účinnosti rozhodnutí finančního arbitra jako celku, jak namítala dovolatelka. Odvolací soud se tak tím, že nekonstatoval pozbytí účinnosti výroků I a IV nálezu finančního arbitra, neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně b) jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu