ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3440.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3440/2022-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. H. , rozené M., narozené XY, zemřelé 17. 2. 1945, naposledy bytem ve XY, za účasti pozůstalého vnuka W. K. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 530/2014, o dovolání W. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2022, č. j. 10 Co 226/2021-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. W. K. nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) prostřednictvím notářky JUDr. Radky Novákové, jako pověřené soudní komisařky, usnesením ze dne 18. 11. 2020, č. j. 47 D 530/2014-91, zamítl návrh navrhovatele W. K. na dodatečné projednání dědictví (přesněji pozůstalosti) po zůstavitelce M. H. (výrok I) a určil odměnu pověřené soudní komisařky částkou 544,50 Kč, kterou uložil uhradit „státu – České republice“ prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání navrhovatele změnil usnesení soudu prvního stupně (pověřeného soudního komisaře) v jeho výroku I tak, že se návrh navrhovatele W. K. na projednání dědictví (přesněji pozůstalosti) zamítá. Dále vyslovil, že se určuje odměna pověřené soudní komisařky částkou 544,50 Kč (výrok I usnesení odvolacího soudu) a vyslovil, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu na (dodatečné) projednání dědictví (pozůstalosti) po babičce navrhovatele M. H., zemřelé dne 17. 2. 1945, kdy součástí pozůstalostního jmění měla být i nemovitá věc, a to ideální polovina domu č. p. XY, situovaná na pozemku parc. č. XY (nyní evidováno jako pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba budovy č. p. XY v obci XY, katastrální územní XY). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pozůstalost nelze projednat, neboť tu není jmění, když z dostupných podkladů vyšlo najevo, že pozůstalost po smrti M. H. nebyla odevzdána žádnému z přihlášených dědiců a nemovitý majetek výše uvedený byl konfiskačním výměrem s účinky k 22. 10. 1956 převeden z pozůstalosti na stát.
Usnesení odvolacího soudu navrhovatel napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje zčásti náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť navrhovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navrhovatel v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by, s výjimkou dále uvedenou, pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Uvedené formální požadavky (uvedení důvodu přípustnosti dovolání) nebyly naplněny ve vztahu k otázce procesního práva, vytýkající odvolacímu soudu, že si pro své rozhodnutí neopatřil potřebné listiny. Na danou otázku je proto možno hledět jen jako na námitku vad řízení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Neshledal-li Nejvyšší soud dovolání přípustným (jak bude vyloženo dále), nemohl přihlížet ani k tvrzeným vadám řízení.
Námitka, že soudy v pozůstalostním řízení pominuly skutečnost, že pozůstalostní řízení nebylo (z politických) důvodů ukončeno, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na řešení předestřené otázky napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud naopak vychází z toho, že pozůstalostní řízení ukončeno vydáním odevzdací listiny nebylo a že ležící pozůstalost byla před jakýmkoliv formálním ukončením daného řízení zkonfiskována ve prospěch státu. Uvedená námitka navrhovatele se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Námitka, že v pozůstalostním řízení zahájeném v roce 1945 mělo být přes zjištěnou konfiskaci pozůstalostního jmění v roce 1956 přesto autoritativně rozhodnuto, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Při projednání dědictví (resp. pozůstalosti) se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. §3070 obč. zák.). I v současné době se proto v řízení o pozůstalosti po M. H., zemřelé dne 17. 2. 1945, postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o. z. o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9. 8. 1854 č. 208 ř. z. (nesporného patentu).
Podle o. z. o. okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví nespadal vjedno. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli podat dědickou přihlášku a dědictví nabývali a stali se jeho vlastníky teprve odevzdáním dědictví. Před přijetím dědictví dědici se tedy hledělo na pozůstalost tak, jakoby ji zemřelý dosud držel (srov. §547 o. z. o.), hovořilo se tu o ležící pozůstalosti (tzv. hereditas iacens ).
Pozůstalost po zůstavitelce nebyla, jak sám zdůrazňuje dovolatel, projednána a k faktickému převzetí předmětného podílu na nemovitých věcech došlo ze strany státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to buď na základě řádně proběhnuvší konfiskace, nebo na základě protiprávního uchopení se držby státem (formou okupace). V každém případě je ovšem zřejmé, že došlo k faktickému odnětí majetku, za jehož vlastníka se do té doby považovala ležící pozůstalost zůstavitelky.
Odvolací soud správně vycházel z dlouhodobě ustálené judikatury soudů, která již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to i bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Dále byl přijat názor, že i tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu (rozuměj okupací), nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008).
Obdobně z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01, plyne, že proběhla-li konfiskace majetku v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již nežil, avšak byl s ohledem na úpravu ležící pozůstalosti dosud jejím fiktivním držitelem, protože přijetí dědictví pozůstalou osobou se nepodařilo prokázat (v nyní projednávané věci nebylo prokázáno ani podání dědických přihlášek, tím méně vydání odevzdací listiny), přichází v úvahu nástup nároku oprávněné osoby (výlučně) podle restitučních předpisů. Dovolací soud již dospěl také k závěru, že rezignuje-li oprávněná osoba na možnost vydání předmětných nemovitostí na základě restitučních předpisů a místo toho zvolí cestu nesporného řízení o (dodatečném) projednání dědictví, zcela evidentně tím obchází restituční (a potud speciální) právní předpisy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010).
S poukazem na výše uvedené právní závěry, jež je třeba aplikovat také v projednávané věci, lze uzavřít, že soudy při posouzení otázky rozhodné pro závěr, zda je na místě provést pozůstalostní řízení po zůstavitelce [(dodatečně) projednat ležící pozůstalost], postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Navrhovatel rovněž odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, podle kterého „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 až 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky“. Zmiňovaný nález se i podle jeho vlastního odůvodnění vztahuje výlučně na situace v něm předvídané, a to za další omezující podmínky, že povinnou osobou, resp. držitelem sporného majetku je stát.
V projednávané věci nebylo možno spustit ze zřetele skutečnost, že současným vlastníkem podílu na výše označených nemovitostech je Statutární město Frýdek-Místek, nikoliv stát a nadto k zásahu do vlastnického práva předchůdkyně žalobců nedošlo ani v období od roku 1938 do května 1945, na níž se daný nález výslovně vztahoval. Skutkové okolnosti právě projednávané věci tak nejsou v nejmenším souměřitelné s těmi, jež se upínají k dovolatelem akcentovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, kterýžto nález byl navíc vydán ve zcela specifických a skutkově výjimečných souvislostech (což potvrdil samotný ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2171/17). Dlužno dodat, že navrhovatelem akcentovaný nález se vztahoval výlučně k určovací žalobě (nikoliv k možnosti projednání pozůstalosti), přičemž navrhovatel takovou žalobu podal, avšak ta byla následně zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 3. 2019, č. j. 12 C 214/2017-133, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2019, č. j. 71 Co 181/2019-159, proti němuž podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 22 Cdo 42/2020-185. S ohledem na subjektivní závaznost daných rozhodnutí (srov. §159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.) se již nelze otázkou možné úspěšnosti určovacího nároku zabývat.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Odtud plyne, že navrhovatelem podané dovolání je dílem nepřípustné a dílem je zatíženo vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu