ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.566.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 566/2021-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně CEMEX Sand, k. s. , se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 207, identifikační číslo osoby 47906201, zastoupené Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, proti žalované Podkrušnohorský beton, s. r. o. , se sídlem v Mladých Bukách, č. p. 52, identifikační číslo osoby 24251801, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova 2585/4, o zaplacení částky 26 129 552,62 Kč s příslušenstvím a částky 4 219 873,58 Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 116 C 32/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2020, č. j. 47 Co 133/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 68 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 31. 10. 2019, č. j. 116 C 32/2018-87, kterým Okresní soud v Trutnově uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 129 552,62 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 4 219 873,58 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně oba jeho výroky) napadla žalovaná včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dále specifikovaných otázek „výkladu §120a, §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění … §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., … resp. §265 obchodního zákoníku“, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě „které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu s ohledem na specifika projednávané věci zcela vyřešeny“. Právní posouzení věci odvolacím soudem považovala za nesprávné a navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle žalované se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněného pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3085/2008, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010 (které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ), pokud neposoudil smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako nedovolenou finanční asistenci ve smyslu §120a obchodního zákoníku. Tato námitka žalované ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s jí citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud uvedl, že podstatou finanční asistence je poskytnutí finančních prostředků na získání podílu ve společnosti, jež tyto finanční prostředky poskytla, a tedy že by se v daném případě muselo jednat o využití finančních prostředků k získání podílu na společnosti žalobkyně, což se však v projednávané věci nestalo, neboť žalovaná užila prostředky z úvěru k získání podílu jiného subjektu (POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, s. r. o.). V odkazovaných věcech posuzoval dovolací soud otázku neplatnosti jiných právních jednání souvisejících s poskytnutím úvěru (jako nepovolenou finanční asistenci hodnotil smlouvu, kterou akciová společnost převzala dluh původního dlužníka z nesplaceného úvěru poskytnutého původnímu dlužníku na nákup akcií této akciové společnosti, příp. smlouvu o zřízení zástavního práva akciovou společností, kterou byl zajišťován úvěr třetí osoby na koupi akcií této akciové společnosti), a neposoudil jako neplatnou z důvodu nepovolené finanční asistence samotnou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě jeden subjekt (zde žalobkyně) poskytuje finanční prostředky druhému subjektu (zde žalované), který z uvedených prostředků následně zakoupí obchodní podíl třetího subjektu (tj. nikoli žalobkyně). Poukazovala-li žalovaná na obsah dalších smluv uzavíraných v souvislosti se smlouvou o úvěru (zejména dohody o přistoupení společnosti POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, s. r. o, k dluhu ze smlouvy o úvěru a dohody o smlouvě budoucí zástavní za účelem zajištění závazků plynoucích ze smlouvy o úvěru uzavřené společností POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, s. r. o.) pak otázky jejich platnosti či neplatnosti odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit), neboť předmětem řízení nebylo posouzení, zda je pohledávka ze smlouvy úvěru zajištěna zástavním právem či zda je dlužníkem ze smlouvy o úvěru též někdo další.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (představované rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012), pokud z úřední povinnosti nepřihlédl k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, když podle žalované uzavřela žalobkyně smlouvu o úvěru s osobou jí blízkou (žalovanou) bez předchozího souhlasu valné hromady a za podmínek, které nejsou obvyklé v obchodním styku. Na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se posouzením absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z těchto důvodů neměl důvod zabývat, neboť z jeho skutkových zjištění nevyplývalo, že by úvěrová smlouva byla uzavřena mezi subjekty uvedenými v §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Ostatně ani žalovaná v rámci své námitky netvrdila, že žalobkyně uzavřela smlouvu se členem svého představenstva, dozorčí rady, svým prokuristou, anebo jinou osobou, která byla oprávněna jménem žalobkyně takovou smlouvu uzavřít, příp. s osobou některé z těchto osob blízkou, jak předpokládá §196a odst. 1 obch. zák., nýbrž tvrdila, že žalovaná je osobou blízkou žalobkyně, tj. že žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru s osobou sobě blízkou, což dikci §196a odst. 1 obch. zák. neodpovídá. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Navíc lze doplnit, že v žalovanou zmíněných rozhodnutích popsal Nejvyšší soud výjimečné situace, kdy se za osobu blízkou fyzické osobě za splnění určitých podmínek může považovat též osoba právnická. Neřešil situaci skutkově obdobnou projednávané věci, v níž má podle argumentace žalované být žalobkyně (právnická osoba) osobou blízkou k žalované (právnické osobě) výlučně z důvodu, že statutární orgán a společník žalobkyně (jiná právnická osoba společnost CEMEX Czech Republic, s. r. o.) je rovněž (menšinovým) společníkem žalované. Žalovanou citovaná judikatura tedy není ani přiléhavá na poměry projednávané věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
V posuzované věci žalovaná dále uvedla, že „jednou z nesprávně vyřešených právních otázek je tak otázka sdílení právních následků neplatnosti právního úkonu (smlouvy o úvěru) v případě, kdy nikoli nezávislý aktér účelově naplánoval další kroky transakce, které jinak naplňovaly definici zakázané finanční asistence dle §120a obchodního zákoníku, resp. zda jde v případě smlouvy o úvěru o zastřený právní úkon, který by měl být posouzen v souvislosti s výše (v dovolání – pozn. Nejvyššího soudu) uvedenými právními jednáními jako součást koupě podílu ve společnosti POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, s. r. o., která podléhala pravidlům finanční asistence“. Ve vztahu k takto formulované otázce však nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolání tak v této části trpí vadou, která již nemůže být odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani na takto formulované otázce vycházející z předpokladu, že samotná koupě podílu ve společnosti POLABSKÉ ŠTĚRKOPÍSKY, s. r. o., prostřednictvím uvedeného úvěru podléhala pravidlům finanční asistence, napadené rozhodnutí nezáviselo.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu