ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.482.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 482/2022-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně D. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova č. 2243/7, proti žalovaným 1) D. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20, 2) neznámým dědicům po R. K. , narozené dne XY a zemřelé dne 28. října 2017, posledně bytem v XY, zastoupeným opatrovnicí M. F., advokátkou se sídlem v XY, 3) P. P. , narozené dne XY, bytem v XY, a 4) neznámým dědicům po K. R., narozené dne XY a zemřelé dne 10. února 2015, posledně bytem v XY, zastoupeným opatrovnicí J. B., advokátkou se sídlem v XY, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. C 35/2011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2021, č. j. 21 Co 89/2021-583, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 21 Co 89/2021-583, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 8. 2020, č. j. 6 C 35/2011-537, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2020, č. j. 6 C 35/2011-552, který (ve výroku I.) určil, že žalobkyně je dědičkou po F. K., zemřelém dne 25. 4. 2009. Odvolací soud dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení žalovanou 1) tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) je žalovaná 1) povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 11 164 Kč (výrok II.), dále že je žalovaná 1) povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 81 Kč (výrok IV.) a rovněž že je žalovaná 1) povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 6 776 Kč (výrok VI.). Uvedl (mimo jiné), že bylo postaveno najisto, že důvodem ke vzájemnému odcizení žalobkyně se zůstavitelem došlo již v jejím raném věku, kdy žalobkyni vychovávala babička, po rozvodu rodičů se o ni otec nestaral. Teprve až v dospělosti, což jí nelze klást k tíži, učinila žalobkyně kroky pro obnovení vzájemných vztahů se zůstavitelem, ten však žádné aktivní kroky směrem k žalobkyni neučinil. Žalobkyně zůstaviteli neodmítla pomoc (nebyla o ni ani zůstavitelem požádána). Také nelze uzavřít, že o zůstavitele neprojevila opravdový zájem, i přesto, že jejich kontakty byly hluboce narušeny již od dětství žalobkyně, nikoliv však z její viny, v dospělosti o kontakt se zůstavitelem opakovaně stála. Jako zcela nedůvodnou shledal rovněž námitku žalované 1) o nedostatku věcné legitimace k podání žaloby, neboť soud prvního stupně dostál závaznému pokynu Nejvyššího soudu v předchozím rozhodnutí (ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3719/2017), když ustanovil neznámým dědicům po K. R. opatrovníka a správně i poučil žalobkyni o náležitostech žaloby (proti komu má směřovat) podle §175k odst. 2 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, a žalobkyně pak na základě učiněné výzvy soudu označila řádně všechny účastníky, kteří patří do okruhu dědického řízení po F. K. Ve vztahu k nákladům řízení zejména konstatoval, že soud prvního stupně nepatřičně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznal úspěšné žalobkyni náklady řízení.
Žalovaná 1) podala proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroků I., II., IV. A VI.) dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jakož i od svého předchozího zrušujícího rozhodnutí ve věci), podle níž účastníky sporného řízení, zahájeného podáním žaloby, musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013). Neoznačí-li žalobce za účastníky sporného řízení všechny, kteří jimi musí být, je to důvodem pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace. Namítá, že ačkoliv byla žalobkyně v řízení opakovaně řádně poučena o tom, proti komu musí žaloba směřovat, k výzvě soudu ve svém přípisu ze dne 6. 11. 2018 označila jako účastníky řízení mimo jiné též neznámé dědice po K. R., když tak učinila v rozporu s okruhem účastníků, který byl vymezen rozhodnutím soudního komisaře ze dne 29. 12. 2010, jelikož neoznačila samotnou (zemřelou) K. R. Nadto, pokud by měl být místo K. R. označen neznámý okruh jejích dědiců, pak by totéž mělo být provedeno u R. K., která zemřela dne 28. 10. 2017, tato však i po své smrti zůstala v řízení označena (podáním žalobkyně ze dne 6. 11. 2018) jako účastník řízení. Označení účastníků řízení žalobkyní ze dne 6. 11. 2018 je pak posledním takovým úkonem ve věci a do skončení řízení před soudem prvního stupně ani do rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně tento okruh účastníků nezměnila. Tedy na straně žalovaných vedle žalované 1) a 3) byli jako účastníci řízení označeni jednak již v té době zemřelá R. K., jednak neznámí dědicové po taktéž zemřelé K. R.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
Pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po F. K. bylo – podle mylného přesvědčení dovolatelky – rozhodující vyřešení procesní otázky věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, resp. označení okruhu účastníků sporného řízení zahájeného touto žalobou. Pro řešení nastíněné otázky dovolací soud v podrobnostech zcela odkazuje na předchozí v pořadí první zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1504/2013, v němž byl (mimo jiné) vyjádřen závazný právní názor, že účastníky sporného řízení, zahájeného podáním žaloby, musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř. (pozn.: ve znění do 31. 12. 2013), že žalobkyně proto měla ve své žalobě kromě žalované D. K. označit jako účastnice řízení (žalované) i všechny ostatní dědičky a že pochybení žalobkyně vycházelo z nedostatečného poučení soudů v řízení o dědictví i ve sporném řízení o tom, proti komu má žaloba směřovat.
Domnívá-li se dovolatelka, že označení účastníků sporného řízení žalobkyní je nadále (i přes dodatečné poučení soudu ve sporném řízení) nesprávné, resp. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, její námitky nejsou opodstatněné. Žalobkyně totiž podáním ze dne 6. 11. 2018 (oproti původnímu žalobnímu návrhu, směřujícímu pouze proti D. K.) postačujícím způsobem „zkompletovala“ žalovanou stranu a jako žalované označila i ostatní dědičky, které patřily do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř., tj. k 29. 10. 2010. Přitom jí nelze přičítat k tíži, že v případě v průběhu sporného řízení zemřelé dědičky K. R. uvedla jako žalované její (neznámé) dědice, když již v době jejího podání soud ve sporném řízení namísto původní účastnice jednal s opatrovníkem (neznámých) dědiců této účastnice ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., a to v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v pořadí druhém zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3719/2017. Navíc, pokud dovolací argumentace směřuje dále k tomu, že další žalovaná R. K. rovněž zemřela, avšak byla přesto podáním žalobkyně ze dne 6. 11. 2018 označena jako účastník řízení, dovolatelka zcela opomíjí, že tomu nemohlo být ani jinak. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že úmrtí R. K. (dne 28. 10. 2017) bylo tvrzeno a soudem ve sporném řízení konstatováno až několik měsíců po podání žalobkyně ze dne 6. 11. 2018 (v reakci na výzvu soudu k označení okruhu účastníků) a až poté bylo rozhodnuto i o tom, že bude nadále jednáno s neznámými dědici R. K., jimž byl rovněž ustanoven opatrovník (z důvodu zjištění, že R. K. nezanechala žádný majetek a že řízení o pozůstalosti po ní bylo zastaveno), tedy obdobně jako již dříve v případě zemřelé účastnice K. R. Konečně však, námitka o rozdílném označení žalovaných účastnic řízení žalobkyní není (nemůže být) případná, jelikož pouhá okolnost, že se v obou případech jedná o zemřelé původní účastnice řízení, není (vzhledem k řečenému) rozhodná.
Protože dovolání žalované 1) není na základě vymezených důvodů přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost, dovolání žalované 1) není přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok II., IV. a VI.) [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu