ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.551.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 551/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně V. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené PROFESNÍ UNIÍ, odborovou organizací se sídlem v Praze 8, Thámova č. 84/23, IČO 06915141, proti žalované nezletilé 1) AAAAA (pseudonym) , narozené XY, bytem XY, zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 18, se sídlem Úřadu městské části Praha 18, Bechyňská č. 639, a žalovanému 2) O. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Reissem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství a o popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 62 Nc 3401/2020, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2021, č. j. 39 Co 286/2020-89, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 15. 7. 2020, č. j. 62 Nc 3401/2020-63, zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně (dále též „matka nezletilé“) podala návrh na popření otcovství žalovaného 2) [dále též „otec nezletilé“] k žalované 1) [dále též „nezletilá“] a žádost o prominutí lhůty pro tento návrh, že „otec nezletilé byl zapsán do rodného listu nezletilé na základě souhlasného prohlášení rodičů, a to i přesto, že není biologickým otcem nezletilé“, že „kamarádský vztah matky a otce nezletilé byl však v prosinci 2017 ukončen pro neshody“, že „biologický otec nezletilé se s matkou ani nezletilou nestýká, ani nedošlo k dohodě ohledně otcovství“, že „matka ani otec nezletilé si v době souhlasného prohlášení neuvědomovali právní důsledky spojené s prohlášením rodičovství“ a že „po dohodě s biologickým otcem nezletilé hodlali zápis ohledně otce změnit“. Dále soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že zatímco „biologický otec nezletilé je prosperující podnikatel“, „žalovaný 2) je osobou v invalidním důchodu, postižen exekucemi, bez pracovního poměru a zájmu o nezletilou či matku nezletilé“. Soud prvního stupně na to konstatoval, že „se nejprve zabýval otázkou zájmu dítěte“, tedy „je třeba dbát nejen na hmotné zajištění dítěte, ale též na jeho sociální vazby, citové vztahy, morální vývoj, atd.“, a proto „má za to, že prominutí zmeškání popěrné lhůty by v daném případě nevedlo k pozitivnímu zásahu do poměrů nezletilé“. Dále uvedl, že „se nelze v tomhle ohledu opřít o tvrzení matky, že biologický otec je prosperující podnikatel“, a že „by bylo v zájmu nezletilé, aby se mohla podílet na jeho životní úrovni“, jelikož „tato tvrzení matka nikterak nepodložila“, ani „neoznačila biologického otce v návrhu jménem“, když „se omezila pouze na konstatování jeho příznivých majetkových poměrů a nezájmu o nezletilou“. K otázce veřejného pořádku pak soud prvního stupně uvedl, že neshledal, že „by v daném případě veřejný pořádek vyžadoval prominutí zmeškání lhůty“, že „důvodem pro prominutí lhůty nemůže být ani skutečnost, že matka se zapsaným otcem nezletilé neudržuje již žádné vztahy“, a odkázal na „rozhodnutí ESLP K. v. Česká republika, č. 39227/06“.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 39 Co 286/2020-89, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se odvolací soud „ztotožnil s důvody, které soud prvního stupně vedly k jeho zamítavému rozhodnutí o návrhu matky na prominutí zmeškání popěrné lhůty“, a uvedl, že „v dané věci je zásadní, že právní otec dle tvrzení matky od počátku věděl, že není otcem nezletilé“, že „přesto přistoupil k určení svého otcovství souhlasným prohlášením rodičů ve smyslu §790 odst. 1 o. z.“, že „soudy včetně soudu evropského pro tyto případy akcentují zájem jistoty dítěte před rozporem s veřejným pořádkem“, že „matka prospěch či zájem nezletilé shledává především ve zlepšení její ekonomické situace a v možnosti podílet se na životní úrovni biologického otce s odkazem na kopii SMS zprávy, v níž údajný biologický otec uvádí pouze, že tak co ty termíny, už jsi zpátky z dovči, tak se připomínám“, že „z tohoto sdělení nelze ve vztahu k tvrzenému otcovství učinit vůbec žádný právně relevantní závěr“, že „důvodem pro prominutí popěrné lhůty nemůže být ani matkou zdůrazňovaná nepříznivá finanční situace právního otce“, že „je v nejlepším zájmu nezletilé, tak i v souladu s veřejným pořádkem, aby nezletilá měla další osobu s rodičovskými právy a povinnostmi“, a že „matka rovněž žádným smysluplným způsobem neozřejmila důvody vyčkávání podání žaloby na popření otcovství dne 30. 8. 2019 za situace, kdy údajný pouze kamarádský vztah s právním otcem nezletilé ukončila již koncem roku 2017, a z ničeho nevyplývá, že by údajný biologický otec se ke svému otcovství měl v této době zájem jakkoli přihlásit“. Odvolací soud rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2964/12, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15, v němž Ústavní soud konstatoval, že „pokud při těchto zjištěních (z nichž vyplývají pochybnosti o otcovství) učinil s tímto vědomím právní otec své prohlášení o otcovství k nezletilé, je zřejmé, že skutečnosti, v nichž spatřoval rozpor s veřejným pořádkem (uvedení v omyl ohledně otcovství), dány nejsou“ a že „v té době byl stěžovatel rozhodnut žít s matkou nezletilé a jako otec se spolu s ní podílet na výchově nezletilé, což také činil“. Uzavřel, že „není proto v rozporu s veřejným pořádkem, že je po něm i nadále, po rozchodu s matkou nezletilé, vyžadováno, aby byl svým prohlášením vázán, a to se všemi jeho důsledky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel namítá, že „dle jeho názoru jsou podmínky prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství splněny“, že „matka i právní otec shodně prohlašují, že jejich přátelství skončilo“, že „právní otec není ochoten nadále svoji pomoc s nezletilou matce poskytovat, přičemž s ohledem na podstatu této pomoci se nedá předpokládat, že by se u nezletilé v prvních 7 měsících jejího života vyvinul jakýkoli sociální či citový vztah k právnímu otci“, že „soud prvního stupně pochybil, když nevyzval matku k označení biologického otce“, a že „pokud soud prvního stupně i soud odvolací spatřují zájem nezletilé mimo jiné v hmotném zaopatření, pak z předložených důkazů je nepochybně zřejmé, že nezletilá bude v tomto směru lépe zaopatřena biologickým otcem“. Dále dovozuje, že „zájem dítěte nesmí být zúžen na zachování formálního statusového poměru nemajícího vůbec či dlouhodobě oporu v sociální realitě“ a že „soudy nedostatečně vyhodnotily okolnosti, za kterých došlo k souhlasnému prohlášení otcovství právního otce k nezletilé“, a poukazuje na skutečnost, že spolu se žalobkyní „hovoří o kamarádské výpomoci a popírají, že by jejich vztah byl intimní“, a proto nelze podle dovolatele aplikovat rozhodnutí ESLP ve věci K. proti České republice ze dne 8. 1. 2007, č. 39277/06, ani usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2964/12, protože „v těchto rozhodnutích se vždy jedná o situaci, kdy právní otec byl s matkou nezletilého dítěte v partnerském svazku či dokonce v manželství, byl rozhodnut s matkou nezletilého dítěte žít a nezletilé dítě jako otec vychovávat“ a že „účelem souhlasného prohlášení matky a právního otce byl pouze jen formální zápis do rodného listu nezletilé s cílem vyvolání dojmu úplné rodiny ve prospěch nezletilé“. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že „navrhovatelce V. T., narozené dne XY, bytem XY, se promíjí zmeškání lhůty k podání návrhu na určení, že O. N., narozený dne XY, bytem XY, není otcem nezletilé AAAAA, narozené dne XY, bytem XY“.
Opatrovník nezletilé ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že právní otec byl zapsán do rodného listu nezletilé na základě souhlasného prohlášení přes skutečnost, že není biologickým otcem, že „se tak stalo v období pro matku nezletilé psychicky náročných událostí spojených s porodem a mateřstvím“, že „biologický otec se po oznámení matkou o jejím těhotenství matce nezletilé vyhýbal“, že se právní otec „jako kamarád matky nezletilé nabídl, že by se pokusil do doby určení skutečného biologického otce tuto roli částečně nahradit a docházením do domácnosti matky nezletilé tuto domácnost podporovat nejrůznější výpomocí“, že právní otec „nikdy neuvažoval s matkou nezletilé žít v partnerském vztahu či v manželství“, ale že „byl rozhodnut s matkou nezletilé žít jako rodič dítěte a nezletilou jako otec vychovávat“. Dále opatrovník uvedl, že „účelem souhlasného prohlášení matky a právního otce byl pouze formální zápis do rodného listu nezletilé plynoucím z obavy matky o budoucnost nezletilé vyrůstající v neúplné rodině, přičemž tyto obavy byly značně zesíleny diagnostikovanou poruchou osobnosti matky“, že „kamarádský vztah právního otce k matce nezletilé byl však v prosinci 2017 pro časté vzájemné neshody s matkou ukončen“ a že „k dnešnímu dni neexistuje žádný zájem právního otce o stýkání se s matkou nezletilé, neexistuje zde žádná rodičovská vazba mezi zapsaným otcem a nezletilou“. Proto se opatrovník domníval, že „nezletilé by nemělo být upíráno právo na důstojnější život s rodičovskou účastí skutečného, biologického otce, který je způsobilý zajistit nezletilé kvalitní vzdělání a lepší start do života“, a proto se ztotožnil s dovoláním právního otce nezletilé.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného 2) není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (tj. zda byly splněny podmínky pro prominutí zmeškání popěrné lhůty uvedené v ustanovení §792 o. z.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dosavadní praxi vyslovil, že o prominutí zmeškání popěrné lhůty – jak vyplývá z ustanovení §792 o. z. – smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že obě citovaná ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §792 o. z., je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).
K podmínce nejlepšího zájmu dítěte se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015) – přičemž závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, lze aplikovat i ve vztahu k právní úpravě obsažené v o. z. – tak, že v řízení o popření a následném určení otcovství je v nejlepším zájmu dítěte bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019).
Druhá z kumulativních podmínek uvedených v ustanovení §792 o. z. pro možnost popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty předepisuje, že prominutí zmeškání popěrné lhůty musí vyžadovat veřejný pořádek. Podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní, a nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2016/2020).
V této souvislosti je podle názoru dovolacího soudu prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1863/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno, že dovolatel byl zapsán do rodného listu nezletilé na základě souhlasného prohlášení, přestože od počátku věděl, že není biologickým otcem nezletilé, že účelem souhlasného prohlášení žalobkyně a dovolatele byl pouze formální zápis do rodného listu nezletilé, že kamarádský vztah dovolatele k žalobkyni byl v prosince 2017 pro časté vzájemné neshody ukončen, a tedy že v současnosti neexistuje žádný zájem dovolatele o stýkání se s žalobkyní i nezletilou.
Jak uvedl již odvolací soud, Evropský soud pro lidská práva již dříve dospěl k závěru, že v případě, že stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě, se přiznává větší váha zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství (srov. rozsudek ESLP ve věci R. proti Dánsku ze dne 28. 11. 1984, č. 8777/79, rozhodnutí ESLP ve věci Y. proti Rakousku ze dne 19. 10. 1999, č. 34308/96, rozhodnutí ESLP ve věci K. proti České republice ze dne 8. 1. 2007, č. 39277/06, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019).
Dovolací soud má rovněž shodně s odvolacím soudem za to, že „v dané věci je zásadní, že dovolatel od počátku věděl, že není biologickým otcem nezletilé, a přesto přistoupil k určení svého otcovství souhlasným prohlášením rodičů ve smyslu §790 odst. 1 o. z.“. Odvolací soud pak v této souvislosti odkázal na závěr Ústavního soudu, že „pokud při těchto zjištěních (z nichž vyplývají pochybnosti o otcovství) učinil s tímto vědomím právní otec své prohlášení o otcovství k nezletilé, je zřejmé, že skutečnosti, v nichž spatřoval rozpor s veřejným pořádkem (uvedení v omyl ohledně otcovství), dány nejsou. V té době byl stěžovatel rozhodnut žít s matkou nezletilé a jako otec se spolu s ní podílet na výchově nezletilé, což také činil. Není proto v rozporu s veřejným pořádkem, že je po něm i nadále, po rozchodu s matkou nezletilé, vyžadováno, aby byl svým prohlášením vázán, a to se všemi jeho důsledky“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15), se kterým se dovolací soud rovněž ztotožňuje.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021, č. j. 39 Co 286/2020-89, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu