ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.642.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 642/2022-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) F. H. , narozeného dne XY, a b) A. H. , narozené dne XY, oba bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovanému P. K. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o splnění povinnosti z předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 78/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021, č. j. 30 Co 102/2021-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby soud na základě věcného předkupního práva zřízeného mezi žalobci a právními předchůdci žalovaného uložil žalovanému povinnost převést na žalobce za úplatu vlastnické právo ke specifikovaným nemovitým věcem v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. 7 C 78/2019-104, uložil žalovanému povinnost převést za úplatu 3 280 000 Kč ve prospěch žalobců do jejich společného jmění manželů vlastnické právo k předmětným nemovitostem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť nepřihlédl k vadě řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016) žalovanému neposkytl poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný se domnívá, že měl být podle citovaných ustanovení poučen o své povinnosti tvrdit a prokázat okolnosti, z nichž by vyplynulo, že uplatnění předkupního práva žalobců v závěru promlčecí lhůty představovalo zjevné zneužití tohoto práva.
Žalovaný v dovolání dále namítal, že odvolací soud posoudil otázku oddělitelnosti ujednání omezujícího výši kupní ceny od zbytku smlouvy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006), podle níž při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali. Podle žalovaného nebylo možno dané ujednání od zbytku smlouvy o zřízení věcného předkupního práva oddělit, a proto měla být celá smlouva považována za neplatnou.
Napadené rozhodnutí je navíc podle žalovaného nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nezabýval argumentací žalovaného, podle níž předmětná smlouva o zřízení předkupního práva měla být považována za neplatnou jako celek.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadené rozhodnutí (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Spolu s dovoláním žalovaný podal také návrh na odklad vykonatelnosti, který odůvodnil tvrzením, že v případě výkonu napadeného rozhodnutí (či exekuce) hrozí žalovanému i jeho osobám blízkým (družce, otci a otcově přítelkyni) závažná újma, neboť předmětné nemovitosti slouží k zabezpečení jejich bytových potřeb, jakož i k podnikání žalovaného. Na základě návrhu žalobců navíc již ohledně předmětných nemovitostí bylo zahájeno řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož předmětné věcné předkupní právo vzniklo před dnem 31. 12. 2013, při posuzování dovolacích námitek týkajících se jeho vzniku Nejvyšší soud vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a k němu se vztahující judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4817/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
Žalovaný namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od jeho zbylé části (jmenovitě od závěrů shrnutých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006), když dospěl k závěru o oddělitelnosti ujednání omezujícího výši kupní ceny, za kterou byli právní předchůdci žalovaného povinni nabídnout předmětné nemovitosti ke koupi žalobcům, od zbytku dané smlouvy.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od zbylé části právního úkonu rozhodná nikoliv reálná, nýbrž obsahová oddělitelnost, kterou je třeba dovodit výkladem z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Dále je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení tito sledovali, a podle zásady favor negotii je nutno dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4182/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3684/2021).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o oddělitelnosti předmětného ujednání od zbytku smlouvy na základě výkladu povahy a okolností vzniku právního úkonu (srov. body 24, 25 a 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud přitom preferoval výklad, který jinak zachoval smlouvu ve zbylém rozsahu, tj. výklad in favorem negotii , čímž zároveň respektoval vůli žalobců a právních předchůdců žalovaného s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali (tj. sjednání předkupního práva žalobců k předmětným nemovitostem). Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se svým postupem od závěrů shora označené judikatury neodchýlil, a uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že mu neposkytl poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Tím však ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v daném případě nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, které podle žalovaného směřuje proti výroku I napadeného rozhodnutí, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku I napadeného rozhodnutí v části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti výroku I dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu