ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2911.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2911/2022-1824
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované J. Ch. , narozené dne XY, zemřelé dne 3. října 2022, naposledy bytem v Domově seniorů Nové Strašecí se sídlem v Novém Strašecí, Křivoklátská č. 417, zastoupené Z. Ch., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti 1) J. Ch. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) V. CH. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, o zrušení opatrovnické rady a o jmenování osoby vykonávající působnost opatrovnické rady, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 0 P 137/2009, o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, takto:
I. Dovolání V. Ch. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 0 P 137/2009-1436, zastavil řízení o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že „usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo dovolateli doručeno dne 28. 8. 2019“, že „vzhledem k tomu, že v důsledku administrativního pochybení nebyl dovolateli připojen tiskopis k vylepení kolků, vyzval soud dovolatele znovu usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 0 P 137/2009-1359, kdy lhůtu k zaplacení stanovil v trvání 15 dnů“, že „z úředního záznamu ve spise č. l. 1435 vyplývá, že ke dni 10. 12. 2019, tj. ani po marném uplynutí posledně uvedené lhůty nebyl soudní poplatek ve výši 4 000 Kč dovolatelem zaplacen“, že „dovolatel sice předložil ústřižek poštovní poukázky na č. l. 1336, z další poštovní poukázky na č. l. 1340 spisu však vyplývá, že platba adresovaná zdejšímu soudu nebyla provedena“, že „skutečnost, že zdejší soud platbu dovolatele na soudní poplatek neobdržel, vyplývá rovněž ze sdělení dovolatele ze dne 7. 10. 2019 (č. l. 1369 spisu)“ a že „platbu v kolcích, ke které byl dovolatel vyzván, tento rovněž neučinil“. Důvodem zastavení řízení tedy bylo nezaplacení soudního poplatku z dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271, ve výši 4 000 Kč, k jehož úhradě byl V. Ch. vyzván soudem prvního stupně.
K odvolání V. Ch. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění vytkl soudu prvního stupně, že tento „správně doručoval výzvu k zaplacení soudního poplatku až v případě výzvy vydané dne 18. 11. 2019 jako usnesení pod č. j. 0 P 137/2009-1359“ a že „až tato výzva byla řádně doručena právnímu zástupci dovolatele“, jelikož „předchozí výzvy k zaplacení soudního poplatku (respektive opakovanou výzvu) doručoval účastníku řízení přímo osobně, přestože účastník řízení byl zastoupen právním zástupcem, a proto měl soud postupovat podle §50b odst. 1 o. s. ř. a písemnost doručit jeho zástupci“. Dále odvolací soud konstatoval, že „v této výzvě (pozn. usnesení č. j. 0 P 137/2009-1359) byl dovolatel vyzván k dodatečnému zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, která odpovídá ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích“, že „soud určil také správnou výši soudního poplatku“, že „dovolatel byl řádně poučen ve smyslu §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích i o následcích nezaplacení soudního poplatku“, že „dovolatel byl vyzván, aby soudní poplatek zaplatil v kolcích na připojeném tiskopise“, ale že „poplatky za řízení jsou zásadně splatné na účet soudu ve smyslu §8 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (možnost zaplacení v kolcích je jen alternativní možností)“, že „přitom soud nemůže účastníku řízení určovat, jakou formou má soudní poplatek zaplatit“, a proto „lze usnesení soudu prvního stupně do určité míry vytknout, že dovolatele neinformoval o tom, že poplatek má být zaplacen na účet, přitom by bylo vhodné tento účet účastníku spolu s dalšími údaji pro platbu sdělit“. Dále odvolací soud uvedl, že „na základě obsahu spisu soudu prvního stupně je nutné dovodit, že v době vydání (poslední) výzvy k zaplacení soudního poplatku splatného podáním dovolání nebyl soudní poplatek z dovolání zaplacen (soud tuto platbu neevidoval)“, že „účastník byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku“, že „této výzvě však ve lhůtě vyhovující zákonu o soudních poplatcích nevyhověl a soudní poplatek neuhradil“. Dále konstatoval, že „soud prvního stupně nebyl poštou vůbec informován o tom, že by mu prostřednictvím poštovní služby (prostřednictvím poštovní poukázky typu C) měla být vyplacena finanční částka soudního poplatku z dovolání“, že „platba soudu vůbec nedošla, a tedy soud nebyl osobou, která by případně vracela soudní poplatek“, že „byť dovolatel předkládal kopie poštovní poukázky typu C s tím, že tímto způsobem měla být provedena platba, pak již dále nijak neprokázal, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do jeho dispozice“, že „ani na výzvu odvolacího soudu nesdělil žádné další údaje o tom, zda mu částka byla vrácena či nikoliv, a jakým způsobem“, a že „v této situaci je pak nutno uzavřít, že dovolatel nedoložil, že by (před vydáním rozhodné výzvy k zaplacení soudního poplatku) splnil svou poplatkovou povinnost“. Uzavřel proto, že „ze všech uvedených skutečností vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže zastavil dovolací řízení, uplynula-li marně lhůta k zaplacení soudního poplatku z dovolání na základě výzvy soudu, když soudní poplatek nebyl zaplacen spolu s podaným dovoláním“.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal V. Ch. včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud dovolacím soudem neřešených otázkách, a to jednak nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že „využije-li účastník řízení k úhradě soudního poplatku poštovní poukázku, pak je povinen prokázat, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do jeho dispozice; neučiní-li tak, nepovažuje se soudní poplatek za zaplacený“, a jednak v závěru, že „měl-li dovolatel důkazní břemeno prokázat, že částka soudního poplatku soudu skutečně došla do dispozice soudu, pak měl odvolací soud dovolatele o tomto nedostatku skutkového stavu poučit a vyložit mu, jaké následky neunesení důkazního břemene pro dovolatele bude mít“. Dovolatel je přesvědčen, že „zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nikdy výslovně nepředvídal hrazení soudních poplatků poštovní poukázkou“, že „takový způsob úhrady soudního poplatku zákon nezakazuje – to však nemůže znamenat, že rizika této volby nese ve všech případech povinný účastník“, a že „pokud současně právní řád vymezuje podmínky, za kterých držitel státem vydané poštovní licence provádí základní poštovní službu v podobě dodání peněžní částky poštovním poukazem, nelze na tuto státem regulovanou činnost pohlížet jako na soukromou dopravu peněžní částky tak, jak to učinil odvolací soud“. Dovolatel má za to, že „neřeší-li otázku dopravy částky odpovídající soudnímu poplatku přímo zákon o soudních poplatcích, a nelze-li otázku soudního poplatku řešit jako dluh účastníka vůči státu, což je podstatou úvahy odvolacího soudu“, pak je třeba podle dovolatele užít ustanovení procesního práva svou povahou nejbližší, tedy k zachování lhůt upravující ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolatel dovozuje, že se odvolací soud „mýlí, neboť pokud dovolatel zaplatil soudní poplatek u držitele poštovní licence a adresoval jej správně soudu, pak se má soudní poplatek za zaplacený již okamžikem podání částky k přepravě poštovní poukázkou bez ohledu na to, zda částka soudu vskutku došla či nikoliv“. Dále dovolatel namítá, že „i kdyby však názor odvolacího soudu o tom, že rozhodné je nikoliv podání, ale doručení částky odpovídající výši soudního poplatku k rukám soudu, byl správný“, nebyl by správným postup při zkoumání řádného zaplacení soudního poplatku odvolacím soudem týkající se přenesení důkazního břemene na dovolatele. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud „napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a s ohledem na důvody tohoto zrušení zrušil i usnesení soudu prvního stupně“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Předně, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není usnesením, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a proto se na něj nevztahuje omezení přípustnosti dovolání stanovené v ust. §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2020). Vzhledem k tomu, že dovolání V. Ch. tedy není nepřípustné ze zákona, dovolací soud se dále zabýval jeho přípustností ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání V. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, však není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřených otázkách (tj. otázce, zda lze přičítat k tíži účastníka řízení zaplacení soudního poplatku prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a otázce důkazního břemene při zkoumání řádného zaplacení soudního poplatku) v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Je možné přisvědčit názoru dovolatele, že otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady částky soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu, zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád výslovně neupravují, východiskem pro zodpovězení této otázky je §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se při správě placení poplatků postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.
Podle §166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, za den platby se považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně (v posuzované věci Okresního soudu v Rakovníku).
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i výkladem pojmu „zaplacen“ ve smyslu ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích v usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, když dovodil, že „lhůta uvedená v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je lhůtou zákonnou; zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu (jako je tomu například u odvolání, kdy ke splnění lhůty k jeho podání je podle §57 odst. 3 o. s. ř. dostačující poslední den lhůty učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit). Pojem zaplacen je tak nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána (například pro nedostatek disponibilních prostředků na účtu účastníka). Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce s uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy dal účastník řízení pokyn bance k bankovnímu převodu či poště k poukázání peněz poštovní poukázkou, ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě tzv. záznam o složení, který vyhotovuje účtárna a který je zakládán do soudního spisu.“ (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 120, ročník 2019; ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4276/2019, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1123/2022). Rovněž Ústavní soud např. v usnesení ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1348/19, vyslovil, že „co se týče včasnosti zaplacení soudního poplatku, je judikatura Ústavního soudu konzistentní (srov. např. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 689/06; ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08; ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09; ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09; ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 685/12; ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12; ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, nebo ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15). Ústavní soud v těchto rozhodnutích aproboval právní názor soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu“.
Rovněž dovolací soud již dříve konstatoval, že pochybení nebo technická chyba při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních služeb, v jejichž důsledku nebyla předepsaná částka nejpozději v poslední den lhůty, stanovené soudem ve výzvě k zaplacení soudního poplatku za řízení splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání, připsaná na účet soudu, jde na vrub poplatníka, jemuž nic nebránilo v zaplacení poplatku současně s podáním poplatného úkonu a který tak nese odpovědnost za nesplnění poplatkové povinnosti v podobě rozhodnutí soudu o zastavení řízení podle ustanovení §9 odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 2022; dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20; ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2661/20, nebo ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 632/20). Na těchto závěrech přitom nemá dovolací soud důvod nadále cokoliv měnit.
Se zřetelem k výše uvedenému lze tak pro poměry souzené věci konstatovat, že odvolací soud (i soud prvního stupně) postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, jestliže zastavil řízení o dovolání V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2016, č. j. 24 Co 42, 43/2019-1271, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání.
Dovolatel dále předestírá otázku, zda soud nepostupoval v rozporu s procesními právními předpisy týkajícími se důkazního břemene. Touto argumentací však uplatňuje toliko námitku možné vady řízení, k níž je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze v případě,
je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014; ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Uvedená námitka však sama o sobě není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť nezahrnuje relevantní otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání V. Ch. směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 78/2020-1529, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu