ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2455.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2455/2021-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) P. J. , narozeného dne XY, bytem XY, b) L. J. , narozené XY, bytem XY, a c) J. J. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalovaným 1) R. F. , narozenému XY, a 2) J. F. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 19/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2021, č. j. 38 Co 131/2020-276, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Švrčka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že v této věci rozhodoval též Ústavní soud, který nálezem ze dne 3. září 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, zrušil (dovolání žalobců odmítající) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 3029/2017, a dále rozsudek Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, kterým byl potvrzen (jako věcně správný) rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 5. února 2016, č. j. 5 C 19/2014-76, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že: (primární petit) „žalobce a) je vlastníkem pozemku p. č. XY o výměře 842 m 2 , zapsaného v k. ú. XY na LV č. XY a žalovaní 1) a 2) jsou bezpodíloví spoluvlastníci pozemku p. č. XY o výměře 395 m 2 , zapsaného v k. ú. XY na LV č. XY, nebo aby bylo určeno, že (eventuální petit) žalobci b) a c) jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY o výměře 647 m 2 , zapsaného v k. ú. XY na LV č. XY.“
Po vydání označeného nálezu Ústavního soudu odvolací soud usnesením ze dne 31. října 2019, č. j. 38 Co 252/2016-181, zrušil shora označený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť „k otázce vydržení nebyly soudem I. stupně provedeny prakticky žádné důkazy, resp. důkazy již provedené soud I. stupně z pohledu vydržení nehodnotil.“
V dalším řízení – po připuštění změny žaloby – soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. května 2020 č. j. 5 C 19/2014-249 ve výroku I. zamítl žalobu „aby bylo určeno, že žalobce a) je vlastníkem pozemku p. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 842 m2, zapsaného v k. ú. XY, obec XY na listu vlastnictví č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a žalovaní jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 395 m2, zapsaného v k. ú. , obec XY na listu vlastnictví č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, nebo aby bylo určeno, že žalobci b) a c) jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY o výměře 395 m2, zapsaného v k. ú. XY na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY.“
Dále soud prvního stupně výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně neshledal, že by kupní smlouva, kterou žalobci b) a c) jako prodávající uzavřeli s žalovanými jako kupujícími dne 26. února 2003, byla stižena absolutní neplatností. Nalézací soud současně vyložil, že: „v situaci, kdy v obou smlouvách (poznámka dovolacího soudu: míněno v předcházející předběžné smlouvě ze dne 5. února 2003 a v již označené kupní smlouvě) je zcela určitě a jednoznačně písemnou formou vyjádřena vůle smluvních stran učinit předmětem kupní smlouvy pozemek p. č. XY o výměře 647 m 2 v k. ú. XY, nelze přisvědčit žalobcům, že ve skutečnosti chtěli žalovaným prodat předmětný pozemek toliko o jeho výměře 395 m 2 . Tato tvrzená vůle žalobců je v rozporu s jazykovým projevem učiněným v obou písemných smlouvách…“. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobcům ani v jejich argumentaci, že předmětnou část pozemku p. č. XY v rozsahu 395 m 2 vydrželi, neboť žalobci „nebyli a ani nemohli být od počátku v dobré víře…Především je třeba poukázat na to, že kupní smlouva ze dne 26. 2. 2003, jakožto platný právní titul, obsahovala předmět prodeje včetně výměry, což bylo následně podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Jak samotný právní titul, tak zápis v katastru nemovitostí byly ve shodě a nevyvolávaly žádné pochybnosti o tom, komu sporná část pozemku patří. Tvrzení žalobců o tom, že byli přesvědčeni, že prodali menší část výměry, než jak bylo uvedeno v kupní smlouvě, je zcela irelevantní, neboť se jedná o jejich subjektivní ničím nepodložené přesvědčení. Navíc toto jejich přesvědčení bylo krátce po podpisu kupní smlouvy a poté při podpisu darovací smlouvy v roce 2004 narušeno, když žalobci si všimli ‚písařského pochybení‘ ve věci výměry uvedené v kupní smlouvě a dále je notářka, která pro ně sepisovala darovací smlouvu, upozornila na rozdíl mezi skutečným stavem a jejich představou. Žalobci tedy od počátku museli vědět, co žalovaným a v jaké výměře prodali. Nadto, i kdyby byli v subjektivním omylu o výši prodané výměry pozemku, jejich přesvědčení muselo být narušeno tím, že sami zjistili, že jsou zde pochybnosti o tom, komu sporná část patří.“
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 1. dubna 2021, č. j. 38 Co 131/2020-276, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud i v tomto případě neshledal, že by posuzovaná kupní smlouva byla stižena absolutní neplatností. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že nedošlo k vydržení sporné části předmětného pozemku, o níž žalobci tvrdili, že nebyla předmětem uvedené kupní smlouvy. Odvolací soud poznamenal, že (v textu nyní kurzívou zvýraznil dovolací soud): „i kdyby se žalobci b) a c) zcela v rozporu s textem kupní smlouvy mylně domnívali, že nedošlo k převodu sporné části pozemku na žalované, toto jejich přesvědčení nemohlo dále existovat poté, co se v souvislosti s následným darováním nemovitostí žalobci a) dozvěděli o nesrovnalostech výměr pozemků. Žalobkyně b) ve své účastnické výpovědi dne 5. 2. 2016 zcela jasně a jednoznačně uvedla, že notářka JUDr. Horáková je v souvislosti se sepisem darovací smlouvy v roce 2004 upozornila na to, že v katastru nemovitostí je uvedena jiná výměra pozemku, než oni předpokládali. Dále žalobkyně b) vypověděla, že o této záležitosti poté jednali se žalovanými, ale žalovaný chtěl věc řešit až poté, co splatí úvěr. Z uvedeného jasně plyne, že pokud vůbec existovala dobrá víra žalobců, že žalobci b) a c) prodali žalovaným pozemek p. č. XY v menší výměře podle zmíněného geometrického plánu, pak po jednání s notářkou a žalovaným v roce 2004 nutně tuto dobrou víru ztratili.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezují s tím, že: „napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně řízení skončeno, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, o které bylo rozhodnuto v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.“ Uvedený předpoklad přípustnosti dovolání pak dovolatelé ve svém dovolání dále rozvíjejí v tom směru, že:
1. „…se soud I. i II. stupně řádným způsobem nevypořádal s námitkou žalobců, že kupní smlouva je neplatná, a to z důvodu rozdílu kupní ceny sjednané ve smlouvě a kupní ceny žalobci skutečně uhrazené, kdy tento rozdíl byl prokázán i výslechem žalobkyně.“
2. „…soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že nedošlo k vydržení předmětného pozemku, když nepochopitelně konstatovaly, že žalobci nebyli v dobré víře.“
K takto vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání (jiná vada řízení a nesprávné řešení právní otázky vydržení předmětné části pozemku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) dovolatelé předkládají dovolací argumentaci, která je v zásadě vystavěna na preferování jimi učiněného (od odvolacího soudu odlišného) skutkového závěru, který posléze dovolatelé právně posuzují, přičemž výsledným právním posouzením věci pak oponují právnímu posouzení věci provedeným odvolacím soudem.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že v dovolacím řízení nelze revidovat či snad nahrazovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, a že takto případně uplatněná dovolací argumentace je s ohledem na §241a odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k právní úpravě dovolacího řízení, v němž lze za zákonem stanovených podmínek posuzovat toliko (hmotněprávní či procesněprávní) otázky právní, zcela nepřípustná a takto pojaté dovolání není tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolateli vymezený předpoklad přípustnosti jejich dovolání ad 1 v podstatě obsahuje námitku týkající se jiné vady odvolacího řízení, tj. že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se nezabýval námitkou dovolatelů ohledně jimi tvrzeného rozdílu ve sjednané kupní ceně ve výši 300.000,- Kč a ceně skutečně uhrazené ve výši 250.000,- Kč, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. toliko v případě, že by dovolání dovolatelů bylo shledáno přípustné, což se ovšem netýká této věci (dovolací soud totiž dovolání žalobců neshledal přípustným).
Nad rozsah toho je však nutno upozornit, že odvolací soud ve shodě se skutkovými závěry soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který zcela jasně vyložil, že účastníci kupní smlouvy se dohodli na kupní ceně 300.000,- Kč (viz bod č. 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tedy nepřijal dovolateli v řízení kontinuálně činěné tvrzení o fakticky sjednané kupní ceně 250.000,- Kč a tudíž nebyl zde skutkový podklad pro následný závěr o dovolateli tvrzeném zastřeném právním úkonu a jeho případné absolutní neplatnosti.
Pokud jde o dovolateli vymezený předpoklad přípustnosti jejich dovolání ad 2 týkající se nesprávně řešené otázky vydržení, kdy dovolatelé v dovolací argumentaci odkazují na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k této právní otázce, pak ani v této části se dovolatelům nepodařilo založit přípustnost dovolání. Je tomu tak již z toho důvodu, že dovolatelé vycházejí ze zcela jiné skutkové verze případu, neboť se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, polemizují a zcela přehlížejí skutkové zjištění, které bylo zásadně významné pro rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive především (z pohledu nyní posuzované otázky přípustnosti dovolání) odvolacího soudu, a to, že se žalobcům b) a c) již v roce 2004 dostalo od shora uvedené notářky právně relevantní informace o rozsahu výměry předmětného prodaného pozemku uvedenou kupní smlouvu, v důsledku čehož – jak již shora bylo citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – žalobci b) a c) ztratili dobrou víru.
Jestliže tedy odvolací soud na základě předmětného (shora ve stručnosti připomenutého) skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro vydržení předmětné části uvedeného pozemku, pak takto učiněné právní posouzení věci není v žádném rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom opětovně zdůrazňuje, že v dovolacím řízení nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, ani posuzovat validitu důkazních návrhů dovolatelů z pohledu postupu rozhodujícího soudu, neboť rozsah provedených důkazů určuje výlučně soudu, jehož povinností je vyložit, jaké skutečnosti z provedených důkazů zjistil, případně proč z těch kterých důkazů žádné skutkové zjištění neučinil, jakož i proč neprovedl další účastníky navržené důkazy. Jak je patrné z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud tímto zákonným způsobem postupoval (k tomu srov. též bod č. 7 in fine odůvodnění jeho rozsudku).
Nad rozsah výše uvedeného (tj. bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) dovolací soud považuje za vhodné uvést, že ačkoliv byli dovolatelé dvakrát upozorněni na nezbytnost zajištění souladu žalobního petitu s jimi sledovanými katastrálními účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 3029/2017, kterým byl zamítnut návrh dovolatelů na odklad právní moci předchozího rozsudku odvolacího soudu, a dále bod č. 25 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18), přesto nereflektovali zjevně vyznívající hmotněprávní souvislosti [v daném případě absenci geometrického plánu, který je podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, nezbytným podkladem, respektive jedním z nezbytných podkladů pro dovolateli sledovaný zápis do katastru nemovitostí (srov. §11 a násl. katastrálního zákona)]. Obecným soudům přitom nepřísluší žalující stranu hmotněprávně poučovat o tom, jak konkrétně má vlastně postupovat, aby podle hmotného práva byly v daném případě splněny podmínky k tomu, že v případě vydání žalobou navrhovaného rozsudku bude moci příslušný katastrální úřad podle něj provést příslušný vklad do katastru nemovitostí. Neodpovídá-li tedy petit žaloby, jinak určitý a srozumitelný, náležitostem, které by měla mít v případě jeho převzetí do rozsudečného výroku předmětná veřejná vkladová listina (rozsudek), pak tento deficit jde na vrub žalující strany a musí se logicky promítnout v zamítnutí žaloby, neboť rozhodující soud není oprávněn poučovat žalobce, zda a případně jakým způsobem z hlediska hmotného práva má svůj jinak určitý a srozumitelný žalobní petit formulovat, aby v případě, že jeho žalobě soud vyhoví, by příslušný katastrální úřad mohl přistoupit k předmětnému vkladu práva dle takto vydané veřejné vkladové listiny (rozsudku).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu