ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.182.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 182/2022-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně N. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovanému B. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 107/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143, k návrhu žalovaného na odklad právní moci rozhodnutí, takto:
Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143, se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 7 C 107/2020-84, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je spoluvlastnicí nemovitostí, a to pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba „XY, č. p. XY“, rodinný dům, dále pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemků č. p. XY, XY a XY, to vše v okrese XY, katastrálním území XY, zapsané „pro obec XY“ na listu vlastnictví č. XY, přičemž její spoluvlastnický měl činit id. polovinu celku těchto nemovitostí (výrok I) a současně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný je spoluvlastníkem id. poloviny celku těchže nemovitostí (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky výše označených nemovitostí, a to každý v rozsahu jejich jedné poloviny vzhledem k celku (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 269 132,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na náhradě nákladů odvolacího řízení pak částku 238 128 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že jsou společně se žalovaným rovnodílnými podílovými spoluvlastníky shora označených nemovitostí (dále též jen „nemovitosti“). Původním vlastníkem nemovitostí byla ke dni svého úmrtí 7. 5. 2014 matka účastníků. Žalobkyně a žalovaný jsou jejími jedinými dědici se stejnými dědickými podíly. Dne 21. 11. 2013 byla uzavřena mezi žalobkyní, žalovaným, matkou účastníků a H. Š. nepojmenovaná smlouva podle §51 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a mezi matkou účastníků jako dárkyní a žalovaným jako obdarovaným darovací smlouva, podle níž došlo ke vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Podle nepojmenované smlouvy se žalovaný zavázal, že si matkou darované nemovitosti neponechá ve svém vlastnictví, tyto prodá a ve smlouvě uvedeným způsobem naloží s kupní cenou, což ani po smrti matky neučinil. Žalobkyně darovací smlouvu považuje za neplatnou, neboť ve skutečnosti nešlo o darování. Z kontextu obou smluv mělo být zřejmé, že vůlí matky účastníků bylo, aby žalovaný nemovitosti prodal a rozdělil kupní cenu mezi účastníky a H. Š.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl dovoláním, přičemž rovněž navrhl odklad právní moci uvedeného rozhodnutí. Namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména překvapivostí a nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu. Současně žalovaný nesouhlasil s tím, že došlo ke sjednání, popř. naplnění rozvazovací podmínky, jejíž nesplnění by mělo vést k zániku darovací smlouvy. K požadavku na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu žalovaný zdůraznil, že „se jedná o věc, kdy právní moc a tím související výkon výše napadeného rozhodnutí, by vedl v případě pozdějšího zrušení tohoto rozhodnutí k nenapravitelné újmě na straně žalovaného. Předmět řízení je v podstatě návrat vlastnických vztahů do podoby, ve kterých nikdy předtím neexistovaly za situace, kdy žalovaný předmětnou nemovitost užívá pro účely svého bydlení. Žalobkyně se v současné době domáhá vstupu do předmětné nemovitosti. Je zřejmé, že předmětným rozhodnutím došlo ke změně dlouhodobých vlastnických a uživatelských vztahů, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto směru překvapivé. Výkon rozhodnutí pak může vést ke zcela zásadním důsledkům, jejichž reparace by v případě zrušení napadeného rozhodnutí byla velmi obtížná. Nad rámec těchto skutečností žalovaný uvádí, že v předmětném domě má jako držitel zbrojního průkazu uskladněny zbraně, přičemž jejich zabezpečení je vázáno na stav, kdy předmětnou nemovitost užívám výlučně pro své potřeby. Za situace, kdy by do nemovitosti měly přístup další osoby, je nutno tomuto stavu přizpůsobit zabezpečení celé nemovitosti.“
Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Podle §243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze odložit (za podmínek uvedených v §243 o. s. ř.) jen ve vazbě na ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž je (může být) dovolání přípustné (subjektivně i objektivně; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Tato podmínka pak není splněna ve vztahu k té části dovolání, kterou dovolatel výslovně napadá i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Potud totiž přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a již proto je pojmově vyloučeno ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnout o odkladu jejich právní moci.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen tou částí návrhu na odklad právní moci, která se týkala výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, o určení vlastnického práva k blíže označeným nemovitostem.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání – přinejmenším směřuje-li proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé – neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou taxativně vypočteny v ustanovení §238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v §237 o. s. ř. – nakonec shledáno přípustným, popř. též důvodným. O tom, že úspěch dovolání nelze a priori vyloučit, lze uvažovat tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (samozřejmě bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Závažnost újmy, která dovolateli hrozí, se obecně poměřuje újmou jím tvrzenou na straně jedné v porovnání s případnými nepříznivými následky, které by ve vztahu k jiným účastníkům řízení byly nastoleny vlastním odkladem právní moci. Nicméně z toho, jak žalovaný odůvodnil svůj návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, nijak neplyne, že by mu měla vzniknout závažná újma, již ostatně dostatečně konkrétně ani nespecifikuje. Především nijak nekonkretizuje „těžko napravitelnou újmu“, jež by mu měla být způsobena požadavkem žalobkyně, aby jí sporné nemovitosti zpřístupnil. Ani okolnost, že došlo „ke změně vlastnických vztahů“, sama o sobě nesvědčí pro závažnost blíže neidentifikované újmy a taktéž obava o následky vzniklé v důsledku „výkonu rozhodnutí“ není ve vztahu k výroku o věci samé na místě, neboť ryze určovací výrok rozhodnutí není ze své podstaty pojmově způsobilým předmětem výkonu rozhodnutí nebo soudní exekuce (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněné pod číslem 78/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 9/2020). A konečně i akcent žalobce na to, že v budově, o níž byl také veden spor, uchovává legálně držené zbraně, je zcela bezvýznamný (žalobci nic nebrání ony zbraně uchovat na jiném bezpečném místě, popř. je před zásahy nepovolaných osob zabezpečit vhodnými prostředky).
Nejvyšší soud proto ve vlastních tvrzeních žalovaného neshledal dostatečný potenciál k tomu, aby odložil právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu a podaný návrh zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu