ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.402.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 402/2021-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně IMPAERIA CZECH s.r.o., se sídlem v Ostravě, Českobratrská č. 1403/2, IČO 25836013, zastoupené JUDr. Jiřím Zítkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská č. 1403/2, proti žalované Vyhlídce Františkov s.r.o., se sídlem v Ostravě, 1. máje č. 3236/103, IČO 04460146, zastoupené JUDr. Petrem Langrem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, o určení obsahu kupní smlouvy a o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 157/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2020, č. j. 8 Co 72/2020-390, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 59 048 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 38 C 157/2018-212, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s uzavřením kupní smlouvy k předmětným nemovitostem a nahrazení souhlasu žalované uzavřít s žalobkyní a s Raiffeisenbank a.s. zástavní smlouvy k předmětným nemovitostem. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované 413 336 Kč na náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byly dne 18. 11. 2016 a 14. 3. 2017 uzavřeny smlouvy o smlouvách budoucích kupních k předmětným nemovitostem. Ve smlouvách byl obsažen závazek stran uzavřít spolu za podmínek a v termínu stanoveném ve smlouvě kupní smlouvu. Podle bodu 2.2 smlouvy je budoucí prodávající (žalovaná) povinna zaslat budoucí kupující (žalobkyni) výzvu k uzavření kupní smlouvy včetně návrhu smlouvy a návrhu na vklad do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně ve lhůtě 30 dnů počínající běžet od splnění poslední z podmínek pro učinění výzvy k uzavření kupní smlouvy. Těmito podmínkami bylo provedení vkladu rozestavěných jednotek do katastru nemovitostí, kolaudace budovy, vydání rozhodnutí o přidělení čísla popisného budově, ohlášení dokončení stavby katastrálnímu úřadu, vznik společenství vlastníků, uhrazení celé kupní ceny (případně její složení na vázaný účet). Z bodu 2.3 smlouvy se podává, že budoucí prodávající je oprávněn (nikoli povinen) podle svého uvážení zaslat výzvu i bez splnění podmínky spočívající v úhradě kupní ceny. Podle bodu 2.4 smlouvy byla lhůta pro učinění výzvy výslovně stanovena nejpozději do 31. 10. 2017, dodatky byla lhůta prodloužena do 30. 11. 2017. Podle bodu 2.6 smlouvy není budoucí prodávající povinen uzavřít kupní smlouvu, pokud budoucí kupující neuhradí neuhrazenou část kupní ceny, případně ji nesloží na vázaný účet. V bodě 12.1 smlouvy si strany sjednaly smluvní pokutu pro případ zaviněného prodlení budoucího prodávajícího se splněním závazku k uzavření kupní smlouvy ve stanovené lhůtě, a to ve výši 1000 Kč denně, maximálně však 500 000 Kč. Soud akcentoval, že strany si sjednaly, že stranou oprávněnou k zaslání výzvy k uzavření kupních smluv je žalovaná, avšak teprve po splnění shora uvedených podmínek. Soud nepovažoval za opodstatněnou námitku žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Kdo je oprávněn k podání tohoto druhu žaloby upravuje §1787 o. z., za specifických okolností jako je tomu v této věci svědčí právo podat tuto žalobu i žalobkyni, když tvrdí, že žalovaná sama svým nekonáním zmařila naplnění podmínek pro svoji povinnost k učinění výzvy k uzavření kupní smlouvy. Strany upravily smluvně svůj vztah tak, že jedinou oprávněnou stranou podat výzvu k uzavření kupní smlouvy byla za splnění stanovených podmínek žalovaná, a to v obou případech do 30. 11. 2017. Žalobkyni na základě smluvního ujednání právo podat výzvu k uzavření kupní smlouvě nesvědčí. Charakter lhůty v §1788 o. z. je prekluzivní, jedná se však o dispozitivní ustanovení. Soud uzavřel, že prekluzivní charakter této lhůty strany vyloučily sjednáním smluvní pokuty a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1657/2005 a uvedl, že sjednají-li strany smluvní pokutu za porušení povinnosti předložit výzvu k uzavření realizační smlouvy za každý den prodlení, pak tím projevili vůli vyloučit prekluzivní charakter lhůty. Byť je proces uzavření budoucí smlouvy ve své podstatě dvoustupňový, kdy se nejprve v první fázi předpokládá podání výzvy oprávněnou stranou a teprve poté je jednáno o uzavření dohodnuté smlouvy, je třeba citované rozhodnutí aplikovat i na situaci, kdy strany sankcionují smluvní pokutou „nesplnění závazku k uzavření kupní smlouvy“, neboť splnění závazku uzavření kupní smlouvy zahrnuje i fázi podání výzvy, bez níž by kupní smlouva nemohla být podle smluvních ujednání uzavřena. Žalobu však hodnotil soud jako předčasnou. Žalobkyně by musela prokázat, že na základě výzvy nebyla uzavřena budoucí smlouva. Výzva k uzavření kupní smlouvy však vůbec nebyla učiněna, přičemž nebyly splněny podmínky pro výzvu, když žalobkyně nezaplatila doplatek kupní ceny, který se doposud nestal splatným dle bodu 5.1.2 smlouvy, když kolaudace budovy nebyla žalobkyni oznámena smluvně předpokládaným způsobem, a oprávněné straně tak povinnost podat výzvu doposud nevznikla. Dříve než se bude žalobkyně domáhat nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením budoucích smluv kupních a souvisejících smluv zástavních, je namístě vyřešit projev vůle žalované představující výzvu k uzavření budoucích smluv. Za tohoto stavu se soud dále nezabýval podrobněji nahrazením projevu vůle žalované k uzavření zástavních smluv, které by samostatně nemohly obstát, a žalobu v celém jejím rozsahu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 8 Co 72/2020-390, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Jelikož žalovaná po rozhodnutí soudu prvního stupně převedla předmětné nemovitosti na třetí osoby (Vyhlídka Františkov byty s.r.o. a Vyhlídka Františkov finance s.r.o.), dospěl odvolací soud k závěru, že již není dána pasivní věcná legitimace žalované. K tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1406/2005 a uvedl, že jestliže účastník převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění a na jejich místo nastoupí odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy. Odvolací soud považoval za rozhodující pro posouzení věcné legitimace zápis v katastru nemovitostí, proto se již nezabýval namítanou neplatností převodu na třetí osoby a neřešil otázku vlastnického práva jako otázku předběžnou. Takové posouzení by nemělo vliv na zápis v katastru nemovitostí, neboť zápis by mohl být proveden pouze v případě, pokud by se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva žalované. Žalobkyně sice takovou žalobu v jiném řízení podala, ale tuto následně vzala zpět. Dále se odvolací soud zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že ačkoli mezi účastníky bylo nesporné, že jedinou oprávněnou stranou k podání výzvy byla žalovaná, (přičemž žalovaná dovozovala, že jestliže nebyly splněny podmínky pro uplatnění výzvy a výzva nebyla podána do 30. 11. 2017, zaniklo tím právo oprávněné strany na určení obsahu budoucí smlouvy soudem, když výzvu ve lhůtě neučinila ani žalobkyně), a uzavřel, že právo podat žalobu svědčí rovněž žalobkyni za situace, kdy tvrdí, že nedošlo k prekluzi práva na učinění výzvy a že žalovaná svým nekonáním zmařila naplnění podmínek pro učinění výzvy, neboť žalobkyně nemá jinou možnost, jak se domoci svého práva na uzavření kupní smlouvy, než žalobou na nahrazení projevu vůle. Nadto by však žalobě nebylo možné vyhovět ani z toho důvodu, že strany smluvním ujednáním o smluvní pokutě nevyloučily prekluzivní charakter lhůty podle §1788 o. z., neboť podání výzvy nebylo sankcionováno smluvní pokutou, jelikož strany si nesjednaly smluvní pokutu za porušení povinnosti předložit výzvu k uzavření realizační smlouvy, nýbrž sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení s uzavřením realizační smlouvy, tj. smlouvy kupní. Takováto smluvní pokuta nemůže vyloučit charakter prekluzivní lhůty k podání výzvy k uzavření realizační smlouvy, neboť proces uzavírání realizační smlouvy sestává ze dvou fází. Jde o dva různé druhy právních úkonů a dvě lhůty, z nichž každá má jiný charakter. Uplynutím prekluzivní lhůty závazek ze smluv o smlouvách budoucích kupních zanikl. Pokud je jednáno i po uplynutí prekluzivní lhůty, je tak činěno v rámci smluvní volnosti a není tím konkludentně prodloužena prekluzivní lhůta. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud, byť z odlišných důvodů, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1721/2007, když se odvolací soud nezabýval jako otázkou předběžnou platností převodu předmětných nemovitostí žalovanou na třetí osoby a v této souvislosti ještě namítá nepřiléhavou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1406/2005. Cituje též judikaturu vztahující se k odporovatelnosti právních jednání a tvrdí, že žalovaná převedla nemovitosti v rozporu s dobrými mravy a k tvrzené neplatnosti uvádí, že třetí osoby, na které byly nemovitosti převedeny, nebyly v dobré víře, a že převodní smlouvy vykazují znaky simulovaného jednání, a že žalobkyně těží z vlastní nepoctivosti, čímž zneužívá právo. Dále dovolatelka namítá odchýlení odvolacího soudu v otázce prekluze závazku k uzavření smlouvy převodní (resp. prekluze práva k učinění výzvy k uzavření převodní smlouvy) od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 478/2019, z nějž cituje, že mezi případy zneužití práva se počítá jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti. Argumentuje, že žalovaná svou nečinností způsobila nemožnost podání výzvy, když splnění podmínek pro učinění výzvy bylo primárně závislé na jednání žalované, resp. že žalovaná měla prekluzi práva ve své moci, a že žalovaná těží z vlastního nesplnění smluvních podmínek. Závěrem dovolatelka napadá též výrok o nákladech řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že při převodu nemovitostí vycházela v souladu se svým přesvědčením stejně jako soud prvního stupně z názoru, že žalobě nebylo možné vyhovět ani z důvodu prekluze a nic jí tak v převodu nebránilo. Jedinou oprávněnou k podání výzvy byla žalovaná, proto žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. Žalobkyně sama výzvu k uzavření realizační smlouvy neučinila, když žalobkyně žalovanou toliko vyzvala k učinění výzvy podle §1786 o. z., čímž sama aprobovala, že k učinění výzvy k uzavření realizační smlouvy oprávněna sama nebyla. Podmínkou úspěšnosti žaloby na nahrazení projevu vůle je přitom učinění takové výzvy oprávněnou stranou straně povinné. Pokud soudy dospěly k závěru, že aktivní legitimace žalobkyni svědčí, přiznaly jí právo, které jí nesvědčí ze zákona ani ze smlouvy, čímž nedotvářely právní normu její konkretizací či rozvedením, nýbrž vytvořily právo nové a porušily princip dělby moci. Pokud by žalobkyně byla přesvědčena, že sjednáním smluvní pokuty byl vyloučen prekluzivní charakter lhůty, nabízí se otázka, proč žalobkyně uzavírala dodatek, kterým byla lhůta prodloužena. Podmínky ve lhůtě splněny nebyly, závazek žalované vyzvat žalobkyni k uzavření realizační smlouvy proto nevznikl. Žalovaná účelově neoddalovala splnění podmínek, to nebylo žalobkyní tvrzeno ani prokazováno. Sama žalobkyně ve lhůtě neuhradila celou kupní cenu. Podle žalobkyně by otázka předběžného posouzení převodu na třetí osobu, jak je řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1721/2007, měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Nahrazení projevu vůle by bylo nevykonatelným výrokem, když účastníky řízení nejsou i osoby, na které byly nemovitosti převedeny. Proto by nemohlo dojít k zápisu do katastru nemovitostí. Žalovaná uvádí, že převodem žádnou povinnost neporušila a vyjadřuje se dále k důvodu převodu nemovitostí. Závěrem konstatuje, že proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V části dovolání, v níž žalobkyně tvrdí zneužití práva ze strany žalované, sice žalobkyně ohlašuje, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k samotné formulaci právní otázky je však v dovolání obsažen pouze podnadpis „závěry odvolacího soudu k otázce prekluze závazku k uzavření smlouvy převodní (prekluze práva k učinění výzvy k uzavření převodní smlouvy)“, uvedené však není formulací konkrétní právní otázky, a na kterou by tedy Nejvyšší soud mohl poskytnout konkrétní odpověď rozhodnou pro řešení projednávané věci, resp. Tato „otázka“ ve skutečnosti žádnou právní otázku nepředstavuje, nýbrž je toliko konstatováním, čím se odvolací soud zabýval. Ačkoli k tomu dále dovolatelka tvrdí odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 478/2019, z něj cituje pouze obecný závěr, že jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti, se počítá mezi případy zneužití práva, přičemž toto rozhodnutí se vůbec netýká věci, která by byla skutkově alespoň rámcově podobná projednávané věci. Ani ve spojitosti s tímto citovaným rozhodnutím proto z dovolání v této části není zřejmá žádná konkrétní právní otázka, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí.
Dovolatelka ve skutečnosti pouze vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, který zneužití práva ze strany žalované neshledal. Prostá polemika se závěry odvolacího soudu však přípustnost dovolání nezakládá. Za zneužití výkonu práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Soudy přitom v projednávané věci neučinily skutkové zjištění, že by jednání žalované bylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu, či úmyslem těžit z vlastní nepoctivosti. Žalobkyně v této části své polemiky tedy rovněž předkládá svou vlastní skutkovou verzi, na níž buduje od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud při právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). A rgument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). K ústavněprávní konformitě požadavku právní úpravy na formulaci právní otázky a vyjádření dovolatele k judikatuře Nejvyššího soudu k jím předložené právní otázce srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, ze dne 28. 11. 2017. Jelikož dovolatelka v této části dovolání těmto požadavkům nedostála, jak vyloženo výše, nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat.
Pouze nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že ohledně tvrzeného zneužití práva se napadené rozhodnutí ani nemohlo dostat do rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud již ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96 a nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Jakkoli výše citované závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., lze je pokud jde o zneužití práva přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle ustanovení §8 o. z. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). V soudní praxi není pochyb o tom, že nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3175/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020). Argumentace dovolatelky přitom nesměřuje k tomu, aby byla odepřena soudní ochrana výkonu nějakého práva žalované, nýbrž aby jí bylo přiznáno právo (resp. žalované uložena tomu odpovídající povinnost), ačkoli žalované vzhledem k nesplnění smluvních odkládacích podmínek taková povinnost nevznikla. Takový postup by proto nevedl k omezení stávajícího práva, ale ke konstituování nového práva (resp. dosud neexistující povinnosti).
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na dvou samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby. Jelikož se jeden z nich, spočívající v nesplnění smluvních podmínek ve stanovené lhůtě, dovolatelce prostřednictvím tvrzení o zneužití práva nepodařilo úspěšně zpochybnit, není již zapotřebí zabývat se druhým z důvodů zamítnutí žaloby ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, který žalobkyně ve svém dovolání také napadala, neboť přezkoumání druhého z důvodů by se již za tohoto stavu nemohlo nijak promítnout do výsledku řízení. To platí i tehdy, nemohl-li být jeden z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 927/2012).
Napadala-li žalobkyně rovněž výrok o nákladech řízení, je dovolání v této části nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu