ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.764.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 764/2022-91
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ZAS Úžice, a. s. , se sídlem Úžice, Karlovice 1, identifikační číslo osoby 25719068, zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 97/29, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 5.146.458,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 24/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 35 Co 228/2021-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 35 Co 228/2021-70, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2020, č. j. 31 C 24/2020-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5.146.458,30 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění dle smlouvy o pojištění přerušení provozu.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 31 C 24/2020-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 5.146.458,30 Kč (I. výrok) a zákonného úroku z prodlení z této částky od 20. 11. 2019 do zaplacení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (III. výrok).
3. Vyšel přitom z toho, že:
a) Účastníci řízení uzavřeli dne 29. 5. 2015 pojistnou smlouvu č. 79895644-28 (ve znění všeobecných pojistných podmínek pro pojištění majetku a odpovědnosti VPPMO-P-01/2014), jejíž součástí bylo i „pojištění přerušení provozu“ (ve znění doplňkových pojistných podmínek DPPPP-P-01/2014), jehož předmětem bylo pojistné krytí škod vzniklých v důsledku výpadku provozu žalobkyně na základě nahodilých událostí, a „pojištění strojů“ (ve znění doplňkových pojistných podmínek DPPST-P-01/2014), jehož předmětem bylo pojistné krytí škod vzniklých v důsledku nahodilých událostí na technologické části bioplynové stanice, kterou žalobkyně provozuje.
b) Dne 3. 10. 2018 došlo k poruše generátoru na bioplynové stanici, kterou provozuje žalobkyně.
c) Pojistná událost nahlášená žalované dne 5. 10. 2018 byla evidována pod č. 6720037 z titulu „pojištění strojů“.
d) Žalobkyně byla dopisem žalované ze dne 18. 4. 2019 informována o ukončení šetření škodní události č. 6720037. Žalovaná tak učinila v souladu s požadavkem pojišťovacího makléře žalobkyně v emailu ze dne 17. 4. 2019, v němž bylo uvedeno „dle konzultace s klientem ZAS Úžice, a. s., žádáme o odložení škodní události č. 6720037. Klient nebude požadovat pojistné plnění, neboť škoda bude řešena v rámci uzavřené servisní smlouvy“.
e) Dále byla žalované dne 15. 10. 2018 nahlášena pojistná událost (ev. č. 6730474), kterou žalobkyně uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu následného strojního přerušení provozu.
Podle obsahu pojistné smlouvy č. 79895644-28 dle zjištění soudu nižších stupňů si strany ujednaly:
f) Dle doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů (DPPST-P-01/2014), čl. 2, že „pojištění se sjednává pro případ poškození nebo zničení předmětu pojištění, které omezuje nebo vylučuje jeho funkčnost, jakoukoliv nahodilou událostí, která není ve VPP-MO-P, těchto DPPST-P nebo pojistné smlouvě vyloučena“.
g) Dle doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů (DPPST-P-01/2014), čl. 4, Další výluky z pojištění, bod 1 písm. g), že „pojištění se nevztahuje na škody, které je dodavatel, smluvní partner nebo opravce povinen podle zákona nebo smlouvy nahradit“.
h) Dle Pojištění přerušení provozu, čl. 6.1, že „Ve smyslu čl. 3 DPPPP-P-01/2014 se ujednává, že za věcnou škodu se považuje také poškození, nebo zničení věcí sloužících pojištěnému provozu, pokud k věcné škodě došlo pojistnou událostí v důsledku pojistných nebezpečí uvedených v článku 2 DPPST-P a sjednaných v pojištění strojů pro položku F01 v této pojistné smlouvě“.
i) Dle doplňkových pojistných podmínek pro pojištění přerušení provozu (DPPPP-P-01/2014), čl. 3, Předmět pojištění, odst. 1, že „Předmětem pojištění je finanční ztráta specifikovaná v pojistné smlouvě způsobená přerušením nebo omezením provozu v důsledku věcné škody (dále jen ,finanční ztráta‘)“; dle odst. 3, že „Věcnou škodou se rozumí poškození, zničení nebo ztráta věci sloužící pojištěnému provozu sjednaným pojistným nebezpečím;“ dle odst. 4, že „Právo na pojistné plnění za finanční ztrátu vzniká pouze v případě, že věcná škoda je pojistnou událostí způsobenou stejným pojistným nebezpečím, na stejném místě pojištění a u téže pojišťovny“.
4. Soud prvního stupně posuzoval důvodnost žalobkyní uplatněného nároku na pojistné plnění z důvodu následného strojního přerušení provozu, řešeného pod č. 6730474. Soud prvního stupně poukázal na zásadu smluvní autonomie, kdy je zásadně ponecháno na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů smlouvy, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Dle soudu prvního stupně se pojistná smlouva, ze které žalobkyně uplatnila škodní událost č. 6730474 pro pojištění přerušení provozu, řídí všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění majetku a odpovědnosti VPPMO-P-01-2014, dále doplňkovými pojistnými podmínkami pro pojištění přerušení provozu (DPPPP-P-01/2014) a dalšími ujednáními v úvodní části pojistné smlouvy. Soud prvního stupně odkázal na znění čl. 6 Pojištění přerušení provozu, čl. 2 DPPST-P-01/2014, čl. 3 DPPPP-P-01/2014.
5. Dle soudu prvního stupně §2758 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), definuje nahodilou událost krytou pojištěním. Dále škodná událost je událost, se kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou osobu, spojuje požadavek na pojistné plnění. Pojistitel je povinen zjistit, zdali je škodná událost pojistnou událostí, přičemž pojistná událost je definována objektivně, zatímco škodná událost subjektivně. Dále je třeba, aby škodná událost byla likvidní, tzn. aby byla pojistnou událostí, přičemž musí splňovat oba tyto znaky. Nevznikne-li škodná událost z hlediska osoby pojistníka resp. pojištěného nadále, nebude v souladu s §2799 o. z. likvidní ani v případě, že její příčinou bude událost vymezená v pojistné smlouvě a naopak. Výlukami z pojištění jsou věci nebo rizika, které jsou vyňaty z pojistného krytí. Škody na nich či jimi způsobené pojišťovna nehradí. Žalobkyně v důsledku strojní škody vedené pod škodní událostí č. 6720037 uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu následného strojního přerušení. Strojní škoda nebyla pojistnou událostí a žalovaná proto není povinna uhradit ani škodu ze strojního přerušení provozu. Soud prvního stupně tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 35 Co 228/2021-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Dále uvedl, že žalobkyně požaduje uhradit pojistné plnění za strojní přerušení provozu, ke kterému došlo v souvislosti s poruchou kogenerační jednotky, která měla za následek její vyřazení z provozu. Podle smluvních ujednání žalobkyni vznikne nárok na výplatu pojistného plnění za finanční ztrátu, která má být kryta pojištěním přerušení provozu, pouze v případě, že věcná škoda bude pojistnou událostí způsobenou stejným pojistným nebezpečím, na stejném místě pojištění a u téže pojišťovny. Žalobkyně nechala odstranit mechanickou závadu na generátoru autorizovaným poskytovatelem servisních služeb a vykonavatelem údržby generátoru (servisní služby jsou touto servisní společností poskytovány na základě smlouvy o údržbě uzavřené mezi žalobkyní a servisní společností ze dne 5. 4. 2011). Ohledně této škodní událostí (strojní škoda evidovaná pod č. 6720037) žalovaná na základě požadavku makléře žalobkyně ukončila šetření, neboť žalobkyně nepožadovala pojistné plnění, když škoda byla řešena v rámci servisní smlouvy.
8. Odvolací soud odkázal na znění čl. 6 Pojištění přerušení provozu, čl. 3 odst. 1, 3 a 4 DPPPP-P-01/2014. Za stěžejní je pak třeba považovat, a to s ohledem na důvody, které brání vyhovění nároku žalobkyně, čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů (DPPST-P-01/2014), upravující výluky z pojištění strojů. Dle tohoto ujednání se žalobkyní sjednané pojištění „nevztahuje na škody, které je dodavatel, smluvní partner nebo opravce povinen podle zákona nebo smlouvy nahradit“.
9. Odvolací soud hodnotil výše uvedenou úpravu pojistných podmínek, kterou účastnice sjednaly, jako jednoznačnou, nepotřebující dalšího doplnění či výkladu. Subjektivní výklad citovaných ustanovení žalobkyní, uvedený v odvolání, či její argumentaci v jiném podání, směřující v její prospěch, hodnotí odvolací soud jako nepřiléhavý, který nemůže zvrátit tento závěr.
10. Věcnou škodu se podle čl. 3 odst. 3 doplňkových pojistných podmínek pro pojištění přerušení provozu (DPPPP-P-01/2014) rozumí poškození, zničení nebo ztráta věci sloužící pojištěnému provozu sjednaným pojistným nebezpečím. V posuzované věci sice došlo k poškození stroje nahodilou událostí, ale za situace, kdy se jednalo o škodu, kterou je povinen podle smlouvy nahradit žalobkyni její smluvní partner (mechanickou závadu na generátoru odstranil autorizovaný poskytovatel servisních služeb a vykonavatel údržby generátoru), jedná se o případ, kdy účastnice smlouvou vyloučily pojistné plnění, a to z důvodu, že věcná škoda nebyla pojistnou událostí.
11. Odvolací soud neshledal relevantní námitky žalobkyně týkající se limitů autonomie vůle a dospěl k závěru, že z obsahu smluvních ujednání nevyplývá, že by žalovaná jako pojistitel vystupovala vůči žalobkyni v průběhu pojistného vztahu nepoctivě či v rozporu s dobrými mravy, event. že by zneužila svého postavení pro vytvoření zřetelně nevyváženého nastavení práv a povinností v uvedených smluvních dokumentech.
12. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že odvolací soud při zjišťování obsahu pojistné smlouvy mezi účastníky nevyužil příslušné metody výkladu adresného právního jednání. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatek odůvodnění rozsudku. Dovolatelka dále sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzovaném závazkovém právním vztahu nevystupovala v pozici slabší smluvní strany. Na základě tohoto dovozuje neplatnost takového smluvního ujednání, které vylučuje právo žalobkyně na pojistné plnění s odkazem na výluku, která se na dané pojištění nevztahuje.
14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
17. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je též důvodné.
20. Dle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).
21. Dle §557 připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
22. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Odvolací soud k výkladu obsahu pojistných podmínek uvedl, že jejich úpravu považuje za „jednoznačnou, nepotřebující dalšího výkladu“. Dovolatelce lze přisvědčit v odkazu na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Jestliže se tak odvolací soud jakož i soud prvního stupně podrobněji výkladem sporných ujednání pojistných podmínek nezabývaly, je jejich právní posouzení neúplné, a proto nesprávné.
23. Nejvyšší soud vysvětlil dále např. v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v §556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
24. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2), a ve vztahu k níž Nejvyšší soud judikoval, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu, je při výkladu adresovaného právního jednání v režimu nového občanského zákoníku třeba upřednostnit zjištěnou skutečnou vůli jednajícího, byla-li anebo musela-li být známa adresátovi, i v takové situaci, kdy nebyla v souladu s jejím vnějším projevem (s jazykovým vyjádřením).
25. Judikatorní závěry přijaté při výkladu předpisů soukromého práva zrušených k 1. 1. 2014, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, či rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18), se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu nového občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016).
26. Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016).
27. Odvolací soud se při výkladu pojistných podmínek omezil na výklad jazykového vyjádření obsaženého v pojistných podmínkách. S námitkami dovolatelky ohledně subjektivního výkladového cíle obsahu smlouvy se odvolací soud vypořádal toliko tvrzením, že je hodnotí jako „nepřiléhavé, které nemůže tento závěr zvrátit“.
28. Jestliže odvolací soud za stěžejní pro zamítnutí nároku žalobkyně považoval formulaci čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů (DPPST-P-01/2014), upravující výluky z pojištění strojů, dle kterého se pojištění „nevztahuje na škody, které je dodavatel, smluvní partner nebo opravce povinen podle zákona nebo smlouvy nahradit,“ lze dovolatelce přisvědčit v tom, že odvolací soud náležitě nevyložil důvody, pro které se daná výluka vztahuje i na škodu vzniklou z přerušení provozu (tj. žalobou uplatněný pojistný nárok). A to za situace, kdy (dle tvrzení dovolatelky) takováto ztráta způsobená přerušením provozu nebyla kryta odpovědností poskytovatele servisní služby.
29. Odvolací soud ve svém odůvodnění vyšel z jazykového vyjádření čl. 3 doplňkových pojistných podmínek pro pojištění přerušení provozu (DPPPP-P-01/2014) s tím, že ve věci sice došlo k poškození stroje nahodilou událostí, ale za situace, kdy se jednalo o škodu, kterou je povinen podle smlouvy nahradit žalobkyni její smluvní partner (mechanickou závadu na generátoru odstranil autorizovaný poskytovatel servisních služeb a vykonavatel údržby generátoru), jedná se o případ, kdy účastnice smlouvou vyloučily pojistné plnění, a to z důvodu, že věcná škoda nebyla pojistnou událostí. Odvolací soud se však nezabýval (stranám známým) účelem této výluky pro sjednaný pojistný vztah, ani otázkou ujednaného rozsahu této výluky čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro škody (finanční ztrátu), které by jinak byly kryty pojištěním přerušení provozu.
30. Kromě odvolacím soudem prezentovaného pohledu, dle kterého je nárok na pojistné plnění z pojištění přerušení provozu podmíněn tím, že i poškození, zničení nebo ztráta věci sloužící pojištěnému provozu sjednaným pojištěním (věcná škoda) má být hrazena pojistitelem v rámci pojistného plnění (tj. je pojistnou událostí), je nutno posoudit i argumentaci předloženou dovolatelkou. Dle ní je sice vznik nároku na pojistné plnění z pojištění přerušení provozu podmíněn vznikem věcné škody ve smyslu čl. 6.1 Pojištění přerušení provozu, výluka dle čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek však omezuje toliko rozsah škody, která není kryta pojistným plněním. Sama skutečnost, že náhrada věcné škody byla poškozenému vyrovnána v rámci ručení poskytovatele servisní služby, (a proto není pojistnou událostí), nevylučuje náhradu finanční ztráty, která vznikla z omezení provozu v důsledku téže věcné škody, v rozsahu, ve kterém tato škoda (finanční ztráta) nemůže dle smlouvy nebo zákona být uplatněna vůči dodavateli, smluvnímu partnerovi nebo opravci [výluka čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů].
31. Jestliže v dalším řízení nebude lze pochybnosti o obsahu tohoto právního jednání odstranit ani za použití výkladových metod shora popsaných, je pak namístě posoudit i výklad contra proferentem k tíži toho, kdo výrazu použil první (§557 o. z.). (K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, či ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 468/2021.)
32. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému výsledku by měl výklad pojistných podmínek dospět; to mu ostatně nepřísluší. Jde tu jen o to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby byl výklad na jejich základě (při respektu k recentním interpretačním pravidlům) řádně proveden.
33. Z výše uvedeného se tak podává, že se odvolací soud při posouzení otázky interpretace sporného ujednání stran odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tuto otázku posoudil nesprávně.
34. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nemusel zabývat druhou položenou otázkou týkající se posouzení dovolatelky jako slabší smluvní strany.
V. Závěr
35. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu