ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.132.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 132/2022-71
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalované VRŠANSKÝ a spol., v.o.s., se sídlem v Teplicích, Kollárova č. 1879/11, IČO 25466763, jako likvidační správkyni pozůstalosti zůstavitele L. B., zemřelého dne 21. ledna 2018, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska č. 1367/1, o vyloučení částky 3 022,11 Kč z likvidační podstaty pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 240/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2021, č. j. 11 Co 143/2021-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2021, č. j. 11 Co 143/2021-55, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. června 2021, č. j. 24 C 240/2020-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 10. 2020 u Okresního soudu v Teplicích se žalobkyně domáhala rozhodnutí, kterým by z likvidační podstaty pozůstalosti po L. B., zemřelém dne 21. ledna 2018, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitel“), byla vyloučena částka 3 022,11 Kč, která se ke dni úmrtí zůstavitele nacházela na jeho bankovním účtu č. XY; nesouhlasí s tím, že i uvedená částka byla zahrnuta do seznamu majetku likvidační podstaty pozůstalosti, přestože jde o splátky úvěru č. XY (2 000 Kč) a kartového úvěru č. XY (1 022,11 Kč) inkasované po smrti zůstavitele, ale před pravomocným nařízením likvidace pozůstalosti, zcela v souladu s právními předpisy.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 24 C 240/2020-36, rozhodl, že se žaloba o vyloučení částky 3 022,11 Kč, která se ke dni úmrtí zůstavitele nacházela na jeho bankovním účtu č. XY, z likvidační podstaty pozůstalosti po zůstaviteli zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 7 776 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že i když žalobkyně postupovala v souladu se smluvními závazky vyplývajícími ze smluv o úvěru a ve dnech 20. 1. 2018, 22. 2. 2018 a 26. 2. 2018 použila peněžní prostředky zůstavitele nacházející se na jeho účtu na splátky úvěrů zůstavitele, po nařízení likvidace pozůstalosti jsou provedené splátky úvěrů v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy o likvidaci pozůstalosti, který spočívá v tom, aby pohledávky věřitelů byly uspokojovány z výtěžku zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty zůstavitele, a tam podle ustanovení §212 odst. 1 písm. a) z. ř. s. patří majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 Co 143/2020-55, rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení žalované a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že předmětné platby mohly být sice z účtu zůstavitele po jeho smrti provedeny v souladu s ustanovením §2666 o. z., po právní moci usnesení soudu ze dne 26. 9. 2018 o nařízení likvidace pozůstalosti však vznikla žalobkyni povinnost takto přijaté peněžní prostředky, deponované na účtu zůstavitele v den jeho smrti, vydat do majetku likvidační podstaty, z jejíhož výtěžku budou uspokojováni všichni věřitelé zůstavitele, s tím, že výklad zastávaný žalobkyní (podle něhož má přednost speciální ustanovení o provádění bankovních operací podle §715a obchod. zák. a za současné úpravy podle §2666 o. z., před obecným ustanovením §212 odst. 1 písm. a/ z. ř. s.) by představoval nedůvodné zvýhodnění části věřitelů proti věřitelům ostatním, čímž by byl zcela popřen princip poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů v rámci likvidace pozůstalosti, jak je upraven v ustanovení §273 z. ř. s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázky, zda lze finanční prostředky, které se nacházely ke dni smrti zůstavitele na jeho sporožirovém účtu a které byly po smrti zůstavitele v souladu se zákonem z tohoto účtu převedeny, považovat za součást likvidační podstaty podle ustanovení §212 z. ř. s., zda lze v důsledku pravomocného nařízení likvidace pozůstalosti zpětně označit plnění, které věřitel obdržel po smrti zůstavitele zákonným postupem, za plnění neoprávněné a zda pravomocné usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zakládá právní účinky spočívající v povinnosti věřitele, který po smrti zůstavitele zákonným postupem obdržel plnění na své pohledávky, vydat tato plnění do likvidační podstaty pozůstalosti za účelem rozvržení mezi všechny věřitele. Podle jejího názoru právní úprava neobsahuje ustanovení, které by s nařízením likvidace pozůstalosti spojovalo povinnost k vrácení plnění, které bylo z majetku zůstavitele po jeho smrti zákonným způsobem vydáno. Zdůrazňuje, že jako banka provedla předmětné platby v souladu s ustanovením §2666 o. z. (splnila zákonnou povinnost), na druhé straně je jí, jako věřiteli zůstavitele, který toto plnění přijal, ukládáno, aby plnění vydal zpět, jako plnění neoprávněné v důsledku nařízení likvidace pozůstalosti. Má za to, že pokud obdržela na své pohledávky plnění po smrti zůstavitele postupem, který je v souladu s právními předpisy, bylo by nejen v rozporu s ustanovením §2666 o. z., ale rovněž se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, nyní konstatovat, že takto přijaté plnění se stalo zpětně plněním neoprávněným a žádat jeho vrácení – taková retroaktivita není při aplikaci hmotněprávní normy možná. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v projednávané věci zjištěno, že u Okresního soudu v Teplicích je pod sp. zn. 36 D 196/2018 vedeno řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, provedením úkonů v tomto řízení byl pověřen jako soudní komisař notář Mgr. Petr Michal. Usnesením ze dne 26. 9. 2018, č. j. 36 D 196/2018-79, které nabylo právní moci 24. 10. 2018, Okresní soud v Teplicích nařídil likvidaci pozůstalosti. Usnesením ze dne 1. 10. 2019, č. j. 36 D 196/2018-123, byla Česká spořitelna, a.s., pozůstalostním soudem vyzvána, aby na účet soudu převedla částky 2 000 Kč a 1 022,11 Kč, které byly po úmrtí zůstavitele inkasovány z jeho sporožirového účtu č. XY jako splátky úvěrů č. XY a č. XY, s tím, že ke dni 24. 10. 2018 byla nařízena likvidace pozůstalosti zůstavitele, čímž věřitelé ztratili právo na oddělené uspokojení svých pohledávek a vznikla jim povinnost přihlásit své pohledávky u soudního komisaře, na kterého přešla správa pozůstalosti a který provádí zpeněžení aktiv. K odvolání České spořitelny, a.s., bylo usnesení okresního soudu potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 84 Co 355/2019-191. Dovolání České spořitelny, a.s., proti usnesení odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 24 Cdo 1479/2020-229. Poté, co Česká spořitelna, a.s., sdělila pozůstalostnímu soudu, že trvá na svém stanovisku, bylo jí dne 23. 10. 2020 doručeno oznámení soudního komisaře o seznamu majetku likvidační podstaty, podle něhož byla do seznamu zahrnuta i práva a povinnosti majitele účtu č. XY vedeného na jméno zůstavitele, včetně zůstatku na účtu k datu úmrtí ve výši 29 072,81 Kč; současně bylo České spořitelně, a.s., uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení podala žalobu o vyloučení částky 3 022,11 Kč z likvidační podstaty, a to u místně příslušného Okresního soudu v Teplicích. Žaloba (proti doposud neustanovenému likvidačnímu správci pozůstalosti) byla podána dne 30. 10. 2020. Usnesením ze dne 6. 11. 2020, č. j. 36 D 196/2018-273, Okresní soud v Teplicích jmenoval likvidační správkyní pozůstalosti po L. B. společnost VRŠANSKÝ a spol., v.o.s., která následně ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává a odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2020, č.j. 84 Co 355/2019-191. Provedení inkasa předmětných částek z účtu zůstavitele po jeho smrti a přijetí tohoto plnění na úhradu splátek označených úvěrů (22. 1. 2018 a 20. 2. 2018 vždy 1 000 Kč, 26. 2. 2018 splátka ve výši 1 022,11 Kč), ani existence a platnost smluv o poskytnutí úvěrů, nebyly mezi žalobkyní a žalovanou sporné. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by zůstavitel za svého života určil, že po jeho smrti nemá být v převodu peněžních prostředků z jeho účtu pokračováno.
Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí soudů na vyřešení otázky obsahu a rozsahu majetku likvidační podstaty podle ustanovení §212 odst. 1 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, je dovolání přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §212 odst. 1 písm. a) z. ř. s. tvoří majetek likvidační podstaty „majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti“.
Ten, kdo tvrdí, že určitý majetek nepatří do likvidační podstaty, neboť to nepřipouští jeho právo k majetku, se může žalobou domáhat vyloučení označeného majetku z likvidační podstaty (§224 odst. 1 z. ř. s.). Žaloba se podává proti likvidačnímu správci ve lhůtě l měsíce ode dne, kdy žalobci bylo doručeno oznámení soupisu podle §222 (§224 odst. 2 věta první z. ř. s.).
Dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají a) dědická práva zůstavitelových dědiců nebo právo státu na připadnutí dědictví z důvodu, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic; tím není dotčeno právo na vydání likvidačního přebytku, b) odkazy zřízené zůstavitelem, c) práva na povinný díl, d) práva některých osob na zaopatření a další práva, která vznikla po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je uspokojují dědici zůstavitele nebo že se uspokojují z pozůstalosti, e) odloučení pozůstalosti, f) zůstavitelovy příkazy, pověření, plné moci včetně prokury a další jeho jednostranná právní jednání, která by jinak měla trvat i po jeho smrti, g) funkce vykonavatele závěti a správce pozůstalosti, h) pasiva pozůstalosti, o nichž to stanoví tento zákon (§200 z. ř. s.).
Zemře-li majitel účtu, zastaví ten, kdo vede účet, v den následující po dni, kdy mu byla smrt majitele účtu doložena, ty výplaty hotovosti a převody peněžních prostředků z účtů, o kterých majitel účtu určil, že se v nich po jeho smrti pokračovat nemá (§2666 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).
Z výše uvedených skutkových zjištění především vyplývá, že v projednávané věci se jedná o žalobu podle ustanovení §224 odst. 1 z. ř. s, tj. o speciální žalobu, kterou se ten, kdo uplatňuje právo k majetku zapsanému do seznamu majetku likvidační podstaty, domáhá vyloučení tohoto majetku ze seznamu. Žalobkyně Česká spořitelna, a.s., žalobou uplatňuje právo k části peněžních prostředků (3 022,11 Kč) z účtu vedeného u něho na jméno zůstavitele, které soud v řízení o pozůstalosti zařadil do seznamu majetku likvidační podstaty, ačkoli podle ní tato částka představuje plnění zůstavitele, které bylo po jeho smrti provedeno v souladu se zákonem – s ustanovením §2666 o. z.
Vylučovací žaloba podle ustanovení §224 odst. 1 z. ř. s. je svým účelem podobná vylučovací žalobě v insolvenčním řízení podle ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), proto lze ohledně předpokladů, za nichž může soud o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty jednat a vyhovět, vycházet z judikatury Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení insolvenčního zákona. Např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2021, č. j. 29 ICdo 45/2020, Nejvyšší soud k uvedenému předpokladu mimo jiné uvedl, že judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž byl označený majetek insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka, že vylučovací žaloba je podána nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy bylo tomu, kdo žalobu podává, doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž žalobce uplatňuje právo vylučující soupis (resp. může být podána i bez ohledu na to, zda bylo vyrozumění o soupisu doručeno), legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, že žalovaným je insolvenční správce, že v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen), a že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Připomenuto bylo i to, že vylučovací žaloba je svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce §225 insolvenčního zákona.
V projednávané věci bylo zařazení částky 3 022,11 Kč (jako součást zůstatku na označeném účtu k datu úmrtí zůstavitele ve výši 29 072,81 Kč) do seznamu majetku likvidační podstaty pozůstalosti zřejmé z oznámení soudního komisaře doručeného žalobkyni 23. 10. 2020, a je také zřejmé, že pokud žalobkyně vylučovací žalobu podala u Okresního soudu v Teplicích 30. 10. 2020, stalo se tak ve lhůtě stanovené v ustanovení §224 odst. 2 z. ř. s., a že žalovanou je likvidační správkyně. Uplatní se také výše uvedený závěr, že legitimace k podání žaloby je dána již tím, že předmětná částka byla zařazena do seznamu likvidační podstaty pozůstalosti, a že naléhavý právní zájem na této (svého druhu) určovací žalobě není třeba prokazovat.
K prokázání tvrzení žalobkyně, že částka 3 022,11 Kč neměla být zařazena do seznamu likvidační podstaty pozůstalosti, je pak třeba aplikovat ustanovení §212 odst. 1 písm. a) z. ř. s. (podle něhož majetek likvidační podstaty tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti). To sice soudy obou stupňů učinily, ovšem zcela izolovaně, bez kontextu s dalšími ustanoveními z. ř. s. o likvidaci pozůstalosti a také s ustanoveními hmotného práva. Nevzaly v úvahu především ustanovení §200 z. ř. s., nadepsané „další účinky nařízení likvidace“, které vyjmenovává práva, která zanikají až dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a mezi nimiž je i zánik zůstavitelových příkazů, pověření, plných mocí a dalších jeho jednostranných jednání, která by jinak měla pokračovat i po jeho smrti. Za takto zanikající zůstavitelův příkaz, resp. jednání, které by mělo pokračovat i po jeho smrti, lze považovat i „příkaz“ zůstavitele, jako majitele účtu, vyplývající z ustanovení §2666 o. z. Toto ustanovení je součástí právní úpravy závazků ze smlouvy o účtu (§2662 a násl. o. z.), podle které smrtí majitele účtu závazky plynoucí ze smlouvy o účtu nezanikají, účet trvá, a ten, kdo účet vede, má povinnost dále přijímat i vyplácet peněžní prostředky z účtu, ledaže by majitel účtu za svého života určil, že se určité výplaty v hotovosti a převody peněžních prostředků z účtu po jeho smrti provádět již nemají.
Pokud zůstavitel v dané věci za svého života neurčil, že po jeho smrti již nemá být v převodu peněžních prostředků z jeho účtu na úhradu splátek úvěrů pokračováno, platí (a contrario) jeho příkaz, že pokračováno být má. Platby z účtu zůstavitele v celkové výši 3 022,11 Kč realizované bezprostředně po smrti zůstavitele (leden a únor 2018), tj. před právní mocí usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti (24. 10. 2018), tak byly provedeny v souladu s příkazem zůstavitele ve smyslu ustanovení §2666 o. z. Tento příkaz zanikl až právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti podle ustanovení §200 písm. f) z. ř. s. Pokud toto (popř. jiné) ustanovení výslovně neruší či nemění vztahy nastalé v důsledku provádění příkazů zůstavitele v době od jeho smrti do právní moci usnesení o nařízení likvidace, nemá žádnou zákonnou oporu názor uvedený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil, totiž, že „po nařízení likvidace pozůstalosti jsou provedené splátky úvěrů v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy o likvidaci pozůstalosti, který spočívá v tom, aby pohledávky věřitelů byly uspokojovány z výtěžku zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty zůstavitele, a tam podle ustanovení §212 odst. 1 písm. a) z. ř. s. patří majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti“. Toto procesněprávní ustanovení samo o sobě není způsobilé přivodit zpětně zánik plnění uskutečněného podle ustanovení §2666 o. z. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že věřitel, který si příkazem zůstavitele (vyplývajícím z ustanovení §2666 o. z.) „zajistil“ plnění své pohledávky i po jeho smrti, má oproti věřitelům, kteří takto nepostupovali, jistou výhodu.
Zbývá ještě posoudit, zda žalobkyně, která předmětný převod z účtu zůstavitele po jeho smrti realizovala, splňuje i to, že jí svědčí právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu likvidační podstaty. Vzhledem k tomu, že současně byla i věřitelem zůstavitele a předmětné plnění splátek úvěrů jako věřitel přijala, lze uzavřít, že jí takové právo svědčí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, tj. Okresnímu soudu v Teplicích, k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta drhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, proto soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu