ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2140.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2140/2022-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně N. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovanému B. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 107/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby bylo určeno, že jsou se žalovaným (rovnodílnými) podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: XY, č. p. XY, rodinný dům, pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba a pozemků p. č. XY, XY a XY, to vše v okrese XY, zapsané na listu vlastnictví XY pro obec XY, katastrální území XY (dále též jen „sporné nemovité věci“), a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku. Žaloba byla zdůvodněna tak, že vlastníkem sporných nemovitostí byla ke dni svého úmrtí (to je ke dni 7. 5. 2014) matka účastníků, žalobkyně a žalovaný jsou jejími jedinými dědici se stejnými dědickými podíly. Dne 21. 11. 2013 byly uzavřeny: nepojmenovaná smlouva podle §51 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, a to mezi žalobkyní, žalovaným, matkou účastníků a H. Š. (dále jen “nepojmenovaná smlouva”) a rovněž darovací smlouva, která byla uzavřena toliko mezi matkou účastníků jako dárkyní a žalovaným jako obdarovaným (dále též jen “darovací smlouva”), podle níž došlo ke vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Podle nepojmenované smlouvy se žalovaný zavázal, že si darované nemovitosti neponechá ve svém vlastnictví, tyto prodá a ve smlouvě uvedeným způsobem naloží s kupní cenou, což však dosud neučinil. Žalobkyně darovací smlouvu považuje za neplatnou, neboť ve skutečnosti nešlo o darování. Z kontextu obou smluv je zřejmé, že vůlí matky účastníků bylo, aby žalovaný nemovitosti prodal a rozdělil kupní cenu mezi účastníky a H. Š. Žalobkyně předmětnou žalobu podala s ohledem na současnou právní úpravu a to vycházeje ze závěrů rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 16 C 118/2016 (viz též dále).
2. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 7 C 107/2020-84, jednak zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem id. ½ sporných nemovitých věcí (výrok I rozsudku), obdobně zamítl i požadavek na určení, že žalovaný je spoluvlastníkem sporných nemovitostí v rozsahu jejich od. ½ k celku (výrok II rozsudku) a rozhodl o tom, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III rozsudku).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění: Matka účastníků N. H. byla v roce 2013 těžce nemocná. Sporné nemovité věci měla ve svém výlučném vlastnictví. Dne 21. 11. 2013 uzavřela celkem tři smlouvy v tomto pořadí: 1. nepojmenovanou smlouvu dle §51 obč. zák., kde účastníky byli kromě ní také žalobkyně, žalovaný a paní H. Š.; 2. darovací smlouvu, kde byla dárkyní, kdežto obdarovaným byl žalovaný a nakonec i 3. smlouvu o osobním závazku, kde byla osobou oprávněnou a žalovaný osobou povinnou. Dvě posledně uvedené smlouvy byly připraveny advokátkou, které N. H. udělila plnou moc a která se dobře znala i se žalobkyní. Nepojmenovaná smlouva konstatovala výlučné vlastnictví paní N. H. k předmětným nemovitostem a její úmysl tyto nemovitosti darovat žalovanému. Dále je zde obsažen závazek žalovaného, že si předmětné nemovitosti neponechá ve svém vlastnictví, ale že je prodá a se získanou kupní cenou naloží dle smlouvy v závislosti na tom, zda matka účastníků bude v době výplaty kupní ceny ještě na živu, či zda k prodeji dojde až po její smrti. Darovací smlouvou darovala matka účastníků žalovanému předmětné nemovitosti a žalovaný je do svého vlastnictví přijal. Na základě této smlouvy pak bylo jeho vlastnické právo zapsáno po proběhnuvším vkladovém řízení do katastru nemovitostí. Smlouvou o osobním závazku se žalovaný jako budoucí vlastník nemovitostí, dárkyni zavázal, že ji nechá do doby, než bude nemovitost prodána, případně do její smrti, nemovitost užívat a brát z ní užitky, a to pod sankcí 500 000 Kč pro případ porušení této povinnosti. Úmysl matky účastníků je zřejmý zejména z innominátní smlouvy, dle které měly být sporné nemovité věci nejprve žalovanému darovány, a poté žalovaným prodány. S ohledem na svůj špatný zdravotní stav a fakt, že se sporné nemovité věci nedařilo dlouhodobě prodat, se matka účastníků rozhodla nemovité věci převést do vlastnictví žalovaného (svého syna) s tím, že ten si je neponechá, ale v budoucnu je prodá a s finančními prostředky takto získanými naloží podle jejího přání, tj. za jejího života jí kupní cenu částku vydá, případně po její smrti ji rozdělí mezi ustanovené osoby. O realizaci svého záměru se matka účastníků radila s advokátkou Mgr. Halamovou. N. H., matka účastníků, zemřela dne 7. 5. 2014. Pozůstalostní řízení po matce účastníků skončilo schválením dědické dohody, kdy předmětem dědictví byly zůstatky na účtech v hodnotě cca 50 000 Kč. Sporné nemovité věci má žalovaný ve svém vlastnictví do současné doby a z jeho postoje je zřejmé, že je prodat nehodlá.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně nejprve (z blíže rozvedených důvodů) nepřisvědčil námitce žalovaného, že dalšímu průběhu řízení brání překážka věci rozsouzené. Nepřitakal ovšem ani tvrzení žalobkyně, že „darování bylo pouze simulované“. Vyšel z toho, že matka účastníků byla v době uzavírání smluv svéprávná a vedena za vyžádané konzultace s advokátem úmyslem, aby „exekuce proti žalované nepadly na dům.“ Podle závěrů soudu prvního stupně zde byla jednoznačná a nezpochybnitelná vůle paní H. převést své vlastnické právo k nemovitým věcem na žalovaného, byť jen na omezenou dobu, tedy do doby, než tyto nemovitosti jako jejich vlastník prodá a kupní cenu rozdělí. Přestože byl žalovaný v pořadí první uzavřenou nepojmenovanou smlouvou zavázán, jak má s poskytnutým darem dále naložit, nelze z toho podle soudu prvního stupně dovodit neplatnost kterékoliv ze tří současně uzavřených smluv. Dále soud prvního stupně odůvodnil výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř. umožňující nepřiznat úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení (byť zmiňovanému ustanovení nepřizpůsobil dikci výroku III rozsudku).
5. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobkyní podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí: pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: XY, č.p. XY, rodinný dům, pozemku p.č.st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba a pozemků p.č. XY, XY a XY, to vše v okrese XY, zapsané na listu vlastnictví XY pro obec XY, katastrální území XY, a to každý v rozsahu jedné poloviny vzhledem k celku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 269 132,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na náhradě nákladů odvolacího řízení pak částku 238 128 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, se soudem prvního stupně se však rozešel ve vlastním právním posouzení zjištěných skutkových okolností.
7. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud shledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neztotožnil se však s jeho závěrem, pokud jde o obsah uzavřených smluv, kdy, na rozdíl od soudu prvního stupně, posoudil smlouvu nepojmenovanou i smlouvu darovací jako jeden celek s tím, že jde o platná ujednání, vyjadřující vůli smluvních stran, kdy platnost smlouvy darovací byla podmíněna platností smlouvy nepojmenované – k darování nemovitostí došlo za podmínky, že tyto budou žalovaným prodány a s výtěžkem bude naloženo podle vůle dárkyně; její nesplnění pak znamenalo naplnění rozvazovací podmínky, což mělo za následek obnovení dřívějšího právního stavu. S tímto právním posouzením odvolací soud účastníky seznámil, a protože bylo s ohledem na tento jeho závěr třeba zkoumat, proč nedošlo ke splnění oné podmínky, tj. k realizaci prodeje, zda tomu například bránily nějaké objektivní důvody, byl žalovaný ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. poučen, aby k této skutečnosti doplnil potřebná tvrzení a navrhnul důkazy. A protože v řízení nevyšly najevo žádné překážky bránící v přiměřené době prodeji darované nemovitosti, uzavřel odvolací soud, že byla naplněna rozvazovací podmínka, tím došlo ke zrušení účinků darovací smlouvy a obnovil se právní stav, jaký tu byl před jejím uzavřením (samozřejmě s respektem k tomu, že žalobkyně je dědičkou poloviny majetku po své matce /dárkyni/ N. H.). Odvolací sud konečně odůvodnil i výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
8. Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl v celém jeho rozsahu (soudě podle jeho obsahu, v němž rozsah napadení nebyl výslovně zmíněn) dovoláním. Přípustnost dovolání žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovozoval ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. V dovolání byly předestřeny následující otázky: 1/ Mohou se určení splnění rozvazovací podmínky sjednané v rámci darovací smlouvy domáhat osoby rozdílné od účastníků darovací smlouvy?; 2/ Je rozvazovací podmínka sjednána určitě, jestliže není sjednáno žádné určení času splnění této podmínky?; 3/ Je platnou rozvazovací podmínkou sjednanou v rámci darovací smlouvy, ukládající obdarovanému povinnost zcizit předmět daru?; 4/ Stane se darovací smlouva nepodmíněnou, jestliže dárce zemřel před splnění rozvazovací podmínky za situace, kdy nebylo sjednáno určení času pro splnění podmínky?; 5/ Lze deklarovat marné uplynutí lhůty ke splnění rozvazovací podmínky meritorním rozhodnutím soudu, bez uvedení času, kdy k marnému uplynutí lhůty mělo dojít?; 6/ Promlčuje se nárok na splnění rozvazovací podmínky? a 7/ Promlčuje se nárok na to, aby někdo jiný něco konal?
9. Dále žalovaný s podrobnějším odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namítal, že je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a nepřezkoumatelné a také, že se odvolací soud nevypořádal s jím vznesenou námitkou překážky věci rozsouzené ve vztahu k řízení dříve vedenému před soudem prvního stupně pod sp. zn. 16 C 118/2016. K výše předestřeným otázkám žalovaný v dovolání argumentoval tak, že sjednaná rozvazovací podmínka měla podle odvolacího soudu dojít naplnění v případě, že v postavení obdarovaného neprodá předmět daru, zřejmě jakékoliv jiné osobě. Nebyly sjednány podmínky, za jakých má být prodej realizován (způsob určení, výše kupní ceny apod.). V žádné z uvedených smluv nebylo určeno, do kdy má být podmínka splněna, a tedy ani nemohlo být určeno, co se stane, nedojde-li k prodeji nemovitostí po uplynutí lhůty k jejich prodeji. V žádné části vymezených smluv není konstatována vůle jejich účastníků, aby v případě, nedojde-li ke splnění podmínky prodeje, došlo k navrácení do předchozího stavu. Smyslem odvolacím soudem vymezené rozvazovací podmínky by bylo, že nezcizí-li zcela předmětné nemovitosti v blíže neurčeném časovém horizontu, a tedy neztratí-li zcela jejich vlastnictví, stane se zpět vlastníkem matka účastníků, které však s touto variantou s vyhlídkou na své pravděpodobně brzké úmrtí nepočítala, neboť její vůle nepochybně moment jejího úmrtí překračovala. Pro právní posouzení obsahu tvrzené rozvazovací podmínky je v tomto směru podle mínění žalovaného rozhodná vůle matky účastníků (dárkyně), nikoliv představy žalobkyně o této vůli. Odvolací soud posoudil ujednání v čl. II nepojmenované smlouvy jako podmínku rozvazovací ke sjednané darovací smlouvě, uzavřené až poté, kdy byla sjednána předmětná rozvazovací podmínka. Z hlediska časové souslednosti je žalovaný přesvědčen, že je pojmově vyloučeno, aby rozvazovací podmínka byla sjednána dříve, než je uzavřena smlouva, jejíž účinnost v případě naplnění smluvní podmínky zaniká od samého počátku. Z obsahu listin tedy nelze uzavřít, že by všechny smlouvy ze dne 21. 1. 2013 tvořily jeden celek. Jako jeden celek lze posoudit výlučně smlouvy, jejímiž účastníky byl žalovaný a jeho matka, tedy smlouvu darovací a smlouvu o osobním závazku doživotního bydlení a užívání. Přestože odvolací soud tuto smlouvu o osobním závazku zcela pomíjí, je tato smlouva dle dovolatele podstatná pro posouzení vůle dárkyně, která nesporně měla v úmyslu užívat předmětné nemovitosti do konce svého života. Dále žalovaný v dovolání popisoval vývoj vnímání podmínky v římském právu. S ohledem k vymezeným účastníkům darovací smlouvy je žalovaný přesvědčen, že nejpozději momentem úmrtí dárkyně došlo k zániku jejích práv souvisejících s tvrzenou rozvazovací podmínkou, a smlouva se nejpozději k tomuto datu stala nepodmíněnou. Žalobkyně nevstoupila do práv matky z darovací smlouvy a nemůže se tedy domáhat žádných nároků z této darovací smlouvy. Z hlediska posuzování vůle stran při sjednávání rozvazovacích podmínek žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1392/2004, od nějž se měl odvolací odchýlit a v němž bylo zdůrazněno, že při uzavírání konkrétní smlouvy však mohou být mezi účastníky dány takové okolnosti a vztahy, že již v tomto stadiu kontraktace bude alespoň jeden z nich vědět, že v případě nesplnění sjednaných závazků (sjednaného závazku) druhým smluvním partnerem nebude mít zájem na dalším trvání smlouvy; pro tento případ si mohou sjednat rozvazovací podmínku. Pokud jedním z hlavních závazků ve smlouvě je zaplacení ceny za poskytnuté plnění (v tehdy projednávané věci úplaty za postoupené pohledávky), není žádného důvodu, aby ve smlouvě nebyla sjednána rozvazovací podmínka spočívající v nezaplacení příslušné ceny povinným; volba automatického zániku smlouvy vyvolaného naplněním rozvazovací podmínky je logická. Ve vztahu k této skutečnosti žalovaný v dovolání zdůraznil absenci jakéhokoliv projevu vůle mezi stranami, že mezi stranami, v případě neprovedení prodeje, pozbude sjednaná darovací smlouva svých účinků. Mezi stranami nebylo sjednáno žádné zajištění tohoto závazku ani žádná sankce za jeho nesplnění. Bylo na žalobkyni, jako osobě, jíž případně právo z toho závazku žalovaného svědčilo, aby nárok uplatnila u soudu formou žaloby na plnění, což však neučinila. Dále žalovaný přiměřeně odkazoval na závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2150/2015. Závěrem pak navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143, v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. K podanému dovolání se žalobkyně nevyjádřila.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. To samozřejmě nebrání dovolacímu soudu takový výrok zrušit, neboť z důvodu své akcesority sleduje i v dovolacím řízení osud výroku o věci samé.
16. Dovolání není přípustné (resp. projednatelné) ve vztahu k argumentaci žalovaného, že jednotlivé smlouvy nebyly navzájem provázány. Odhlédnuto od toho, že k této polemice se nevztahuje žádná z výše specifikovaných a v dovolání výslovně obsažených otázek pod č. 1/ až 7/, pak žalovaný opakovaně neurčitě vymezil důvod přípustnosti dovolání alternativně, když uváděl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a současně měl řešit otázky Nejvyšším soudem prozatím neřešené. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
17. Posuzované dovolání neobsahuje ve výše zmiňovaném rozsahu náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jeden jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
18. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
19. Uvedené platí i pro otázky 6/ a 7/ týkající se problematiky promlčení, k nimž v dovolání žádná argumentace obsažena není, nadto dané otázky se zcela míjejí s důvody napadeného rozhodnutí, který se problematikou promlčení nezabývalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Za situace, kdy zbývající otázky pod body 1/ až 5/ se shodně týkají problematiky rozvazovací podmínky, přitom výslovně k otázkám 1/ a 5/ žalovaný v dovolání náležitě označil i rozhodnutí Nejvyššího soudu s v nimiž mělo být právní posouzení odvolacího soudu v rozporu, shledal Nejvyšší soud k těmto otázkám dovolání žalovaného přípustným.
21. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. naopak nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo, pokud jde o hodnocení všech tří uzavřených smluv jako navzájem provázaných, uplatněno již v rámci žaloby [srov. její bod 12] a dále při jednání konaném dne 15. 1. 2021 [č. l. 71 spisu], znovu též v odvolání proti rozsudku [číslo listu 94 spisu] (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12), což ovšem není případ právě projednávané věci. Nejsou pak opodstatněné ani výtky žalovaného o tom, že překvapivý byl pro něj závěr odvolacího soudu, který při výkladu darovací a nepojmenované smlouvy dospěl k úsudku, že účastníci si sjednali rozvazovací podmínku. O tomto (od soudu prvního stupně odlišném) právním náhledu odvolací soud podrobně poučil účastníky při odvolacím jednání konaném dne 26. 5. 2021 [číslo listu 117 spisu], poučil rovněž žalovaného, jaké skutečnosti má tvrdit a označovat k nim důkazy a ke splnění uvedené povinnosti mu poskytl pořádkovou lhůtu 30 dnů, přičemž žalovaný měl dostatečnou příležitost se k naznačené právní argumentaci vyjádřit, jíž také částečně využil [srov. jeho vyjádření na č. l. 125 p. v. spisu]. Postup odvolacího soudu tak odpovídal §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. a lze ho ve výsledku hodnotit jako procesně zcela korektní. Ze žádného zákonného ustanovení pak neplyne, že by odvolací soud byl vázán právním posouzením ze strany soudu prvního stupně (srov. též §213b o. s. ř.). Lze k této dílčí procesní otázce shrnout, že přezkoumávané rozhodnutí nelze považovat za překvapivé nebo nepředvídatelné.
22. K problematice žalovaným namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
23. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V poměrech právě projednávané věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. Rozsudek odvolacího soudu vyhovuje požadavkům na něj kladeným v §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž výtky dovolatele k jeho odůvodnění, co do posouzení smluvních ujednání jako podmíněných, nepředstavují vadu rozhodnutí (nepřezkoumatelnost), nýbrž jsou poplatné (nesprávnému) právnímu závěru, z něhož odvolací soud vycházel.
24. Nejvyšší soud rovněž nevyslyšel výhradu žalovaného vážící se k tvrzeně neúplně vypořádané námitce překážky věci rozsouzené, kterou uplatnil před soudem prvního stupně. Jelikož k dané otázce žalobce nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde toliko o výhradu vady řízení, k níž Nejvyšší sud přihlíží u jinak přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nicméně nutno dodat, že soud prvního stupně se danou námitkou podrobně zabýval, naposledy ve svém rozsudku [srov. jeho odst. 30], přičemž způsob jejího vypořádání žalovaný nezpochybnil ani v průběhu odvolacího řízení, kdy při jednání odvolacího soudu konaném dne 26. 5. 2021 výslovně ústy svého zástupce prohlásil, že (evidentně vyjma části týkající se nákladů řízení) „považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné“, tudíž odvolací soud neměl důvod se danou otázkou znovu zabývat, když z jeho postupu je navíc zřejmé, že implicitně neshledal procesních překážek, jež by mu bránily věcně v průběhu odvolacího řízení rozhodnout, překážku věci rozsouzené nevyjímaje. Nejvyšší soud pak nad rámec důvodů výstižně uvedených již soudem prvního stupně doplňuje, že předchozí pravomocný rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 1. 2019, č. j. 16 C 118/2016-185, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Co 86/2019-262, nemůže představovat překážku věci rozsouzené vůči nyní přezkoumávanému rozsudku též proto, že zatímco v předchozím řízení bylo předmětem rozhodování určení, zda sporné nemovitosti patřily matce účastníků ke dni její smrti (a zda tak představovaly aktiva pozůstalosti), pak v nynějším řízení je jeho předmětem určení (spolu)vlastnického práva žalobkyně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.2006, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006). Nejvyšší soud pak neshledal v řízení předcházející publikaci napadeného rozsudku zmatečnostní ani jiné vady, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
25. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu - mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda účastníci pro případ prodlení žalovaného se splněním převzaté povinnosti sporné nemovitosti prodat a výtěžek předepsaným způsobem rozdělit sjednali rozvazovací podmínku. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
26. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání přípustně vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
27. Podle §35 obč. zák. platí, že projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (odstavec 1). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2).
28. Podle §36 odst. 1, věty první, obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky.
29. Podle §36 odst. 2 obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
30. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
31. Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2.2012, sp. zn. 23 Cdo 925/2010), a proto i způsobilou dovolacího přezkumu.
32. Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje tzv. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, obdobně na danou problematiku nahlíží i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).
33. Právní teorie je zajedno v tom, že pojmovým znakem podmínky (tzv. conditio ) ve smyslu §36 obč. zák. je mimo jiné i to, že účinnost právního úkonu činí závislou na nejisté skutečnosti, o níž v době jejího sjednání nebylo účastníkům známo, zda a kdy nastane, popř. zda již nastala. Nastane-li taková skutečnost, pak bez dalších právních úkonů účastníků nastanou podmínkou předpokládané účinky. V případě rozvazovací (tzv. rezolutivní ) podmínky to naopak znamená zánik účinnosti této smlouvy, což má za následek obnovení právního vztahu z doby před účinností smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, a ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněné pod č. 7/2001 a pod č. 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9.2000, sp. zn. 25 Cdo 534/99). Přitom smyslem podmínek je, aby měl jednající možnost učinit právní úkon i v době, kdy nejsou známy všechny skutkové předpoklady, za nichž se právní úkon uplatní. To platí jak v případě, kdy se na podmínku váže vznik právních následků, tak i jejich zánik (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009). Odvolací soud implicitně v dané věci správně vycházel z toho, že jde o podmínku tzv. potestativní (jejíž splnění záviselo na vůli žalovaného a nikoliv na nahodilé okolnosti). Z rozhodnutí odvolacího soudu však není patrné – jak důvodně namítá dovolatel – do kdy měla být údajná rozvazovací podmínka splněna (tzv. doba pendence ). Nezbytným (esenciálním) pojmovým znakem podmínky je, že musí být součástí daného právního úkonu, tj. že musí být zahrnuta do projevu vůle, a to případně v podobě vedlejšího ujednání, neboť podmínkami nejsou projevem vůle nezahrnuté předpoklady anebo pohnutky, i když z nich smluvní strany při uzavírání právního úkonu vycházely (k tomu srov. např. Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok. Bratislava: IURA EDITION, 1998, s. 164); to platí přiměřeně i v případě více navzájem závislých smluv.
34. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011, dále objasnil, že rozvazovací podmínka nemusí být vždy výslovně sjednána (rozuměj ve smyslu striktního a doslovného formulačního vyjádření, že je sjednávána rozvazovací podmínka určitého obsahu), ovšem nezbytné je, aby úmysl smluvních stran sjednat takovou rozvazovací podmínku byl z obsahu předmětné smlouvy zřejmý (interpretovatelný). Aby bylo možno učinit závěr, že účastníci ve smlouvě sjednali rozvazovací podmínku, musí být z textu právního úkonu (dnes právního jednání) patrné, že při naplnění toho kterého předpokladu takové podmínky nastalé právní následky jednání podle ujednání smluvních stran výslovně pominou.
35. V nepojmenované smlouvě (srov. její čl. II a III), jež byla obsahově svázána se smlouvou darovací (uvedený právní závěr se přitom žalobci podaným dovoláním nepodařilo účinně zpochybnit) bylo – pro případ, že výtěžek z prodeje nemovitosti žalobce nezíská do dne smrti své matky (dárkyně) – ujednáno právě a jen to, že „Pan B. K. se zavazuje, že si předmětné nemovitosti neponechá ve svém vlastnictví, ale že je prodá a se získanou kupní cenou naloží tak, že …. z získané kupní ceny za prodej předmětných nemovitostí vyplatí po smrti N. H. svojí sestře – paní N. K. 50 % získané kupní ceny snížených o polovinu částky, kterou vyplatí paní H. Š.…… a to tak, aby panu B. K. i paní N. K. zůstala po prodeji předmětných nemovitostí a po vyplacení částky paní H. Š. z kupní ceny stejná částka, s čímž všichni účastníci této smlouvy souhlasí“.
36. Aby vskutku šlo o rozvazovací podmínku, bylo by nutné ve smlouvě určit dobu, ve které má žalobce na sebe převzatý závazek splnit a – především – jednoznačně vymezit, že porušení takto převzaté povinnosti v konkrétně určené době má za následek výslovné zrušení účinků darovací smlouvy. Nic takového však účastníky dohodnuto nebylo. Nejvyšší soud přitom v nejmenším nepochybuje o správnosti závěrů odvolacího soudu v tom směru, že matka účastníků měla zájem na jejich spravedlivém vypořádání ve vztahu k předmětu daru, nicméně ono vypořádání bylo smluvně zajištěno pouze závazkem žalovaného vůči matce účastníků a po její smrti ve vztahu k žalobkyni (popř. též vůči H. Š.). Darování však nebylo učiněno jako podmíněné. Nejde tu přitom o žádné přehnané nároky na formulaci smluvního ujednání, nýbrž o to, že jednající si v textu darovací smlouvy a na ni navazující nepojmenované smlouvy žádnou podmínku nesjednali. Z jejich vcelku jednoznačného a srozumitelného písemného projevu vůle nelze ani při značné extenzi učinit rozumný závěr o existenci jakékoliv ujednání o podmínce. Řečeno jinak: Nejvyšší souhlasí s pregnantně formulovanými závěry odvolacího soudu až do odstavce 20 napadeného rozsudku, nicméně nemůže již přisvědčit navazující úvaze, že účastníci sjednali rozvazovací podmínku. Problematičnosti takového závěru si ostatně byl zřejmě vědom i samotný odvolací soud, když v důvodech svého rozhodnutí připomenul, že „rozvazovací podmínka nebyla v předmětné smlouvě formulována zcela jednoznačně“ a na její existenci dovodil „zejména k ideji spravedlnosti“ – respektive „k tomu, co bylo záměrem matky při vypořádání jejich dětí“. K posledně uvedenému argumentu je možno jedině připomenout, že žádná podmínka v nepojmenované smlouvě zakotvena z důvodů výše uvedených nebyla, záměr matky se nepochybně upínal ke spravedlivému vypořádání obou jejích dětí, nikoliv však ke sjednání rozvazovací podmínky (ostatně pro opačný názor nesvědčí žádné ze skutkových zjištění, které soudy obou stupňů učinily), pouhý záměr matky by byl i nedostatečný, neboť podmínka je vedlejším smluvním ujednáním, s nímž musí souhlasit všichni účastníci smlouvy. Nešlo ani o příkaz dárkyně (tzv. modus), neboť žádný takový jednostranný úkon převodkyně ve smlouvě (ať už darovací či nepojmenované) obsažen není.
37. Lze tak uzavřít, že právní posouzení (výklad) nepojmenované smlouvy ze strany odvolacího soudu, který dovodil na existenci rozvazovací podmínky, správný není.
38. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci jakýchkoliv vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal.
39. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
40. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu