ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.811.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 811/2021-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Maschinen Ritter-Wickeltechnik GmbH , se sídlem Alfred-Nobel-Strasse 2, 515 88 Nümbrecht Breunfeld, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, proti žalované MONETA Leasing, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Michle, Vyskočilova 1442/1b, PSČ 140 00, IČO 60751606, zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 406/48, PSČ 602 00, o zaplacení částky 69 130 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (20) 8 Cm 122/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, č. j. 8 Cmo 257/2019-583, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. (20) 8 Cm 122/2012-521, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 69 130 EUR s ve výroku specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 9. 4. 2009 uzavřela žalobkyně jako prodávající se společností POLYCOVER s.r.o. jako kupující smlouvu o dodávce řezačky One HARNDEN naroow slitter s dalšími součástkami (dále též jen „řezačka“), přičemž v kupní smlouvě bylo výslovně ujednáno, že až do úplného zaplacení kupní ceny zůstává řezačka ve vlastnictví žalobkyně. Společnost POLYCOVER s.r.o., přestože jí byla řezačka řádně dodána, kupní cenu dosud ani z části neuhradila. Žalobkyně zjistila od žalované, že tato na základě kupní smlouvy ze dne 24. 6. 2009 od společnosti Al – Com group s.r.o. koupila řezačku a žalovanou poté informovala, že řezačka je z důvodu výhrady vlastnického práva až do úplného zaplacení kupní ceny stále ve vlastnictví žalobkyně, že žalovaná není s řezačkou oprávněna jakkoliv nakládat a je povinna ji žalobkyni vydat. Z důvodu prodlení s hrazením splátek ze strany společnosti POLYCOVER s.r.o. byla leasingová smlouva mezi žalovanou a touto společností předčasně ukončena výpovědí. Žalovaná však stroj prodala M. S. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou, aby jí uhradila škodu, kterou způsobila tím, že řezačku, která byla neustále ve vlastnictví žalobkyně, neoprávněně převedla na S., ale žalovaná to odmítla.
Žalovaná ke svému tvrzení o řádném nabytí stroje a tom, že řádně prověřila nabývací titul, předložila fakturu č. 290058 ze dne 15. 6. 2009 a fakturu č. 290061 ze dne 15. 6. 2009, kterými společnost UNIPACK spol. s r.o. fakturovala odběrateli BETULA s.r.o. (nyní Al – Com group s.r.o.) cenu za odvíjecí a navíjecí jednotku k řezačce KAMPF – HARNDEN a za podélnou řezačku KAMPF – HARNDEN. Soud prvního stupně k těmto listinám uvedl, že faktury jsou pouze účetním dokladem a na základě těchto dokladů vlastnictví nepřechází a nejsou ani nabývacím titulem.
Soud prvního stupně zjistil, že v listině nazvané „Návrh vzájemného zápočtu závazků a pohledávek UNIPACK spol. s r.o., Police nad Metují a BETULA s. r.o., Praha 1“ jsou vyčísleny pohledávky UNIPACK spol. s r.o., v celkové výši 2 863 500 Kč a závazky UNIPACK spol. s r.o., v celkové výši 2 863 500 Kč z uvedených faktur, je zde rekapitulace – celkem pohledávky 2 863 500 Kč, závazky 2 863 500 Kč, rozdíl 0, návrh je datován dnem 24. 6. 2009, u označených obchodních firem jsou připojena razítka a nečitelné podpisy. Není zde však vyjádřena zcela jasně a zřetelně vůle účastníků započítat vzájemné pohledávky, když pouhý přehled těchto pohledávek požadavek na určitost nesplňuje. Tato listina neobsahuje nic o převodu vlastnictví stroje.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná při uzavírání kupní smlouvy ze dne 24. 6. 2009 v rozporu s ustanovením §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) řádně neověřila vlastnické právo prodávající Al – Com group s.r.o. k řezačce, tu posléze předala třetí osobě, přestože ji v té době žalobkyně již informovala o svém vlastnickém právu k věci. Poukázal rovněž na to, že žalované nebyla předložena kupní smlouva prodávajícím, žalovaná věděla, že řezačka se nachází u společnosti POLYCOVER s.r.o. a přesto nepátrala po tom, proč řezačku užívá jiný subjekt než prodávající, přičemž věděla, že existuje znalecký posudek, který si objednala společnost POLYCOVER s.r.o. a ve kterém bylo uvedeno, že dodavatelem řezačky je žalobkyně; žalovaná koupila řezačku při absenci technické dokumentace potřebné k provozu předmětného stroje od subjektu, který tyto řezačky nevyrábí a nemohl s ní ani fyzicky disponovat, když ji neměl v držení. Tímto jednáním žalovaná porušila obecnou povinnost předcházet škodám, a proto jí uložil povinnost nahradit škodu ve výši odpovídající nedoplacené kupní ceně. Současně soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila §446 obch. zák., když měla a mohla vědět, že prodávající není vlastníkem řezačky, přičemž nevyužila všechny dostupné prostředky, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné řezačce, řádně neprověřila oprávnění prodávajícího předmět koupě převést, tj. prověřit nejen subjekt prodávajícího, ale také jeho nabývací titul, zanedbala tak povinnou péči, tuto péči ani nevynaložila a předmětný stroj tak nemohla nabýt v dobré víře. Ba naopak stroj ve zlé víře prodala třetí osobě, které nedodala ani potřebnou dokumentaci, přičemž v době uzavření kupní smlouvy s touto třetí osobou žalovaná věděla o oprávněném nároku žalobkyně na vydání stroje, když byla k vydání stroje prokazatelně vyzvána žalobkyní či jejím právním zástupcem. Za této situace žalovaná způsobila žalobkyni škodu uvedenou v žalobě (modifikovanou v částečném zpětvzetí žaloby).
K odvolání žalované i žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 8 Cmo 257/2019-583, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci, na něž v podrobnostech odkázal.
Odvolací soud shrnul, že v obchodním vztahu s žalovanou leasingovou společností vystupovala jako prodávající společnost Al – com group s.r.o., která své vlastnictví nedoložila písemnou smlouvou, fakturami prokazovala nabytí vlastnického práva jinak než písemnou smlouvou, přičemž kupní cena vůči jejímu dodavateli ještě nebyla splatná a z návrhu na zápočet plynulo, že kupní cena ani ještě nemusela být uhrazena, prodávající neměla stroj ve své dispozici, tento se nejméně od 22. 5. 2009 nacházel u POLYCOVER s.r.o., tedy v té době nemohl být ani v držení předcházejícího deklarovaného vlastníka UNIPACK spol. s r.o. Na to odvolací soud uzavřel, že za zjištěného skutkového stavu měla žalovaná vyvinout další úsilí, aby se přesvědčila, že prodávající Al – com group s.r.o. je skutečně oprávněna převést vlastnické právo k řezačce, pakliže neměla doložený jednoznačný (prokazatelný) nabývací titul, zaplacení kupní ceny ani doklad o jeho předání prodávajícím kupujícímu. Nadto odvolací soud jako velmi nestandardní okolnost, která vyvolává přinejmenším otázky, hodnotil tvrzení žalované o tom, že prodávající Al – com group s.r.o. měla hradit za příjemce leasingu POLYCOVER s.r.o. mimořádnou leasingovou splátku ve výši 2 539 460 Kč (a při sjednané kupní ceně 4 914 700 Kč a příslušném započtení tak získat od žalované zbytek kupní ceny ve výši 2 375 240 Kč). Tvrzení, že POLYCOVER s.r.o. měla s Al – com group s.r.o. dohodu o tom, že mimořádná leasingová splátka ve výši 2 539 460 Kč bude umořena tak, že o ní bude ponížena kupní cena, kterou měla žalovaná zaplatit Al – com group s.r.o. dle kupní smlouvy, nedává smysl (dohoda nebyla uzavřena mezi prodávajícím a kupujícím).
Odvolací soud také uvedl, že v důsledku výhrady vlastnictví vázané na zaplacení kupní ceny společností POLYCOVER s.r.o. byla žalobkyně vlastníkem řezačky i v době, kdy s ní nakládala žalovaná, a proto byla žalobkyně oprávněna domáhat se po žalované vydání řezačky, potažmo náhrady škody.
Při stanovení výše škody, tj. hodnoty stroje, vycházel odvolací soud z toho, že stroj dodaný žalobkyní společnosti POLYCOVER s.r.o. byl v řádném stavu ke dni 30. 4. 2009. Odvolací soud se rovněž domníval, na základě v rozhodnutí uvedených skutečností, že stroj byl bez vad též ke dni 24. 6. 2009. Případné poškození stroje, k němuž došlo po 24. 6. 2009, jde k tíži žalované, která nebyla v pozici dobrověrného vlastníka, a tudíž v zásadě nebyla oprávněna se strojem jakkoliv nakládat, tedy i přenechat jej k užívání leasingovému nájemci. Ve věci byl tedy podle odvolacího soudu rozhodný stav ke dni 24. 6. 2009, kdy žalovaná začala vystupovat jako jeho vlastník, nikoli stav stroje při jeho odebrání leasingovému nájemci. Hodnotu škody za posléze nevydaný stroj ztotožnil s neuhrazeným zbytkem kupní ceny ve výši 69 130 EUR.
Proti výrokům pod body I a III rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud bud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo jde o vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolání žalovaná podává z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nejprve shrnula skutkové okolnosti případu, načež z nich dovodila, že byla při nabytí řezačky v dobré víře. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1492/2006, ze kterého podle jejího názoru vyplývá, že i vystavení faktury lze považovat za akceptaci nabídky, a proto se domnívá, že lze-li vystavení faktury považovat za akceptaci nabídky, lze stejně tak vystavení faktury považovat za nabídku k uzavření smlouvy. Podle žalované společnost UNIPACK spol. s r.o. vystavila faktury, kterými dala jednoznačně najevo svou vůli převést právo k řezačce na společnost Al – com group s.r.o., a z dohody o zápočtu mezi těmito dvěma společnostmi lze seznat, že společnost Al – com group s.r.o. takto učiněnou nabídku akceptovala, takže mezi těmito dvěma subjekty došlo k uzavření kupní smlouvy. Dovolatelka odkázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, podle něhož při přezkoumání právně relevantní vůle účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování. Žalovaná připomněla, že zástupci společností Al - com group s.r.o. a UNIPACK byli v řízení před soudem vyslechnuti a potvrdili, že zde byla vůle řezačku prodat a koupit. Dovolatelka poté argumentovala dalšími rozhodnutími dovolacího soudu, např. rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, popř. rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, z nichž vyplývá, že žádným právním předpisem není kupujícímu (v daném případě žalované) uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či nějak neobvyklé. Žalovaná shrnula, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované zejména posledními dvěma citovanými rozsudky; odvolací soud dokumenty, které žalovaná považovala za řádný nabývací titul společnosti Al – com group s.r.o., jako nabývací titul neposoudil.
Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o nestandardnosti transakcí a podrobně vysvětluje, proč podle jejího názoru šlo o transakce standardní. Žalovaná současně vytýká oběma soudům, že na veškeré její kroky soudy pohlížely nikoli pohledem doby, ve které se tyto kroky odehrávaly, nýbrž pohledem doby, kdy po obsáhlém dokazování vyšly najevo dané skutečnosti.
Žalovaná dále namítá, že společnost POLYCOVER s.r.o. užívala předmětný stroj na základě kupní smlouvy uzavřené s žalobkyní, nikoli z titulu leasingové smlouvy uzavřené s žalovanou, když podle závěrů soudů žalovaná předmětný stroj nenabyla, a tudíž se na předmětnou leasingovou smlouvu hledí, jako by nikdy uzavřena nebyla. Byla to tedy i společnost POLYCOVER s.r.o., kdo nesl nebezpečí škody na věci po jejím převzetí. V této souvislosti odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010. Společnost POLYCOVER s.r.o. navíc měla předmětný stroj ve svém držení ještě před uzavřením leasingové smlouvy a žalovaná jí jej odebrala až dne 26. 2. 2010. Pokud existovala povinnost žalované vydat předmětný stroj žalobkyni, platila až od 26. 2. 2010. Navíc podle žalované není dána žádná smluvní ani zákonná povinnost žalované vydat stroj ve stavu, v jakém jej žalobkyně předala společnosti POLYCOVER s.r.o., nýbrž ve stavu, v jakém jej sám od této společnosti převzala. Tím se však odvolací soud nezabýval, když vycházel z nesprávného názoru, že není rozhodné, kdo a kdy po 24. 6. 2009 stroj poškodil, neboť riziko škody na stroji nese v daném případě žalovaná.
Dovolatelka konečně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, podle něhož sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §445 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 a porušil-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Podle dovolatelky se odvolací soud nevypořádal s její argumentací, že neodstoupila-li žalobkyně od kupní smlouvy uzavřené mezi ní a společností POLYCOVER s.r.o., nelze jí přiznat právo na vydání věci ani vůči žalované, neboť předmětným převodem věci na žalovanou žalobkyně nepozbyla pohledávku na úhradu kupní ceny vůči společnosti POLYCOVER s.r.o.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaná v úvodu svého dovolání uvedla, že „dovolání je přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo jde o vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena“.
Žalovaná ve svém dovolání neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo a která podle žalované nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Žádná taková otázka se nepodává ani z obsahu napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání vyplývá otázka, zda lze vystavení faktur č. 290061 a č. 290058 a dohody o zápočtu uvedených faktur považovat za nabídku a akceptaci této nabídky, resp. za písemně uzavřenou kupní smlouvu. Podle žalované Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1492/2006, dovodil, že i vystavení faktury lze považovat za akceptaci nabídky k uzavření smlouvy. Podle žalované vystavením uvedených faktur (nabídka) ve spojení s dohodou o zápočtu těchto faktur (akceptace nabídky) došlo k uzavření písemné kupní smlouvy. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že uvedené listiny ve své komplexnosti nepředstavují písemnou kupní smlouvu, má žalovaná za to, že jsou tyto listiny schopny osvědčit existenci ústní kupní smlouvy k předmětnému stroji. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, když žalovanou předložené dokumenty neposoudil jako řádný nabývací titul. V důsledku tohoto závěru pak odvolací soud konstruoval pochybnosti o dobré víře žalované, přičemž její dobrou víru podmínil předložením písemného předávacího protokolu a zaplacením kupní ceny, přestože zákon neukládá stranám prodeje, aby o předání věci učinily písemný záznam.
Shora uvedené námitky nezakládají přípustnost dovolání žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na řešení otázky kontraktačního procesu společností Al – com group s.r.o. a UNIPACK spol. s r.o., odvolací soud se nezabýval tím, zda mezi těmito společnostmi byla uzavřena (kupní) smlouva, tím spíše se nezabýval tím, zda byla písemná, ústní či zda k jejímu uzavření došlo jiným způsobem (konkludentně). Odvolací soud posuzoval otázku, zda žalovaná byla v dobré víře o tom, že společnost Al – com group s.r.o. je oprávněna převést vlastnické právo k předmětné řezačce. Rozhodující pro právní posouzení nyní přezkoumávané věci podle odvolacího soudu bylo, zda žalovaná byla v dobré víře, že nabývá vlastnické právo k řezačce od společnosti Al – com group s.r.o., která je oprávněna je převést, nikoli zda tato společnost vlastnické právo k předmětné řezačce skutečně řádně nabyla. Na řešení první shora uvedené právní otázky tedy odvolací soud napadené rozhodnutí nepostavil. Závěry v prvním dovolatelkou citovaném rozhodnutí na nyní posuzovanou věc navíc nejsou přiléhavé, skutkové okolnosti případu jakož i řešená právní otázka byly zcela odlišné.
Na shora uvedeném ničeho nemění ani odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, podle kterého při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování, neboť lze předpokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli. Jak bylo uvedeno výše, na zkoumání právně relevantní vůle společností Al – com group s.r.o. a UNIPACK spol. s r.o. napadené rozhodnutí nestojí.
Dovolatelka navíc v dovolání nejednotně tvrdí, že předmětné faktury a „dohoda o zápočtu uvedených faktur“ od začátku považovala za řádný nabývací titul, tedy že tyto dokumenty představují nabývací titul k předmětné řezačce, současně se však dovolává vyslovení názoru, že tyto dokumenty osvědčují existenci ústní kupní smlouvy, o níž však před soudy nižších stupňů ničeho neuváděla.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelka polemizuje s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké z jednotlivých skutkových zjištění dovodily skutkové závěry, přitom správnost skutkového stavu věci, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je tímto ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Součástí zjištěného skutkového stavu věci jsou přitom nejen jednotlivá skutková zjištění, nýbrž také skutkové závěry z nich dovozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), a skutkovým závěrem je též dovolatelkou zpochybňovaný závěr, že společnost Al – com group s.r.o. jako prodávající své vlastnické právo nedoložila písemnou smlouvou. Žalovaná rovněž ve svém dovolání vychází z vlastního přesvědčení, že žalované byla předložena dohoda o zápočtu pohledávek, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se však nepodává, že by byla jakákoliv dohoda o zápočtu mezi společnostmi UNIPACK spol. s r.o. a Al – com group s. r. o. učiněna. Podle soudu prvního stupně v dovolatelkou předložené listině není jasně a zřetelně vyjádřená vůle smluvních stran započítat vzájemné pohledávky, nýbrž se jedná o pouhý podepsaný přehled pohledávek, přičemž podpisy na tomto dokumentu jsou nečitelné.
Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, když žalovanou předložené dokumenty neposoudil jako řádný nabývací titul. V důsledku tohoto závěru pak odvolací soud konstruoval pochybnosti o dobré víře žalované, přičemž její dobrou víru podmínil předložením písemného předávacího protokolu a zaplacením kupní ceny, přestože zákon neukládá stranám prodeje, aby o předání věci učinily písemný záznam.
Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť v dovolatelkou shora citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, které dokumenty lze považovat za řádný nabývací titul a které nikoli. Ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že dobrá víra kupujícího je chráněna, pokud kupující prokáže, že nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. Kupující musí prokázat, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnické právo k předmětné věci. To však neznamená, že by kupující musel prověřovat okolnosti převodu vlastnického práva i u všech předchozích vlastníků či držitelů dané věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, vyložil, že „ustanovení §446 chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. To platí obzvláště v případech předchozí dohody podle §262 obchodního zákoníku. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01). Se zřetelem k uvedenému je nutno po kupujícím požadovat prokázání jeho dobré víry, což však nemůže znamenat, že by kupující pro splnění kritérií, obsažených v §446 obch. zák., musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci. Povinnost kupujícího prověřit všechny předchozí vlastníky či držitele věci (mimo prodávajícího) se omezuje jen na okolnost, zda kupující věděl, nebo vědět měl a mohl, že některá z těchto osob není, resp. nebyla vlastníkem.“
V rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „žádným právním předpisem totiž není kupujícímu uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či nějak neobvyklé.“
Řídí-li se nabývání vlastnického práva obchodním zákoníkem, nabývá kupující vlastnické právo též v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (srov. §446 obch. zák.). Uvedená právní úprava zohledňuje a (současně) upřednostňuje dobrou víru kupujícího před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, současně však klade na kupujícího zvýšené požadavky; ustanovení §446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího při nabývání vlastnictví jen a pouze v případě, že nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci, a je tedy vždy nutné, aby kupující v situacích, v nichž jsou o jeho dobré víře sebemenší pochybnosti, prokázal (nese v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno), že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající byl skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2806/2007).
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 26. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3306/2012, v této souvislosti dále uzavřel, že není rozhodující, že subjektivně snad držitel o svém vlastnictví nepochyboval, podstatné je, že pochybnost měl objektivně mít. S těmito závěry není napadené rozhodnutí rozporné.
Posouzení otázky, zda byla kupující v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že společnost Al – com group s.r.o. je oprávněna převádět vlastnické právo k předmětné řezačce, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
V nyní přezkoumávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná nedostatečně zkoumala již oprávnění prodávající společnosti převést na žalovanou vlastnické právo k předmětné řezačce, resp. že sama žalovaná neprokázala, že by využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že je prodávající (nikoli předchozí nabyvatelé) oprávněna převést vlastnické právo k převáděné věci. Soudy uzavřely, že ani jedna z dovolatelkou předkládaných listin (faktury a podepsaný seznam vzájemných pohledávek) nepředstavuje řádný nabývací titul k předmětné řezačce. Dále přihlédly k dalším okolnostem případu, mimo jiné k tomu, že v době uzavírání kupní smlouvy mezi Al – com group s.r.o. a UNIPACK spol. s r.o. neměla prodávající předmětný stroj ve svém dispozici; stroj byl nejméně od 22. 5. 2009 u společnosti POLYCOVER s.r.o. Žalované bylo podle zjištění soudů známo, že existuje znalecký posudek, který si nechala vypracovat společnost POLYCOVER s.r.o., v němž bylo uvedeno, že dodavatelem řezačky je žalobkyně. Žalovaná navíc koupila stroj při absenci technické dokumentace potřebné k provozu předmětného stroje od společnosti, která tyto stroje nevyrábí, nýbrž prodává obalový materiál. Pokud odvolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti uzavřel, že za zjištěných okolností, měla žalovaná, jakožto odbornice v leasingových vztazích, vyvinou další úsilí, aby se přesvědčila, že prodávající Al – com group s.r.o. je skutečně oprávněna převést vlastnické právo k řezačce, pakliže neměla doložený jednoznačný (prokazatelný) nabývací titul, zaplacení kupní ceny ani doklad o jeho předání prodávajícím kupujícímu, není úvaha odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalované nepřiměřená.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud její dobrou víru podmínil předložením písemného předávacího protokolu a zaplacením kupní ceny, vytýká odvolacímu soudu závěr, který neučinil. Odvolací soud shrnul skutkové okolnosti posuzovaného případu, mezi nimiž krom absence jednoznačného nabývacího titulu prodávající společnosti a dalších skutečností, absentoval i doklad o předání věci či zaplacení kupní ceny předmětu koupě. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle odvolacího soudu za zjištěného skutkového stavu věci představují tyto skutečnosti indicie, které měly vést k tomu, že žalovaná, jakožto odbornice v leasingových vztazích, měla vyvinout další úsilí, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněna převést vlastnické právo k řezačce. Žalovaná se svými námitkami dovolává přehodnocení závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při posouzení individuálních okolností konkrétního případu; nepředkládá otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalovaná dále namítala, že v souladu se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010, to byla společnost POLYCOVER s.r.o., které byl předmětný stroj ze strany žalobkyně svěřen a která vůči žalobkyni nesla nebezpečí škody na tomto stroji. Povinnost stroj chránit před poškozením, zničením či ztrátou na straně společnosti POLYCOVER s.r.o. nezanikla tím, že společnost POLYCOVER s.r.o. na třetí osobu neoprávněně převedla vlastnictví ke svěřené věci.
V této souvislosti je třeba uvést, ž napadené rozhodnutí nezávisí na řešení právní otázky, zda společnost POLYCOVER s.r.o. nesla nebezpečí škody na předmětné řezačce z titulu uzavřené kupní smlouvy s výhradou či nikoli. Skutečnost, zda společnost POLYCOVER s.r.o. odpovídá či neodpovídá za škodu na svěřené věci z titulu kupní smlouvy s výhradou vlastnictví, resp. jak dlouho tato její odpovědnost za škodu trvá, nezpochybňuje odpovědnost za škodu žalované, tedy osoby, která ruší vlastnické právo žalobkyně tím, že se nedobrověrně ujala držby.
Žalovaná dále namítala, že jestliže žalobkyně neodstoupila od kupní smlouvy uzavřené mezi ní a společností POLYCOVER s.r.o., nesvědčilo jí právo na vydání věci a nemohla jí ani vzniknout újma v důsledku nevydání předmětného stroje. Předmětným převodem věci na žalovanou žalobce nepozbyl pohledávku na úhradu kupní ceny vůči společnosti POLYCOVER s.r.o. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž poruší-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výše uvedené nelze vztahovat na vztah mezi žalobkyní a žalovanou. Podle žalované nelze, aby prodávajícímu svědčil jak nárok na úhradu kupní ceny, tak nárok na vrácení věci.
Uvedená otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Odvolací soud nesouhlasil s argumentací žalované o tom, že v důsledku neodstoupení od kupní smlouvy s POLYCOVER s.r.o. nevzniklo žalobkyni právo na vydání věci. Ve věci je podle odvolacího soudu třeba rozlišovat smluvní vztah z kupní smlouvy s výhradou vlastnictví se společností POLYCOVER s.r.o. a nároky vůči žalované založené jinými skutečnostmi. Žalobkyně byla vlastníkem stroje i v době, kdy s ním nakládala žalovaná, proto byla žalobkyně oprávněna domáhat se po žalované vydání stroje, potažmo náhrady škody.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, jehož se žalovaná dovolává, vyslovil, že sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §445 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 a porušil-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, však může takto provedenou volbu změnit a poté uplatnit právo na vydání věci; v obráceném pořadí změna volby možná není.
Citované rozhodnutí je na nyní posuzovanou věc zcela nepřiléhavé. Prvním důvodem je skutečnost, že řeší práva ve vztahu prodávajícího vůči kupujícímu, zatímco v nyní posuzované věci je řešena otázka práv vlastníka věci vůči osobě, která domněle nabyla vlastnické právo k této věci nikoli v dobré víře. Druhým důvodem je skutečnost, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí poměřuje oprávnění prodávajícího požadovat vrácení předmětu koupě a doplacení kupní ceny. V nyní posuzovaném případě však žalobkyně po žalované požaduje náhradu škodu, nikoli vydání věci ani doplacení kupní ceny zboží.
Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že pouhý argument (který žalovaná v dovolání opakovaně použila), že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř., přičemž pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Ze všech výše vyložených důvodů nemohou přípustnost dovolání žalované založit ani další v dovolání formulované námitky.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení žalované, že dovolání podává i proti nákladovému výroku pod bodem III rozhodnutí odvolacího soudu. V této části však dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu