ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1/2022-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. K. , zemřelé dne 18. srpna 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) A. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Masarykovo náměstí č. 22/13, a 2) Z. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, o žalobě na obnovu řízení podané A. Š. proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. ledna 2017, č. j. 25 D 846/2016-71, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 184/2020, o dovolání A. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2021, č. j. 24 Co 68/2021-53, takto:
Usnesení krajského soudu (s výjimkou výroku I.) a usnesení Okresního soudu
Praha-východ ze dne 12. října 2020, č. j. 22 C 184/2020-34 (s výjimkou výroku III.), ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2021, č. j. 22 C 184/2020-44, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Pravomocným usnesením Obvodního soudu Praha-východ ze dne 19. 1. 2017, č. j. 25 D 846/2016-71, byla stanovena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti po V. K., zemřelé dne 18. 8. 2016 (dále též jen „zůstavitelka“), částkou 1 251 821 Kč, výše pasiv pozůstalosti částkou 10 000 Kč a čistá hodnota pozůstalosti částkou 1 241 821 Kč, byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti uzavřená mezi dědici, podle níž pozůstalí synové A. Š. a Z. H. nabývají majetek z pozůstalosti rovným dílem, a bylo potvrzeno nabytí dědictví ve smyslu této dohody synům zůstavitelky A. Š. a Z. H., kteří dědí podle zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců bez výhrady soupisu, a to každý podílem ½.
Žalobou podanou dne 4. 1. 2019 u Okresního soudu Praha-východ se Z. H. domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 D 846/2016 a vydání nového usnesení, jímž dojde ke změně dosavadního usnesení tak, že „žalobce nabývá do svého výlučného vlastnictví majetek zůstavitelky, který tvoří pozemek evidovaný jako pozemková parcela parcelní číslo XY – orná půda v k. ú. XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY na LV č. XY vedeném pro obec a k. ú. XY, a pozemek evidovaný jako pozemková parcela parcelní číslo XY – orná půda v k. ú. XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY na LV č. XY vedeném pro obec XY, k. ú. XY“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při rozhodování o pozůstalosti soud vycházel z tohoto, že zůstavitelka nezanechala pořízení pro případ smrti, ačkoliv posléze (při vyklízení nemovitosti v XY dne 12. 11. 2018) nalezl složku dokumentů po zůstavitelce, mezi nimiž byla obsažena mimo jiné „vlastní rukou psaná listina zůstavitelky datovaná dne 6. 3. 1988 v Praze nadepsaná jako ‚moje poslední přání pro notářství‘“. Žalobce je přesvědčen, že nově objevený důkaz, tedy holografní závěť zůstavitelky, pro něj může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť na základě této listiny se může stát výlučným dědicem dvou pozemků z pozůstalosti.
Soud prvního stupně (v obsazení osoby pověřené soudní komisařky) nejprve projednávanou žalobu posoudil jako návrh na dodatečné projednání pozůstalosti, který zamítl. K odvolání A. Š. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 24 Co 63/2020-122, věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-východ) s tím, že bylo na místě posoudit návrh jako žalobu na obnovu řízení. Dodal, že teprve až v tom případě, kdy by bylo soudem kladně rozhodnuto o žalobě A. Š. na povolení obnovy pozůstalostního řízení po zůstavitelce, nastala by situace již skutečně probíhajícího pozůstalostního řízení v pravém slova smyslu, teprve pak by proto bylo namístě pověřit úkony soudu v obnoveném řízení o pozůstalosti soudního komisaře. K věci samé pak odvolací soud vyjádřil předběžný názor, dle něhož nemůže být žalobce úspěšný s ohledem na způsob skončení pozůstalostního řízení, neboť uplatňovaný důvod obnovy řízení (existence pořízení zůstavitelky pro případ smrti) pro něj nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, když účastníci pozůstalostního řízení uzavřeli konkrétní dohodu o rozdělení pozůstalosti, kterou pozůstalostní soud schválil a potvrdil podle ní i více dědicům zůstavitelky nabytí dědictví, a když za takového způsobu skončení pozůstalostního řízení je bez významu, na základě jakého dědického titulu se zakládá dědické právo dědiců uzavírajících dohodu o rozdělení pozůstalosti. Dále uvedl, že v případě projednávané listiny se nejedná o příkaz zůstavitelky k rozdělení pozůstalosti, ale o projevené přání bez právní závaznosti. Závěrem konstatoval, že za této situace je (ve shodě se soudem prvního stupně) toho názoru, že na straně navrhovatele povolení obnovy pozůstalostního řízení po zůstavitelce je jediným možným právním prostředkem k ochraně jeho práv z jeho strany spornému soudu podaná vlastnická žaloba a že za této situace je pak na zvážení A. Š., zda za tohoto předběžně vysloveného názoru odvolacího soudu je účelné pokračovat v řízení o podané žalobě.
Okresní soud Praha-východ poté usnesením ze dne 12. 10. 2020, č. j. 22 C 184/2020
-34, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2021, č. j. 22 C 184/2020-44 (opravujícího zjevnou nesprávnost v chybně označené formě rozhodnutí), rozhodl o tom, že se žaloba zamítá (výrok I.). Zároveň rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku za návrh žalobce tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ na soudním poplatku částku 5 000 Kč (výrok III.). Včas podané žalobě nemohl vyhovět, neboť „by pro žalobce nemohla přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ve smyslu §228 o. s. ř., a to hned v několika ohledech“. Uvedl, že „formulovala-li zůstavitelka listinu jako ‚poslední přání‘, kdy je v celém textu hovořeno toliko o přáních zůstavitelky (bez výslovného přikázání, aby byla pozůstalost rozdělena uvedeným způsobem), přičemž je patrné, že kromě toho, co je v XY, má zůstavitelka i jiná aktiva (min. z listiny patrné další pohledávky vůči žalovanému či vyšívané obrazy, jejíž hodnoty si cenila natolik, že uvažovala o jejich věnování Národní galerii), jedná se o přání bez právní závaznosti“, že „ostatně samotný žalobce vnímal listinu tak, že jí zůstavitelka pořídila jen ohledně toho majetku, který byl v XY“, že „již odvolací soud poukázal na to, že žalobce nemůže být úspěšný také s ohledem na dosavadní průběh pozůstalostního řízení po zůstavitelce a především pak na způsob skončení pozůstalostního řízení po zůstavitelce (...), vezme-li se v potaz, že účastníci pozůstalostního řízení po zůstavitelce (dva dědicové zůstavitelky) uzavřeli konkrétní dohodu o rozdělení pozůstalosti, kterou pozůstalostní soud schválil a podle ní i více dědicům zůstavitelky potvrdil nabytí dědictví“, že „zcela bez významu je tak okolnost, na základě jakého dědického titulu se zakládá dědické právo dědiců zůstavitelky uzavírajících tuto konkrétní dohodu o rozdělení pozůstalosti“, že „konečně přes poučení dané žalobci tento v řízení neprokázal, že by pozemky, kterých se domáhal (parc. č. XY orná půda v k. ú. XY a parc. č. XY orná půda v k. ú. XY) vlastnila zůstavitelka ke dni sepsání listiny obsahující její přání pro notářství (1988)“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 24 Co 68/2021-53, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (výrok III.). Zároveň změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše soudního poplatku žalobce činí 3 000 Kč (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě navrhovatelem předkládané dodatečně nalezené listiny s datem 6. 3. 1988 „se jedná o zůstavitelkou projevené přání bez právní závaznosti“ a že (a to především) „není novým důkazem, který by mohl pro A. Š. přivodit příznivější rozhodnutí ve věci projednání pozůstalosti po zůstavitelce“, neboť „řízení skončilo schválením dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti“, tj. „potvrzením nabytí pozůstalosti pozůstalostním soudem podle této dohody dvěma zůstavitelčiným dědicům“. Vyjádřil názor, že „za tohoto způsobu skončení pozůstalostního řízení je zcela bez významu to, na základě jakého dědického titulu se zakládá dědické právo více dědiců zůstavitelky, uzavírajících dohodu o rozdělení pozůstalosti po zůstavitelce“, a že „předkládaná listina, byť by i byla platnou holografní závětí zůstavitelky, není způsobilá tento výsledek pozůstalostního řízení jakkoliv změnit“.
A. Š. napadl usnesení odvolacího soudu „v rozsahu jeho výroku III.“ dovoláním, jehož přípustnost dovozuje v prvé řadě z toho, že se odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) nedržel pravidel výkladu právního jednání vyjevených v judikatuře dovolacího soudu, naopak postupoval v rozporu s těmito pravidly, když dospěl ke skutkovému závěru, že nalezená listina datovaná dnem 6. 3. 1988 není z hlediska dnešního práva holografní závětí, ale toliko projeveným přáním bez právní závaznosti. Dovolatel je přesvědčen, že „jen na základě skutečnosti, že se v nadpise listiny vyskytuje slovo ‚přání‘, nelze dovodit, že listina není závětí“, že zůstavitelka „nahradila slovo ‚vůle‘ slovem ‚přání‘, které však v tomto kontextu lze považovat za synonymní“, že „již samotná skutečnost, že zůstavitelka vyhotovila listinu, v níž v imperativní formě pojednává o rozdělení svého majetku, jasně vypovídá o úmyslu zůstavitelky sepsat pořízení pro případ smrti“, že „jiný výklad takové listiny postrádá hlubšího smyslu, tím spíše, pokud byla celá listina dle svého nadpisu určena notářství, tedy instituci, která v době vyhotovení listiny vyřizovala pozůstalosti“. Co se týká druhého důvodu přípustnosti dovolání, podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí stojí na mylném právním závěru odvolacího soudu, že skončí-li pozůstalostní řízení dohodou dědiců o rozdělení pozůstalosti, kterou pozůstalostní soud pravomocně schválí, potom není možné domáhat se obnovy pozůstalostního řízení ani tehdy, je-li následně objeveno pořízení pro případ smrti zůstavitele (závěť), jehož obsah může pro některého z dědiců představovat získání významně větší části pozůstalosti. Dovolatel je toho názoru, že „zákonodárce nezamýšlel dohodu dědiců pojímat jako institut stojící nad zůstavitelovou vůlí, ale přesně naopak, jako institut, který najde své uplatnění teprve, když nebude poslední vůle zůstavitele známa“, a to zejména z toho důvodu, že „právo k dědictví není založeno dědickou dohodou, ale dohodou je toliko potvrzena jeho existence“, že „tak není vyloučeno, že bude dohoda dědiců sjednávána s někým, kdo dědicem ani nebyl či měl být jen k určité části majetku, či naopak někdo, kdo měl býti dědicem, nebude omylem účastníkem dohody dědiců“. Nadto je přesvědčen, že jím předložená listina (závěť) je důkazem, který může přivodit jemu příznivější rozhodnutí ve věci“, že „i za předpokladu, že by obnovené řízení pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci nepřivodilo, nelze bez dalšího postavit najisto, že by jej přivodit nemohlo“, že „obecné soudy měly povolit obnovu řízení, při níž by byl přezkoumán obsah závěti a na základě něj dále rozhodnuto“, že „nelze zamítnout obnovu řízení způsobem, jakým ji zamítly soudy obou instancí“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu (společně s rozhodnutím soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka V. K., naposledy bytem v XY, jež zemřela dne 18. 8. 2016 (dále též jen „zůstavitelka“), byla vdova a měla dva syny (žalobce a žalovaného), kteří přicházeli v úvahu jako zákonní dědicové. V řízení o pozůstalosti byla schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti, podle níž oba synové zůstavitelky nabyli majetek z pozůstalosti rovným dílem, a nabytí dědictví bylo potvrzeno dědicům dle této dohody. Až po nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví nalezl žalobce při vyklízení nemovitosti po zůstavitelce listinu nadepsanou jako „moje poslední přání pro notářství“ a datovanou „v Praze 6. 3. 1988“, v níž zůstavitelka uvedla: „Vše co je v XY zůstane synu A. Š. nar. XY. Druhý syn Z. H. nar. XY dostal ode mne domek ve XY na kouřimsku. z půjčených peněz by měl vrátit A. Š. půjčených 34.000, Já jsem mu, Z. půjčila 43.000, z toho nevrátil ani korunu, měl splácet od ledna t. r. 1988. Z tohoto důvodu nic z XY nedostane. Celkem jsem s A. půjčila Z. 77.000. Ze XY bych si přála aby A. dostal ještě dvě sošky v loveckém kroji, jedna soška má uraženou hlavičku.“ Listina obsahovala rovněž přeškrtnutý text ve znění: „nezarámované vyšívané obrazy pokud je A. nebude chtít, bych ráda věnovala národní galerii, pokud bude mít galerie zájem“, a čitelný vlastnoruční podpis „V. K. nar. XY“. Z obsahu spisu vyplývá, že v době pořízení listiny zůstavitelka žila v domě v XY, který posléze prodala a za výtěžek prodeje si pořídila dům s pozemkem v XY, a že v bezprostředním okolí XY jsou situovány pozemky z pozůstalosti v k. ú. XY a k. ú. XY, které již byly předmětem projednání pozůstalosti po zůstavitelce (jmenovitě pozemek evidovaný jako pozemková parcela parc. č. XY – orná půda v k. ú. XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY na LV č. XY vedeném pro obec a k. ú. XY a pozemek evidovaný jako pozemková parcela parc. č. XY – orná půda v k. ú. XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY na LV č. XY vedeném pro obec XY, k. ú. XY).
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstavitelce rozhodující vyřešení právní otázky, zda nově objevené vlastnoruční pořízení zůstavitelky pro případ smrti ohledně části pozůstalosti ve prospěch jednoho z dědiců může být úspěšným důvodem obnovy řízení o pozůstalosti za situace, kdy řízení již bylo pravomocně skončeno potvrzením nabytí dědictví dle dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti, podle níž dědicové nabývají veškerý majetek z pozůstalosti rovným dílem. Vzhledem k tomu, že se jedná o dosud neřešenou otázku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka V. K. zemřela dne 18. 8. 2016, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §1694 odst. 1 o. z. pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, rozdělí se pozůstalost podle jeho vůle. Dědici se mohou před soudem dohodnout, že si pozůstalost zcela nebo zčásti rozdělí i jinak, pokud to zůstavitel výslovně připustil. Přidělil-li zůstavitel dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, aniž výslovně přikázal, že pozůstalost musí být rozdělena, jak nařídil, nebo že povolaný dědic může přijmout jen, co mu bylo přiděleno, popř., že určitá věc má zůstat ve spoluvlastnictví dědiců, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti (§1694 odst. 2 o. z.).
Podle ustanovení §1695 odst. 1 o. z. nepořídil-li zůstavitel pro případ smrti, mohou se dědici před soudem dohodnout o rozdělení pozůstalosti jakkoli. Nepořídil-li zůstavitel o některé části pozůstalosti nebo nepřikázal-li, jak má být pozůstalost nebo její část rozdělena, nebo není-li rozdělení pozůstalosti podle zůstavitelovy vůle vůbec možné, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně (§1695 odst. 2 o. z.).
Podle ustanovení §1696 odst. 1 o. z. soud dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti schválí, neodporuje-li vůli zůstavitele a v jejích mezích ani zájmům osoby pod zvláštní ochranou. Neschválí-li soud dohodu, potvrdí dědicům nabytí dědictví podle výše jejich dědických podílů. K platnosti dohody o rozdělení pozůstalosti se vyžaduje, aby v důsledku jejího uzavření byla rozdělena celá známá pozůstalost. Dohodou lze zřídit i věcné břemeno nebo zástavní či jiné věcné právo, i když o něm zůstavitel nepořídil (§1696 odst. 2 o. z.).
Soud v první řadě rozdělí pozůstalost podle nařízení („vůle“) zůstavitele. Nedošlo-li k rozdělení pozůstalosti mezi více dědiců podle nařízení zůstavitele nebo určením třetí osobou, může být pozůstalost rozdělena dohodou dědiců, popř. soudem, jestliže o to požádají všichni dědicové.
Dohodu o rozdělení pozůstalosti mohou uzavřít dědici, jejichž dědické právo se zakládá na zákonné dědické posloupnosti, jakož i dědicové z dědické smlouvy nebo ze závěti, jestliže pozůstalost nemohla nebo nemusela být rozdělena podle „vůle“ zůstavitele (např. proto, že se na projev vůle zůstavitele hledělo jen „jako na přání bez právní závaznosti“ a že všichni dědici s tímto přáním zůstavitele nesouhlasili) nebo jestliže pověření třetí osoby k rozdělení pozůstalosti zaniklo, popř. jestliže se nepřihlédlo k jí určenému rozdělení pozůstalosti. Dohodu musí uzavřít všichni dědici, jimž svědčí nejlepší prokázané dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo z posledního pořízení pro případ smrti anebo z obou těchto dědických titulů), není přitom významná [Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§1475 – 1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 563].
Dlužno poznamenat, že výše uvedené lze vztáhnout k uzavření dohody mezi těmi dědici, jejichž dědické právo se zakládá na zákonné dědické posloupnosti, anebo vyplývá z dědické smlouvy nebo ze závěti (pokud pozůstalost nemohla nebo nemusela být rozdělena podle zůstavitelovy vůle), a kterým je dán prostor dohodnout se o rozdělení pozůstalosti, tedy (logicky) zejména za situace, kdy jim je existence případného posledního pořízení zůstavitele v jejich prospěch při uzavření dohody známa a jeho obsah znají. V posuzovaném případě však stranami dohody o rozdělení pozůstalosti byli zákonní dědicové, kteří o existenci posledního pořízení zůstavitelky v době uzavření dohody (ani do právní moci rozhodnutí o dědictví, kterým soud potvrdil nabytí dědictví dědici podle této dohody) nevěděli, přičemž jeden z dědiců z titulu zůstavitelčiny vůle mohl nabýt větší podíl z pozůstalosti, než jakého se mu dostalo v tomto ohledu na základě dohody. Není tedy vyloučeno, že by (v případě povědomosti o zůstavitelčině posledním pořízení již v průběhu řízení o pozůstalosti) k předmětné dohodě dědiců o rozdělení celé pozůstalosti ani nedošlo.
Již proto se rovněž jeví jako bezpředmětná argumentace odvolacího soudu (uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 20. a 21. a vztahující se k výkladu ustanovení §1694 odst. 2 o. z.), podle níž je namístě dát dědicům zůstavitelky prostor pro rozdělení pozůstalosti dohodou zvláště v případě závěti pořízené zůstavitelkou před 1. 1. 2014, došlo-li k jejímu úmrtí po 1. 1. 2014, neboť „u takovýchto dříve pořízených závětí zpravidla nelze dovozovat vyslovený zákaz zůstavitele rozdělit pozůstalost jinak, pokud v nich není tento zákaz zcela výslovně uveden, čemuž tak nebývá, protože pořizovatel takové závěti o této možnosti ani nemohl vědět v době, kdy ji pořizoval“, čili „je třeba mít za to, že tak pořizovatel závěti ‚dřívější‘ činil s přesvědčením, že ustanovuje dědice konkrétních věcí a že se tyto osoby vlastníky takto rozdělovaných věcí stanou“. A to jakkoliv uvedené závěry zastává i odborná literatura, neboť na posuzovanou věc vzhledem k řečenému nedopadají [srov. např. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 563, a tam mj. vyjádřený právní názor, že pořizovatelé často rozdělují svůj majetek nikoli na podíly ve zlomcích nebo procentech k celé pozůstalosti, nýbrž rozdělují mezi dědice věci také v závětích pořízených před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., tedy v době, kdy nemohli vědět o možnostech daných jim novým občanským zákoníkem, ani jeho §3070, a činili tak tedy s přesvědčením, že ustanovují dědice konkrétních věcí a že se tyto osoby vlastníky takto rozdělovaných věcí stanou. V případě úmrtí zůstavitele po 1. 1. 2014 nelze z těchto závětí zpravidla dovodit zákaz zůstavitele rozdělit pozůstalost jinak, pokud v nich není výslovně uveden (a tomu tak nebývá, když pořizovatel těchto závětí o této možnosti nemohli vědět), a proto by měl být dán dědicům prostor pro rozdělení pozůstalosti dohodou, avšak nedojde-li k ní, bude třeba na rozdíl od dřívější praxe a judikatury dědicům potvrdit nabytí dědictví podle nařízení zůstavitele, tudíž podle §185 odst. 1 písm. b) z. ř. s.].
K procesní obraně dědice (účastníka řízení o pozůstalosti), který se domáhá lepšího dědického práva, budiž uvedeno, že žalobu na obnovu řízení, stejně jako odvolání, může úspěšně podat jen účastník řízení . V řízení o pozůstalosti je za takovou osobu považován jen ten, kdo účastníkem řízení, o jehož obnovu jde, skutečně byl (tzn. s kým se v původním řízené jako s účastníkem řízení jednalo) a nikoli ten, kdo sice účastníkem řízení být měl, protože mu svědčil důvod uvedený v §110 a násl. z. ř. s., ale v původním řízení s ním (nesprávně) jednáno nebylo. Pozn.: S tím koresponduje i judikatorně vyjádřený právní názor, že žalobu na obnovu řízení nemůže podat ten, kdo nebyl účastníkem původního řízení, přičemž není rozhodné, zda účastníkem tohoto řízení mohl být nebo měl být, popřípadě z jakého důvodu se řízení nezúčastnil (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1986; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 15, ročník 2012). Taková osoba se totiž může domáhat svých práv v občanskoprávním řízení a není výsledkem řízení o dědictví vázána (§189 odst. 2 z. ř. s.) [srov. Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges , 2022, s. 780]. Na všechny takové situace pamatuje §189 odst. 2 z. ř. s., když stanoví, že tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (tamtéž, s. 358). Ochrana se uplatňuje mimo řízení o pozůstalosti. Nedojde-li k dobrovolnému uspokojení nároků oprávněného dědice, může se domáhat vydání dědictví žalobou ve sporném řízení (§189 odst. 2 z. ř. s. ), nikoli tedy opravnými prostředky (tamtéž, s. 796).
Žaloba na obnovu řízení je určena především k tomu, aby v mimořádných případech bylo umožněno doplnit skutková zjištění, která zůstala v původním řízení neúplná, může-li to vést pro účastníka k příznivějšímu rozhodnutí ve věci. Jde o případy, kdy účastník bez své viny nemohl v původním řízení použít určité skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, např. použít jako důkaz rozsudek, o kterém před pravomocným ukončením dědického řízení nevěděl (§228 odst. 1 písm. a/ o. s ř.), a dále o případy, kdy lze provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, např. v původním řízení nebylo možno provést důkaz listinou, kterou měla u sebe osoba, zdržující se tehdy na neznámé adrese, a po pravomocném ukončení řízení se tato osoba objeví a je schopna listinu předložit (§228 odst. 1 písm. b/ o. s ř.).
Lze tedy shrnout, že ten, kdo podle rozhodnutí soudu nabyl alespoň část dědictví, je dědicem, byl účastníkem řízení jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, a nemůže se proto domáhat vydání dědictví jako „oprávněný dědic“ na dědici „nepravém“, i kdyby se dodatečně ukázalo, že měl z pozůstalosti nabýt větší podíl. V takovém případě totiž nejde o dědické právo, ale o rozsah dědického práva. Mohl by se však za podmínek §228 o. s. ř. na základě nových skutečností domáhat obnovy řízení, pokud by nové rozhodnutí mohlo být pro něj příznivější. Uvedené závěry jsou podpořeny také názorem publikovaným v odborné právní literatuře (k tomu srov. Muzikář, L. K některým otázkám ochrany oprávněného dědice. Zpravodaj jednoty českých právníků, č. 3, ročník 2019, s. 44).
S tím koresponduje i znění důvodové zprávy k ustanovením §184 až 188 z. ř. s., podle níž (mimo jiné) „usnesení o dědictví je závazné jen pro účastníky řízení o projednání dědictví, jejichž práv a povinností se dotýká“, a „kdo nebyl účastníkem řízení v době usnesení o dědictví, není tímto usnesením vázán a svých práv k pozůstalosti se může domáhat žalobou v občanském soudním řízení.“ (pozn.: dle ust. §189 odst. 2 z. ř. s.) A contrario, kdo byl účastníkem řízení o pozůstalosti v době vydání usnesení o dědictví, je jím vázán a lepšího dědického práva se může domáhat opravnými prostředky (řádnými či mimořádnými). Dovolací soud proto považuje obavy A. Š. (vyjádřené již v průběhu předchozího řízení ve věci) z toho, že nemá „na své straně k uplatnění svých práv dánu tu možnost, aby se domáhal vydání věcí z pozůstalosti vlastnickou žalobou ve sporném řízení“, neboť „pro takový případ by měl potenciální žalovaný ke své obraně k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví“, za zcela opodstatněné.
Konečně, dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem soudů o tom, že v případě dodatečně nalezené listiny s datem 6. 3. 1988 „se jedná o zůstavitelkou projevené přání bez právní závaznosti“, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1531/2016). V ustálené judikatuře byl totiž vyjádřen právní názor, že v právní teorii i soudní praxi není pochyb o tom, že přání zůstavitele, jak má být pohřben, jak se má dědic starat o hrob a dbát o jeho pietu apod., která pořizovatelé často v posledních pořízeních uvádějí, nevyvolávají žádné právní účinky a dědice zavazují pouze morálně a že stejně je třeba pohlížet na přání zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý obnos, příp. na přání vyjádřené ohledně dědických podílů v korespondenci zůstavitele. V projednávaném případě však nelze – snad vyjma formulace, podle níž by si zůstavitelka přála, aby A. Š. dostal ještě dvě sošky v loveckém kroji – dovodit (s odkazem na ustálenou judikaturu k výkladu právního úkonu/jednání, viz níže), že se nejedná o holografní závěť zůstavitelky. Mimo jiné již proto, že nebyla pořízena tím „nejkvalifikovanějším“ způsobem, tj. ve formě notářského zápisu. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že zůstavitelka svůj projev vůle pořídila vlastnoručně jako laik (když soudní komisař nemohl působit při formulaci jejího obsahu, resp. poučit o náležitostech závěti), a přistupovat proto k výkladu o to shovívavěji. Je nanejvýš pravděpodobné, že za daných okolností vyjádření „přání pro notářství“, aby vše, co je v XY, zůstalo synu A. Š., obsahuje zůstavitelčinu poslední vůli. Nadto, je bezpochyby třeba dát především prostor jejímu posouzení, zvláště za situace, kdy platnost listiny nebyla dosud (ani žalovaným) nijak zpochybněna.
Obecná úprava interpretace právních jednání je obsažena v ustanoveních §555 a násl. o. z., u některých právních jednání stanoví zákon speciální pravidla pro jejich výklad. Tak je tomu právě u závěti, kterou je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§1494 odst. 2 o. z.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení §1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997; dovolateli rovněž označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Jelikož soudy v řízení nepostupovaly tak, jak uvedeno výše, když de facto vycházely pouze z označení listiny, na němž je projev vůle zůstavitelky zachycen, aniž by – správně
– zohlednily i ze znění dalšího textu listiny a vyložily projev vůle se zřetelem k okolnostem případu, resp. aniž by vycházely z okolností, za nichž byl projev vůle učiněn, anebo případně provedly dokazování, bylo-li by potřebné ke zjištění, jaká je skutečná vůle zůstavitelky, zejména jaký majetek měl A. Š. zdědit (jedná-li se o „vše, co je v XY“), není správný závěr odvolacího soudu, že v případě dodatečně nalezené listiny s datem 6. 3. 1988 se jedná o zůstavitelkou projevené přání bez právní závaznosti a že předkládaná listina není způsobilá výsledek pozůstalostního řízení jakkoliv změnit.
Pro úplnost, podstatná není ani okolnost (zmíněná soudem prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žaloby), že kromě toho, co je v XY, má zůstavitelka i jiná aktiva, neboť obligatorní náležitostí pořízení zůstavitele o majetku pro případ smrti je ustanovení dědice (dědiců) nejen k pozůstalosti jako celku, ale i k její poměrné části (k podílu na pozůstalosti). Obdobně není rozhodné ani to, že podle zjištění soudu prvního stupně zůstavitelka ke dni sepsání „posledního přání pro notářství“ předmětné pozemky (parc. č. XY orná půda v k. ú. XY a parc. č. XY orná půda v k. ú. XY) nevlastnila. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla jejich vlastnicí ke dni své smrti, jinak by nebyly v původním řízení o pozůstalosti projednány. Nadto, stávající hmotněprávní úprava výslovně počítá s „odkazem“ věci nepatřící zůstaviteli, a proto není důvod ani pro závěr, že zůstavitel není oprávněn pořídit pro případ smrti o věci, která mu nepatří, tak, že určitou osobu povolá za jejího dědice (k tomu srov. podrobněji Novák, D. Pořízení o věci nepatřící zůstaviteli. Ad Notam č. 5, ročník 2016, s. 15-16). Podstatné je, že věc zůstaviteli patří v době dědického nápadu (k okamžiku jeho smrti).
Jelikož v daném případě lze – s ohledem na výše uvedené – považovat žalobu na obnovu řízení za adekvátní procesní prostředek obrany A. Š. jako účastníka původního řízení o pozůstalosti, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující zamítnutí žaloby soudem prvního stupně nesprávné. Předčasný (a tudíž nesprávný) je i závěr, že v případě dodatečně nalezené listiny s datem 6. 3. 1988 „se jedná o zůstavitelkou projevené přání bez právní závaznosti“. V obnoveném řízení o pozůstalosti bude proto dále nutné, aby se soud (soudní komisař) důsledněji zabýval rovněž výkladem tohoto posledního pořízení zůstavitelky ve prospěch A. Š.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-východ) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu