ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.881.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 881/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce L. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem se sídlem v Jihlavě, třída Legionářů 2813/10, proti žalované Generali České pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 86/7, o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 196/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2020, č. j. 14 Co 364/2020-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 10. 2019, č. j. 38 C 196/2015-205, zamítl návrh žalobce, aby soud připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 25 955 824,64 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 80 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 38 962 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), ve výroku II jej potvrdil (druhý výrok), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (třetí výrok), a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (prostřednictvím podání učiněného ustanoveným zástupcem z řad advokátů) dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Podle §240 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odstavec 3).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v §241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ačkoli tzv. povinné zastoupení dovolatele představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, která musí být splněna, nelze současně pomíjet, že dovolací řízení je zahájeno teprve podáním dovolání. Mimo to platí, že prostý úmysl účastníka dovolání v budoucnu podat, či prostá žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení samy o sobě nepostačují k zahájení dovolacího řízení (resp. podání účastníka obsahující pouhý úmysl podat v budoucnu dovolání, či pouhou žádost o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, samy o sobě neumožňují takové podání podle svého obsahu kvalifikovat jako podané dovolání). V judikatuře pak není sporu ani o tom, že předpokladem aplikace §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. je včasné podání dovolání. I s přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt (tedy, že práva náležejí bdělým) pak přirozeně v případě neexistence účastníkem včasně podaného dovolání nelze uvedené ustanovení aplikovat (k výše uvedeným závěrům srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1358/2013, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2416/2017, ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1910/2012, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 682/2004).
Pouze v případě, kdy je podání účastníka nejasné či neurčité do takové míry, že existují pochybnosti o tom, zda není podle svého obsahu rovněž podáním zahajujícím dovolací řízení, je soud prvního stupně povinen volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu a zpravidla vyzvat účastníka k tomu, aby obsah svého podání vyjasnil (tedy aby odstranil pochybnosti o jeho skutečném obsahu). Pokud tak soud prvního stupně neučiní, je namístě, aby dovolací soud pochybné podání účastníka vyložil v jeho prospěch, tedy ve prospěch jeho práva na přístup k soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 176/2016).
Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobci (resp. jeho tehdejšímu procesnímu zástupci – obecnému zmocněnci) bylo doručeno napadené rozhodnutí (obsahující řádné poučení o přípustnosti dovolání, o lhůtě k dovolání a o soudu, u něhož se dovolání podává) dne 1. 2. 2021. Tento okamžik je tak rozhodný pro určení počátku běhu dvouměsíční lhůty pro podání dovolání. Podáním ze dne 10. 2. 2021 žalobce (prostřednictvím stejného obecného zmocněnce, jehož si zvolil též pro řízení o žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání a pro doručování v něm) požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů „k zastupování při podání dovolání v této věci“ s tím, že dne 1. 2. 2021 obdržel rozsudek odvolacího soudu, „proti kterému podá dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě“. Žalobce však v uvedené lhůtě žádné dovolání (ani blanketní) nepodal. V souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom nelze považovat samotné podání ze dne 10. 2. 2021 za dovolání. Toto podání je podle svého obsahu bez jakékoliv pochybnosti zcela zjevně toliko žádostí o ustanovení zástupce pro (budoucí) podání dovolání, neboť žalobce v něm soudu výslovně sdělil (avizoval) svůj úmysl podat dovolání teprve v budoucnu (v zákonné lhůtě). O tom svědčí též skutečnost, že dne 23. 3. 2021 (opět prostřednictvím svého obecného zmocněnce) urgoval vyřízení žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů a žádal o pozastavení lhůty pro podání dovolání tak, aby měl ustanovený zástupce z řad advokátů „dostatek času k prostudování spisu, případné konzultace se mnou a žalobcem a podání dovolání v řádném termínu“. Za situace, kdy žalobce v průběhu zákonné dvouměsíční lhůty od doručení rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodal, nemohl se uplatnit postup podle §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř., který váže počátek běhu nové dvouměsíční lhůty na okamžik právní moci usnesení, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o ustanovení zástupce, pouze pro případ doplnění dovolání již podaného řádně nezastoupeným účastníkem (tedy v případě již zahájeného dovolacího řízení).
Požádal-li žalobce podáním ze dne 23. 3. 2021 o „pozastavení lhůty pro podání dovolání“ s odkazem na „tzv. Lex Covid Justice II, jehož součástí je i obnovení možnosti požádat mimořádné moratorium“, pak se sluší připomenout, že podle §2 odst. 1 a 3 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (veřejnosti známého též jako Lex Covid justice II ), platí, že zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle §58 o. s. ř. i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje (odstavec 1). Návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu (odstavec 3).
S uvedenou žádostí žalobce samotné dovolání nespojil a dovolání podané prostřednictvím ustanoveného zástupce žalobce neobsahovalo žádost o prominutí zmeškání lhůty. Navíc uvedená žádost žalobce by zjevně nemohla být posouzena jako řádná žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení již z tohoto důvodu, že byla podána v době, kdy lhůta pro podání dovolání ještě neuplynula a žalobce tak v uvedené době jistě mohl (pokud byl schopen podat uvedenou žádost) namísto této žádosti podat samotné dovolání (byť blanketní vyžadující doplnění advokátem, o jehož ustanovení žádal). O prominutí zmeškání lhůty lze totiž logicky žádat až poté, co dojde k jejímu zmeškání. Odkaz na možnost požádat „o mimořádné moratorium“ uvedený v žádosti pak byl zjevně nepřiléhavý, neboť v projednávané věci nešlo o insolvenční řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§240 odst. 1 a §57 odst. 2 věta první o. s. ř.) byl čtvrtek 1. 4. 2021. Podal-li žalobce (prostřednictvím ustanoveného zástupce z řad advokátů) dovolání až dne 25. 10. 2021, učinil tak po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro jeho podání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218a o. s. ř. odmítl jako opožděné.
Pro úplnost lze dodat, že i v případě, kdyby bylo dovolání posouzeno jako včasné, bylo by namístě jej odmítnout jako nepřípustné, neboť námitku rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, jakož i skutečnosti, jež měly podle žalobce svědčit o tomto rozporu (že šlo o zneužití práva na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, že vůči němu je zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil), žalobce tvrdil (v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.) poprvé až v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu