ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.506.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 506/2022-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. B. , narozeného XY, bytem v XY, a b) R. F. C. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, obou zastoupených Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3, PSČ 160 00, proti žalované T. D. (dříve T.), se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ing. Alešem Karáskem, advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 586/1, PSČ 602 00, o ochranu proti porušování práv z ochranné známky a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 33/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 140/2020-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 41 Cm 33/2017-105, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou se v obchodním styku zdržet užívání jakéhokoliv označení se slovním prvkem „XY“ ve spojení s výrobky – chléb, pečivo, cukrovinky, mouka a přípravky z obilnin, káva, čaj, kakao a kávové náhražky, zmrzlina, cukr, med, melasa, piva, minerální vody, šumivé nápoje a jiné nápoje nealkoholické, nápoje a šťávy ovocné, sirupy, a jiné přípravky k zhotovování nápojů – a službami zajišťujícími stravování a nápoje (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně doplněných vlastním dokazováním, podle nichž je žalobce a) vlastníkem slovní ochranné známky č. XY ve znění „XY“ s právem přednosti k 18. 4. 2014, zapsané pro třídu výrobků a služeb č. 30, 32 a 43, a ochranné známky kombinované č. XY „XY“ s právem přednosti k 14. 5. 2004, zapsané pro třídu 30. Žalobkyně b) a žalovaná jsou konkurenty v oblasti hostinské činnosti, přičemž se obě společnosti zabývají mimo jiné výrobou a prodejem cukrárenského výrobku „trdelník“. Žalobce a) v období září 2003 až prosinec 2005 označoval své prodejní stánky logem „XY“ ve znění a provedení uvedené kombinované ochranné známky, stánky žalobkyně b) jsou shodně označeny předmětnou kombinovanou ochrannou známkou. Žalovaná užívá k označení svých provozoven označení XY.
Po právní stránce nárok žalobců uplatněný z titulu porušení práv z ochranné známky posoudil odvolací soud podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a v části první zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, a uplatněný i z titulu ochrany proti jednání v nekalé soutěži pak dle §2976 odst. 1 a §2988 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný zdržovací nárok žalobců není důvodný. Uzavřel, že v řízení žalované vytýkané jednání nezasahuje do práv žalobce a) z ochranných známek, ani nenaplňuje podmínky §2976 odst. 1 o. z., a nejde proto o jednání v nekalé soutěži. K právní otázce zaměnitelnosti označení uvedl, že výraznou distinktivitu ochranná známka žalobce a) sama o sobě nemá. U označení žalované XY (shodně ale i ohledně dalších jí užívaných složenin) jde tak o neobvyklá, a proto originální, spojení obvykle dvou obecných slov, jež žalovanou jako jejich původce a nabízející své výrobky a služby odliší od žalobců a jimi užívaných označení. Dle názoru odvolacího soudu tak nelze dovodit zaměnitelnost porovnávaných označení, a to i z hlediska asociace. Nezaměnitelnost obou označení z hlediska průměrného spotřebitele pak vylučuje rovněž naplnění podmínky rozporu jednání žalované s dobrými mravy. Za správné pak odvolací soud považoval i závěry soudu prvního stupně, který pro vyhovění předmětnému nároku neshledal ani nezbytné procesní předpoklady, pokud poukázal na skutečnost, že žalovaná dobrovolně od užívání složenin (vyjma XY jako součásti znění své obchodní firmy) upustila.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadli žalobci dovoláním, které považují za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky procesního práva, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitkou, že odvolací soud otázku zaměnitelnosti posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyššího správního soudu či Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“), žalobci přípustnost svého dovolání nezakládají.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatelé v něm blíže neoznačují judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Konkretizaci rozhodovací praxe, s níž má být řešení uvedené otázky v rozporu, nepředstavují ani odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu (ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 7 As 44/2013; ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 2 As 96/2015; ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 8 As 41/2012; a ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 9 As 49/2016). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětluje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3713/2017, či ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4256/2018).
K odkazům dovolatelů na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (k přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19) pak dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, ani s konkrétními rozsudky Soudního dvora žalobci zmiňovanými (ze dne 11. 11. 1997, ve věci SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, ze dne 22. 6. 1999, ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen Handel BV, C-342/97).
Podmínkou nebezpečí záměny ochranných známek či ochranných známek a nezapsaných označení se již mnohokrát ve své judikatuře věnoval Soudní dvůr. Podle jeho ustálené judikatury musí být nebezpečí (pravděpodobnost) záměny u veřejnosti posuzováno celkově, a musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu. Celkové posouzení vizuální, fonetické a významové zaměnitelnosti označení musí být založeno na celkovém dojmu, kterým působí, přičemž je nutno brát v úvahu jejich distinktivní a dominantní prvky. Vnímání ochranných známek průměrným spotřebitelem dotčených výrobků nebo služeb hraje rozhodující úlohu v celkovém posouzení tohoto nebezpečí. V tomto ohledu průměrný spotřebitel vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezkoumá její jednotlivé detaily (viz zejména rozsudky ze dne 11. 11. 1997, ve věci SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, bod 22, 23; ze dne 22. 6. 1999, ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen Handel BV, C-342/97, bod 18, 25; ze dne 6. 10. 2005, ve věci Medion AG proti Thomson multimedia Sales Germany & Austria GmbH, C-120/04, bod 27, 28; ze dne 12. 6. 2007, ve věci OHIM proti Shaker di L. Laudato & C. Sas, C-334/05 P, bod 34, 35; a ze dne 24. 6. 2010, ve věci Barbara Becker proti Harman International Industries Inc., C-51/09 P, bod 32, 33).
Uvedené je respektováno i tuzemskou judikaturou v těchto věcech, k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, nebo ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1748/2010.
V poměrech projednávané věci odvolací soud při rozhodování o tom, zda došlo užíváním podobného označení k porušení práv k ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, vyšel z toho, zda existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Při posouzení zaměnitelnosti (existence nebezpečí záměny) dotčených označení účastníků dodržel všechna shora uvedená kritéria a dostatečně posoudil zaměnitelnost těchto označení jak z hlediska vizuálního, fonetického, sémantického, tak i celkového dojmu, jakým označení působí na průměrného spotřebitele. Přihlédl ke všem relevantním okolnostem a specifickým faktorům konkrétního případu, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny kolidujících označení vliv. Přitom dospěl k závěru, že na základě zhodnocení všech rozhodných faktorů nelze zaměnitelnost porovnávaných označení dovodit.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud se řídil shora uvedenými závěry rozhodovací praxe Soudního dvora (i navazující judikaturou dovolacího soudu) a při řešení této otázky se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s dovolateli poukazovaným rozsudkem Soudního dvora ze dne 14. 7. 2005, ve věci Wassen International Ltd proti OHIM, T-312/03. Odvolací soud na rozdíl od tvrzení žalobců při celkovém zhodnocení dotčených označení zohlednil vzhledem k jejich povaze rovněž jejich jazykovou (slovní) podobu. Konstatoval, že výrazy trdlo, ale i kafe, snídaně atd. jsou pojmy obecnými, se sníženým stupněm vlastní rozlišovací způsobilosti, u označení žalované XY (shodně ale i ohledně dalších jí užívaných složenin) však jde o natolik neobvyklé, a proto originální, spojení obvykle dvou obecných slov, jež žalovanou jako jejich původce nabízející své výrobky a služby odliší od žalobců a jimi užívaných označení. K tomu pak srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2755/2008.
Námitky žalobců, že ochranná známka žalobce a) a označení žalované obsahují dominantní prvek slovo „trdlo“ (resp. ochranná známka žalobce a/ je celá tvořena tímto prvkem), tudíž pravděpodobnost záměny těchto označení je velmi vysoká, není namístě. Odvolací soud, jak již bylo řečeno shora, shledal slovní prvek „trdlo“ obecným pojmem se sníženou distinktivitou, tudíž i slovní ochrannou známku žalobce a) samu o sobě málo distinktivní. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, či ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2044/2013, kde Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že při posuzování zaměnitelnosti nepostačuje odvolávat se pouze na shodné prvky označení, ale je nutné vycházet z celkového dojmu, kterým posuzované označení, především vizuálně, působí na průměrného zákazníka a dále je zapotřebí přihlížet ke všem relevantním okolnostem.
Ani námitka týkající se posouzení věci z pohledu průměrného spotřebitele, konkrétně, že odvolací soud v daném případě průměrného spotřebitele nedefinoval, není důvodná.
Dle ustálené praxe dovolacího soudu je třeba otázku zaměnitelnosti posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele.
Základem pro pojetí průměrného spotřebitele se stal rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 1998, ve věci Gut Springenheide, R. T. proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachtung, C-210/96, v němž bylo konstatováno, že při posuzování, zda dané označení je schopno klamat, se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání přiměřeně informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele. Dále srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 4. 2003 ve věci Pippig Augenoptik GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH a Verlassenschaft nach dem verstorbenen Franz Josef Hartlauer, C-44/01, odst. 55, ze dne 19. 9. 2006, ve věci Lidl Belgium GmbH & Co. KG proti Etablissementen Franz Colruyt NV, C-356/04, odst. 78, nebo ze dne 12. 5. 2011 ve věci Konsumentombudsmannen proti Ving Sverige AB, C-122/10, odst. 23.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, bere hledisko průměrného spotřebitele v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem). Obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, a ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007.
V rozsudku ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, Nejvyšší soud tento závěr dále rozvinul tak, že při posuzování zaměnitelnosti ochranné známky je třeba vycházet z pohledu průměrného spotřebitele (zákazníka), přičemž rozhodující je celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli utkví v paměti, což je obvykle určitá dominující část označení, např. označení slovní. Od průměrného spotřebitele lze očekávat, že přihlédne k podstatným rozdílům mezi značkami, označením výrobků apod. Při posuzování zaměnitelnosti tak nepostačuje odvolávat se pouze na shodné prvky označení, ale je nutné vycházet z celkového dojmu, kterým posuzované označení, především vizuálně, působí na průměrného zákazníka a dále je zapotřebí přihlížet ke všem relevantním okolnostem.
Žádný důkaz týkající se hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení proveden, tuto otázku posuzuje výhradně soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012).
Průměrným spotřebitelem se rozumí zejména současní nebo potenciální spotřebitelé daného druhu výrobků nebo služeb, pro které se ochranná známka užívá, nebo osoby zapojené do distribuční sítě daného druhu výrobků nebo služeb, popřípadě obchodní kruhy, zabývající se daným druhem výrobků nebo služeb, pro které se ochranná známka užívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4046/2010).
V posuzované věci však může být vzhledem k povaze zboží (služby) spotřebitelem (potenciálním) v podstatě kdokoli (jedná se o běžné zboží, případně službu), proto není třeba cílovou skupinu spotřebitelů (a jejího průměrného člena) definovat jinak, než právě uvedenou zmíněnou obecnou formulací (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4292/2015).
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí posouzením hlediska průměrného spotřebitele tak, jak je pojímán v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabýval, judikaturu dovolacího soudu respektoval a vyvodil právní závěry, které jsou zcela v souladu s pojetím a praktickým využitím tohoto hlediska v konkrétních sporech.
K dalším námitkám dovolatelů ve vztahu k předložené otázce pravděpodobnosti záměny předmětných označení dovolací soud pro úplnost uvádí, že skutečnost, že mají dovolatelé jiný názor na právní závěry odvolacího soudu (otázku zaměnitelnosti považuje judikatura Nejvyššího soudu za otázku právní; viz např. rozsudek ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011), nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1232/2019).
Pro úplnost zde dovolací soud uvádí, že posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem, který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kritéria (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007).
K řešení nastíněné procesní otázky, „zda tvrzení jednoho účastníka řízení (žalovaného) o tom, že protiprávní stav zanikl, překlápí důkazní břemeno prokazování existence protiprávního stavu zpět na druhého účastníka (žalobce)“, není dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž přípustné, neboť odvolací soud tuto otázku procesního práva neřešil a jeho rozhodnutí tak na jejím vyřešení nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Nejvyšší soud současně podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitky dovolatelů vznesené vůči skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně, tudíž přípustnost dovolání založit nemohou.
Stejně tak přípustnost dovolání žalobců nezakládá jejich námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve specifikovaných částech nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobci touto námitkou nepředkládají žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu